Temná dcera

Jedna z nejčastějších reakcí na zjištění, že někdo nechce mít děti, bývá nařčení ze sobectví (někdy snad až z neúcty k posvátnosti a vznešené kráse mateřství). Tato (z mého pohledu nesmyslná) reakce, je ostře zproblematizovaná v tomto nenápadném, ale přitom silném filmu, který stojí nejen na skvělých hercích, ale především na velmi chytrém a komplexním scénáři.___ Maggie Gyllenhaal nám představuje profesorku srovnávací literatury Ledu, která přijela na řecký ostrov užít si dovolenou, ale místo klidu a pohody prožívá jakousi osobní krizi, při níž se vrací do minulosti a pod dojmem setkání s mladou ženou Ninou reflektuje své vlastní mateřství. V Ledě se aktivují profesní instinkty: Pozoruje chování Niny a jejího okolí a srovnává je s vlastními zkušenostmi. Ve vzpomínkách pak vidíme mladou Ledu, která se stala matkou nepřipravená na totální transformativnost toho stavu a která byla postavena před dříve neuvědomovaná dilemata, při nichž se rozhodovala mezi (nesvobodnou) prací pro rodinu a (svobodnou) prací na sobě. Tím se dostáváme k úvahám o skutečném sobectví, o společenském obrazu matky, která si uvědomí svoji nenapravitelnou "chybu"(?), a o tom, zda existuje rovnítko "špatná matka" = "špatný člověk".___ Leda na řeckém ostrově prožívá jakési regresivní stavy, při nichž se snaží vrátit k sobě samé; skrze návrat do (vzdorného a bezstarostného) dětství i skrze bizarní kompenzace zpackaného mateřství, při nichž se o "dítě" (ukradenou panenku, podobnou té, o niž vinou vlastní dcery přišla) stará, jen kdy sama chce (a jehož bezelstným "odevzdáním", po němž následuje vcelku pochopitelná reakce, se snad i chce potrestat za někdejší opuštění svých dětí), skrze toto symbolické jednání se snaží vyrovnat s vlastní minulostí a (snad - podvědomě) i varovat mladou přítelkyni před chybami, které nelze vzít zpět.___ Málo filmů se zabývá mateřstvím do takové hloubky, bez sentimentu a bez příkras, jako Temná dcera, a zcela určitě žádný neukazuje tak přesvědčivě, že skutečné sobectví krystalizuje právě až v důsledku mateřství a ne v odmítání mít děti, jak to s oblibou mnozí říkají na adresu bezdětných. Výborné herecké obsazení, atmosféra, kamera, hudba... (01.02.2022)

The Lost Daughter je veľmi ťažký film, až príliš psychologický. Olivia Colman opäť dokazuje, že má prirodzený herecký talent. Hrá s takou ľahkosťou, akoby ani nehrala. Na svoj vek pôsobí staršie. Prekvapila ma Dakota Johnson, nepovažovala som ju za nejakú výraznú herečku, no tu ma celkom zaujala a paradoxne je tu stokrát viac sexi ako vo Fifty Shades, to len tak na okraj. A teraz už so SPOILERMI. Po skončení filmu som si musela zadať do Google "Ending explained" pretože som nepochopila ten koniec. Odkiaľ sa tam nabral ten pomaranč? Bola už mŕtva alebo umierala a celý ten telefonát aj "peeling an orange like a snake" bola len nejaká vidina, predstava, halucinácia? A prečo vlastne ukradla tú bábiku? Poteším sa každej správe v mojej pošte, ak niekto má nejaký zaujímavý postreh a vopred ďakujem. Končí SPOILER. Myslím si, že kniha určite vysvetlí viac (nečítala som ju) a do filmu sa to asi všetko nedalo dať. Potenciál tam bol, téma je zaujímavá. Tiež som mama dvoch malých detí. Ale nepáčil sa mi spôsob, akým je film "vyrozprávaný". Miestami som sa nudila, niektoré dialógy boli nezáživné, niektoré scénky akoby tam boli naviac a pre dej nepodstatné. Celkovo by som film ohodnotila dosť podpriemerne a za pozretie stojí len herecký výkon Olivie Colman. A ešte dodatok: Aspoň z gréckeho prostredia mohli vyťažiť viac. (03.03.2022)

Maggie Gyllenhaal si natočila prosolený a pískem prosáklý rozbor odvrácené strany mateřství. Olivia Colman hraje tu „zlou“ protivnou skoro padesátnici skvěle. Jen mi v těch střípcích z mozaiky o údělu matek chybělo silnější vertigo. The Lost Daughter tak vnímám podobně jako Pieces of a Woman coby herecké cvičení pro jednu postavu. Ale pod kůži se mi tyhle malá zrnka písku úplně nezadřela. Škoda, že Maggie nesáhla spíše po knize Lízni si a hrej od Joan Didion. (31.12.2021)

(20/2022) / To je vždy plaču, že prečo ten Netflix chŕli samé braky a hneď ako sa tam objaví niečo trošilinku náročnejšie tak tu máme hodnotenie pod 60%. Zbežné prebehnutie komentárov hovorí jasnou rečou. Prečo to nemá dej, prečo to nemá zvraty, prečo to nie je napínavé, atď. Áno, je to taká festivalovka, predpokladám, že skóre pre film by bolo o dosť vyššie ak by film hodnotilo trošku špecifickejšie spektrum divákov, nie široké Netflix obecenstvo. K filmu. Veľmi, veľmi náročná téma a veru moc jej svedčalo toto spracovanie. Keďže zblízka sledujeme psychologický profil jednej postavy, všetko stojí a padá na hereckom výkone a tu The Lost Daughter vyťahuje prvé tromfy z rukáva. Mňa ten film vtiahol hneď, precízna režia, nikam sa netreba hnať. Pomalý je ten film len na prvý pohľad, to ako pod pokličkou všetko krásne vrie, všetka tá ťažoba, postupné spoznávanie tajomstiev hlavnej postavy, funguje to perfektne. Priznávam, je tam pár momentov, ktoré vyšumia do stratena, ale vždy trvá len chvíľku kým prvorežisérka(!) Maggie Gyllenhall zapne naplno. Objektívne ten film možno nie je na plný počet, aj keď silné 4* určite. Prihadzujem tú poslednú pretože si myslím, že tých momentálnych 59% je výsmech kvalitnej filmárčine. (8/10) (15.02.2022)

Režijní a scenáristický debut Maggie Gyllenhaal je především příslibem toho, že autorka si nechce vybírat banální témata a zpracovat je rutinním způsobem. Její atmosférický pohled na mateřství stojí na skvělých hereckých výkonech, pod tíhou tématu se však až příliš rozpadá. Více zde. (22.01.2022)