Bublaga

Jsi tak moc ve sr*čkách, jak si připustíš. Pro někoho by single život, ubíjející rutina den za dnem, stárnutí, uklízení veřejných toalet, přehlížení okolím mohlo znamenat totální dno. Nebo to lze brát jako svobodu, bezpečí každodennosti, moudření den za dnem, obživu, chtít být viděný jen těmi, kteří za to stojí, a mít radost z drobností. Třeba z toho, jak slunce probleskuje listovím japonských javorů. Většina lidí by nejspíš spadala do první skupiny. Ne tak Hirayama, hlavní hrdina filmu, který nachází drobná pozitiva i tam, kde mnozí bloudí ve tmě nebo sedí na terapii. Někdy si Wim Wenders pomůže kýčem, ale obecně je to oslava jinakosti a spokojenosti žití života jako takového. Ať už nabízí cokoliv. Pro mě feel-good movie for shitty days.

Pocta všem kaskadérům a kaskadérkám. Což znamená hromadu akce, efektních výbuchů, honiček, rozbitého skla, soubojů na zemi, ve vzduchu, na jiných planetách... Pak dlouho, dlouho nic a přijde řada i na romantickou linku filmu. Místy prosákne i trocha toho situačního humoru. Ale celé se to bere hrozně vážně. Film působí jako jeden velký pomník kaskadérskému řemeslu, notně zasypaný velkou láskou k akci a samotným kaskadérským výkonům. To vše korunované rockovými baladami a hity od Kiss, AC/DC nebo Bon Jovi (proč?!?) a pošilháváním po starých dobrých časech, kdy všechny nebezpečné scény dělali lidé, ne VFX. Přístup "smíchám všechno, co mám rád, a ono to zafunguje" v mém případě způsobil zahlcenost a pocit, že jsem těch sladkostí prostě snědla moc.

O životě v lesích za časů epidemie smrtícího viru. Minimalistické. Syrové. Pomalé. Jak moc paranoidní byste pro přežití byli vy?