J.Lajner

Phantasm III: Lord of the Dead. Celkem vznešený název pro ryze béčkový počin. Po rekapitulaci předchozích událostí, což je vskutku otravná televizní berlička, začíná třetí Phantasm přesně tam, kde skončil druhý díl. Nutno podotknout, že režisér drží nastavený kurz, který si osahal pod křídly velké společnosti. Trojka je opět svižná (většinou), místy humorná a sází na přímočarou cestu vpřed. Coscarelli však tentokrát nezapomíná ani na své kořeny. Výsledek tak nabízí vyvážený mix starých a nových ingrediencí. Odlehčená zábava, špetka surrealistických výjevů a solidní porce akce, korunovaná přítomností čtyřhlavňové brokovnice, která zde dostane podstatně větší prostor. O čistokrevném hororu už nemůže být řeč. Phantasm III je zvláštním hybridem mezi road movie, komedií a akčním filmem ozvláštněným přítomností sci-fi prvků. Strašidelnou atmosféru dokáže vyvolat jen majestátní Tall Man, procházející se po chodbách obrovského mauzolea. Každý hororový záporák má zkrátka své oblíbené hřiště. Jason Voorhees miluje tábor Crystal Lake, Michael Myers hledá kořist na předměstí, Freddy Krueger řádí ve snech a mimozemský otrokář dává přednost chrámu smrti. Asi první, co diváka praští do očí, je vizuální stránka věci. Film totiž vypadá, jako kdyby vznikl v první polovině osmdesátých let. Chudší příbuzný svého o šest let staršího bratříčka, dá se říct. Osobně mi takový staromilský přístup nevadí. Tempo vyprávění sice občas hapruje, ale Coscarelli dává k dobru několik nových informací, díky kterým získáme trochu jasnější představu o mytologii okolo Tall Mana a jeho vražedných koulí. Zajímavé jsou i nové postavičky na šachovnici. Krvavá verze Kevina McCallistera jménem Tim (Kevin Connors) a dvojice bojovnic. Drsňačky Rocky (Gloria Lynne Henry) a Edna (Cindy Ambuehl) disponují kromě bojových schopností i krásou, a kde je krásná žena, tam je Reggie Bannister. Ten si opět krade spoustu scén pro sebe a spolu s Angusem Scrimmem tvoří palivo třetího dílu. Technická úroveň mi přijde trochu slabší (kamera, střih), občasná vata na dobrém zážitku zrovna také nepřidá, ale je fajn vidět staré známé tváře na jedné palubě. I přes mírný kvalitativní sešup jde o solidní, celkem zábavný filmeček s obligátní dávkou krve, akce, fantasy a sci-fi tématiky. Tentokrát navíc pod plnou kontrolou duchovního otce celé série. Více.

Jestli nějaké slovíčko dokonale charakterizuje Phantasm II, pak jím je „upgrade“, a to ve všech směrech.  Snové sekvence a abstrakce jsou odsunuty na druhou, možná třetí kolej. Iniciativu přebírá přímočará zábava a sázka na efektní scény. Když Reggie (Reggie Bannister) s Mikem (James Le Gros) drancují obchod se zbraněmi a na koleně vyrábějí sečné zbraně, plamenomet či čtyřhlavňovou brokovnici, nečiní tak, protože je to primárně důležité, ale jelikož to vypadá zatraceně cool. Klipovitý střih rozmělňuje snímek do samostatných segmentů, které se režisér Don Coscarelli snaží poslepovat řídkou dějovou maltou. Logiku a důležitost zápletky těžce poráží příklon k akčním scénám, jimž vévodí speciální zlatá koule s laserem, zubatým kotoučem a schopností propálit se skrze zavřené dveře. Líbivých atrakcí je tu ale daleko víc. Vražedný duel na motorové pily, četné exploze, hrátky s plamenometem nebo epicky podané zúčtování s Tall Manem (Angus Scrimm) plné čvachtavých efektů. Ve filmu můžeme nalézt i několik nových témat včetně satanské symboliky a opovrhování křesťanskými principy. Ačkoli si film stále uchovává auru mysteriózního dobrodružství, přechod od partyzánského natáčení ke studiovému projektu za tři miliony rozbíjí původní atmosféru na prach. Phantasm II je typickým produktem své doby, se všemi klady i negativy. Nedostatek logiky a příklon k naleštěné formě činí z tohoto filmu roztomilou záležitost, kterou si jednou za čas rád připomínám. Osmdesátky v té nejčistší podobě a vrchol série. Více.

Směsice výborných momentů zakomponovaná do špatného filmu? Nebo je to spíše naopak? Patrně od každého trochu, byť nízkorozpočtovému snímku Phantasm nelze upřít skutečnost, že se usilovně snaží dělat ze svých nedostatků přednost. Levnost a nedotaženost scénáře, maskuje režisér Don Coscarelli mladistvým zápalem, nápaditostí, snovou atmosférou a ikonickým záporákem s fotogenickou tváří herce Anguse Scrimma. Příběh mladíka Mika (A. Michael Baldwin), který v ospalém městečku svádí boj s nanejvýš podivným majitelem pohřebního ústavu, tak zdatně osciluje mezi dětskou abstrakcí a realitou, sněním a bděním. Film působí jako jeden dlouhý sen, do něhož prorůstají útržky reality. Právě díky tomu, že si divák není nikdy jistý pevnou půdou pod nohama, nemá potřebu řešit zvláštně useknuté scény, povrchní dialogy a logické díry. Ve snu je přeci možné všechno, ne? Coscarelli do děje navíc pečlivě roubuje několik originálních nápadů, které přejímá z jiných filmů a po svém je upgraduje. Například gotickou představu o upírech a vampirismu všeobecně, nahrazuje pokrokovou technologií. Levitující koule z nerezové oceli, se za pomoci háčků zarazí své oběti do čela, vrtákem do něj vyvrtá díru a vysaje z těla veškerou krev, kterou formou krvavého gejzíru vychrlí do volného prostoru. Phantasm je filmem lásky. Vznikl díky mladistvé fascinaci světem kinematografie. Ačkoli Don Coscarelli není žádný Sam Raimi, za svou odvahu a urputnou snahu dotáhnout tento projekt do konce, si zaslouží obdiv a trochu shovívavosti. Více.

Po zvážení musím jednu malou hvězdu přihodit. Ta řízná bues-rocková sóla prostě nemají chybu :)

Očekávaná akční pecka paradoxně selhává v té nejdůležitější disciplíně a sice, v akci samotné. Scény jsou nudně natočené, bez šťávy, bez nápadu a plné průměrných efektů. Sly je odsunut na druhou kolej a hlavní otěže přebírá sympaťák Jason Statham. Bohužel, kde hapruje scénář a převládají vyčpělé dialogy, tam ani legendární „Kurýr“ díru do světa neudělá. Produkční problémy a odřeknutí účasti několika klíčových herců (Banderas, Willis, Ford), vedly tvůrčí tým k unáhlenému přeobsazení. Nové tváře bohužel jen umocňují marnost celého projektu a divákovi se slzou v oku nezbývá, než vzpomínat na perfektně šlapající bandu z prvních dvou dílů. Jediné plusové body připisuji střídmé stopáži, několika slušným hláškám a solidně zpracovanému duelu na nože. Smutný to requiem. Zbyly jen zuhelnatělé trosky po kdysi úspěšné sérii.

Kanibalové, teenageři, pot, špína, kosti, spalující slunce a motorová pila, které nedojde nádrž, ani když s ní hodinu naháníte polonahou bloncku po lese.  Režisér jediného dobrého filmu Tobe Hooper si frustraci a nahromaděný vztek z vývoje vietnamské války, vyventiloval formou levného filmového díla, které ve své době šokovalo širokou veřejnost. Parta mladých lidí narazí uprostřed Texasu na polorozpadlou kuču, kde přebývá rodinka nezaměstnaných zabijáků. Členové rodiny, jímž dominuje magor s maskou zhotovenou z lidské kůže, pak jednotlivé návštěvníky popravují, jako prasata na jatkách. Texaský masakr motorovou pilou je ošklivý, umaštěný film, sázející na brutalitu a animální divokost zakořeněnou hluboko v lidském druhu. Šindelový domek nestojí uprostřed lesů, ale jen kousek od hlavní silnice, kde projíždějí auta, čímž Hooper poukazuje na fakt, že zlo často číhá za rohem. Nejsou zde žádné charaktery, jakým by divák bezmezně fandil, není tu dokonce ani žádná naděje, pouze čirá hrůza a touha šokovat. Letmou inspiraci skutečnými událostmi, režisér roubuje na chatrnou historku, která nepřináší žádné zvraty, ale plodí pouze chaos a bezbřehé násilí. Krvavá flákota, jejíž rustikální vizuální forma a poloamatérské zpracování, dokáže nahnat strach i dnes.

Na světě neexistuje patrně jediný filmový fanoušek, kterého by se byť jen okrajově nedotkl fenomén jménem Matrix. Překvapivá směs symbolismu, elementární filozofie, moderních technologií, kung-fu bojových scén, revolučních efektů a nápadité centrální zápletky, která si na přelomu tisíciletí podmanila celý svět moderní kinematografie. Ještě větší pozdvižení vzbudila i skutečnost, že za filmem stálo takřka neznámé režijní duo bratrů, jež za sebou mělo pouze nízkorozpočtový kriminální thriller Past (1996). Sci-fi snímek Matrix, zabalený do jedovatě zelených kulis, byl až podezřele vyspělým dílem, v němž stavidla neomezených schopností vyvoleného jedince uvolňovala jeho vlastní představivost. Široká paleta témat a mocné vizuální stránky jsou přitom efektně naroubovány na veskrze klasický příběh o boji dobra se zlem. Scénář k filmu Matrix začal vznikat již počátkem devadesátých let, kdy virtuální realita ležela v plenkách, počítačoví hackeři evokovali zvláštní samotářské podivíny a tvrdá kytarová alternativa udávala hudební směr.  Ačkoliv tedy Matrix odvážně hleděl do budoucnosti, jeho podstata stála na nejrůznějších inspiračních zdrojích osmdesátých a hlavně devadesátých let, které bratři Wachowští posbírali, přepracovali a následně aplikovali do svého díla. Výsledkem byl jedinečný svět, v němž je za zachránce lidstva považován zdánlivě paranoidní hacker, který navštěvuje temné gotické kluby a snaží se prolomit neuchopitelnou záhadu. Kameramanské vedení Billa Popea, nevšední zápletka a moderní audiovizuální zpracování, přivedly k životu obraz depresivní společnosti, jejíž podstata dosahuje takřka mýtické podoby. Bez ohledu na věk, vzdělání i místo ve společnosti, lidé film uctívali jako novodobého krále žánrů akční/sci-fi, z něhož se stala okamžitá klasika. Rok 1999 jednoznačně patřil Matrixu. Nejlepší na tom všem je, že film ani po čtyřiadvaceti letech od premiéry neztratil takřka nic ze své jiskry. Více v mém retro ohlédnutí.

Tady to mělo dle mého mínění skončit. Pro Sylvestera Stallona šlo tehdy o významné životní období. Jako jediný dinosaurus z oné éry akčních polobohů, dokázal oprášit zašlou slávu a přivést k životu dvě významná alter ega. Rocky Balboa (2006) sázel na sentiment a nostalgii, kdežto přímočarý akční výplach Rambo: Do pekla a zpět, nechal vysloužilého vietnamského veterána vykoupat v krvi a vyvržených vnitřnostech svých nepřátel. Zpočátku to tak nevypadá. Vysloužilý Rambo se v zapadlé vesničce věnuje kovářství, rybolovu a chytání hadů. Jeho znavený obličej a vnitřní klid naruší až zvěrstva barmské armády. Rambo zde už není tou pomyslnou náplastí na zraněnou americkou pýchu, ale nelítostnou mašinou na zabíjení, která s mačetou v ruce bojuje za humanitu. Zní to trochu kontraproduktivně, ale zdejší padouši proti nimž působí Vietkong z druhého dílu jako spolek junáků na letním táboře, si nic jiného než krvavou vendetu nezaslouží. Jednorázová cesta tam a zpět, lemovaná střízlivou stopáží, jednoduchými dialogy a příkopy plných uťatých hlav a rozpáraných bachorů.

Živí mrtví jsou přesně tím typem seriálu, který miluju a zároveň nenávidím. I proto má v mém srdci speciální místo. S jednotlivými sériemi, je to totiž jako na houpačce. Seriál mě přinutil napětím nedýchat, několikrát jsem si u něj poplakal a po uvedení sedmé série, dokonce přišla dvouletá divácká pauza. Natolik mě sedmá a především osmá řada dokázala znechutil kvalitativním, technickým, scenáristickým i obsahovým sešupem. Umělé natahování a nelogické změny v charakteristice postav jsou dodnes zarážející, stejně jako fakt, že naši hrdinové k přesunu stále používají auta, přičemž benzín je po dvou letech prakticky nepoužitelný. Jednotlivé série se navíc občas štěpí na lokální příběhy osamocených postav, což bývá problém. Ne každou postavu si zamilujete a sledovat její počínání hodinu v kuse opravdu není zábava. Jenže! Ta krvavá pouť plná zrad, lásky, naděje a obludných záporáků, kteří svou bestiální zvráceností překonávají i šourající se nemrtvé je zkrátka magnetická. I když je komiksová předloha daleko sevřenější, plynulejší a nabízí mnohem lepší vyústění, její seriálová adaptace dokáže krutým způsobem rozvibrovat emoce a nevyhýbá se ani krajně šokujícím záběrům. Živí mrtví, to jest trnitá cesta po apokalypsou zpustošené Zemi. Epický příběhový zážitek obsahující adrenalin, přátelství na život i na smrt, krajně explicitní výjevy a také zklamání z občasného promarnění potenciálu. Skoro se dá říci - vše v jednom balení. Pro fanoušky zombie tématiky naprostá povinnost a pro ostatní sázka do loterie.

Ach Bože. Opravdový ''skvost'' z produkce TV Prima, která si myslí, že divák je jen tupé hovado, jež zkonzumuje kdejakou srajdu. Tento přízemní komentář, skvěle korespondující s kvalitou právě viděného, zakončím slovy jedné nejmenované filmové postavy: „A velebnosti, jdu blejt.“