vypravěč

„Ale ruce jsou již složitý organismus, jsou deltou, v níž se stéká z dálek přišlý život, aby se vlil do velkého toku činu. Ruce mají své dějiny, mají opravdu svoji vlastní kulturu, svoji zvláštní krásu; přiznáváme jim také právo na vlastní vývoj, vlastní přání, pocity, nálady a záliby.“ (Rainer Maria Rilke)

V dalším ze svých zásadních společenskokritických dokumentů z šedesátých let odhaluje Štefan Kamenický, jak masově ztrácejí Slováci usazení v českém pohraničí svou národní identitu. Vedle toho, že odkrývá lživé strategie při náborech do „zaslíbené země“, se režisér soustředí na oblast jazykové kultury a sleduje, jak postupně přesídlení ztrácejí schopnost komunikovat v rodné řeči, aniž by si přitom spolehlivě osvojili český jazyk. Desetitisíce vykořeněných migrantů tak přicházejí i o prožitek domova a ocitají se v jakémsi trvalém neklidu, prohlubujícím nedůvěru v soužití obou národů. Vedle rozhovorů s dotčenými navozují tento alarmující stav nepřikrašlující záběry na neobyvatelné domy po vysídlených Němcích, pustou krajinu a nekonečnou práci, k níž jediné jsou vylákaní Slováci předurčeni.

Průměrná komedie, které by prospělo obsazení opravdu komickými talenty a věrohodněji podaný příběh. Takto místy působí jen jako nedbale odvyprávěná anekdota z říše fantazie. Ojedinělá zábavná místa probleskují temnotami nahodilostí a nepravděpodobností, které houstnou mělkostí odbytě naskicovaných povah. Divák, do příběhu nikterak vtažený, tak spíše jen eviduje přijatelnější lapsy a dobrodružství na plátně neprožívá a s hrdiny se neztotožňuje.