anniehall

Vyjímečně syrové (pozor, nezaměňovat se surové) drama, které má až dokumentární charakter. Naprostá absence hudby (dokonce i u titulků) a dalších jiných filmařských berliček a příkras nechává diváka plně se pohroužit do příběhu samotného. Scénář je velmi dobře napsaný, žádné kudrlinky, pěkně civilně a od kosti. Jde se přímo k věci. S tím samozřejmě souzní i herecké výkony. Nerozptylován ničím jiným se může divák plně soustředit na gesta a mimiku hlavních představitelů. Nevědět, že J. Renier už v jednom starším snímku bratří Dardennů hrál, tipoval bych ho na člověka z ulice, který nehraje, ale žije. Tipoval bych, že kamera je opravdu nezůčastněný pozorovatel, ale ne! Renier je herec a v L´ Enfant dokazuje, že velký. Stejně tak Dardennovi ukazují, že velmi působivý, neřku-li strhující film, se dá natočit lidsky, bez pompy, triků a patosu. Nádhera. Dostalo mě to i na podruhé.

4,5* Jeden z mála filmů, který se věnuje vzájemnému citovému vzplanutí dvou mladých mužů, aniž by nějak výrazně řešil postoj okolní společnosti k ústřední dvojici. Režisérovi tohoto intimního, komorního a lehce posmutnělého filmu šlo o zachycení těch pár okamžiků, kdy je člověk skutečně štasný a žije svůj život pro toho druhého. Že ty okamžiky jsou nestálé a prchavé, a že všechno jednou končí, je hořká pravda. Ale pořád pro ně stojí za to žít. Pan Lifshitz natočil civilní, lehce dojemný a citlivý snímek, ve kterém se nesnaží dokazovat, že homosexuálové mají právo na život, ale ve kterém homosexuálové konečně žijí svůj obyčejně neobyčejný život, jako součást společnosti. Za zmínku také stojí velmi uvěřitelný herecký výkon Jérémie Elkaima v titulní roli Mathieua. Snímek se dostal do oficiálního výběru filmového festivalu v Cannes - 2000.

Jeden z těch ještě poměrně rozpustilých Almodóvarových filmů, ale už i zde se dají najít klasické Almodóvarovy rysy. Příběh o síle ženy, která proplouvá "všedním" životem a přes všechny nesnáze, a že jich není málo, má ještě stále sílu žít. Hlavní úlohy se s bravurou zhostila Carmen Maura, která v Pedrových filmech zazáří ještě vícekrát, ale mám pocit, jako by pan režisér napsal tenhle film přímo pro ni. Ženami na pokraji nervového zhroucení pak její excelentní herecké výkony pokračují a ve Volver prozatím končí. Je málo takových...

Tak jestli mne mrzí občasné slabé hodnocení zdejších uživatelů u některého z Woodyho filmů, pak právě nejvíc u tohoto. Jsem smutný, že se ostatním nepodařilo objevit krásu, lehkost, moudro a vtip tohoto filmu, ale jsem rád, že já jsem si to v něm už po několikáté našel. Tak předně, tohle není opakování a vykrádání sebe sama, tohle je Woodyho rukopis. Je to prostě variace na Annie Hall v 21.století. Baví mě, že hlavními aktéry příběhu jsou mladí herci, kteří umí hrát a baví mě to o to víc, že jsem si nikdy nemyslel, že tyto slova pronesu o Jasonu Biggsovi. Scénář je prošpikovaný opravdu velkou spoustou hlášek a vtipů, které ač působí humorně až rozverně, mají intelektuální náboj a občas se v nich skrývá i moudrost člověka, který sice ví, ale proč by se obtěžoval, že... Baví mě dvojjediná přítomnost Woodyho ve snímku: zatímco mladý neurotický intelektuál - spisovatel , ztělesněný Biggsem, odkazuje typově třeba k Haně a jejím sestám, tak samotný Woody coby Dobel je pak světaznalý nešika jako třeba Sid ze Sólokapra. Tahle kombinace na plátně prostě funguje a když se objeví Biggs málem Allenovštější než sám Allen, tak se vlastně nepřestáváte smát. Baví mě hudba, ostatně jako vždy u Woodyho, baví mě cameo rolička Diane Krall a baví mě krásně vypointovaný závěr. Trust me, it´s not like anything else!

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. O síle přátelství, síle ženy a v neposlední řadě o tom, že věci či lidé s námi žijí tak dlouho, dokud na ně vzpomínáme a vyprávíme o nich. Nádherně hřejivý a konejšivý film s excelujícími představitelkami všech čtyř hlavních rolí a skvělou hudbou Thomase Newmana. Kombinace Kathy Bates a Jessica Tandy byl šťastný tah režiséra Avneta, který tenhle svůj snímek dosud nepřekonal.

Proč je právě Manhattan jeden z mých nejoblíbenějších Woodyho filmů? Pro tu úžasnou asociační pasáž těsně před koncem filmu. Pro nádhernou černobílou kameru Gordona Willise. Pro stále aktuální téma věčně hledajících lidí. Pro Gershwinovu Rapsodii v modrém, která mě snad nikdy neomrzí. Pro elegantní orchestrální verze dvou jazzových standartů Someone to watch over me a Embraceable you, když jsme u té hudby. Pro skvělou práci se střihem a kombinaci zvuku s obrazem. Pro ty nádherně melancholické záběry na dva hledající v planetáriu. Pro odraz Tracy ve skle dveří, v samotném závěru filmu a taky proto, že tohle je Woodyho snad nejhřejivější a nejjemnější film, aniž by se zřekl svého sarkastického a cynicky pichlavého humoru. Tak za to všechno, za Woodyho a za Diane.