darkchipmunk

Možná že pořad Uvolněte se, prosím měl svoji originalitu, Kraus měl navíc štěstí na dobu. Dneska už ale působí spíš jako klasickej dinosaurus, nechci říkat geront, ukázkovej příklad stárnoucího zastánce starých pořádků, jenž má neustále potřebu něco vysvětlovat mladší generaci, ale nedochází mu, podobně jako dementům v diskusích, že těmi alogickými, dávno překonanými, nesmysly, co žvaní, shazuje spíš sebe. Obecně nemám ráda egocentrický chlapy, ale pokud jde o pořad, záleží na formátu. A na tuhle talkshow se už snad dneska nikdo nedívá kvůli Krausovi, ale maximálně hostům. Oprava, na tuhle talkshow se už dneska nikdo nedívá. Maximálně moje babička. Té je přes 80 a na vztahy má podobný názory jako Kraus. Gratuluju.

Je to zběsilá, skvěle natočená, jízda, na kterou se dobře kouká a ještě líp se ji prožívá. Zvlášť když jste otec v pokročilejším středním věku, co si představuje jak podobným způsobem zachraňuje dceru. Jenže... v tom je právě ten problém - aby bylo koho zachraňovat, musí se nejdřív něco stát. Ten film je vlastně veskrze misogynní. Nabízí stereotypní přístup k ženským postavám, které oproti racionálnímu, odvážnému, a přesto lidskému hlavnímu hrdinovi, působí výrazně nesympatičtěji. A dcera tu, podobně jako manželka ve filmu 48 hodin v Paříži, plní spíš funkci MacGuffinu. Jakkoli o Kim alespoň něco víme a díky jejímu nízkému věku je možná snazší si k ní vytvořit empatii (ačkoli Maggie Grace v té době bylo 24, ne 17, a je to znát, protože v roli teenagera působí nepřirozeně).___Nevim, já nemám ráda tadyty filmy, kde se taťka mstí za dceru, hledá dceru atd., možná proto, že můj táta má taky záchranářský sklony, taky se umí prát a taky dělal bojový umění. Navíc na chlapáckejch filmech vyrůstal a je hodně sentimentální, tkž si vždycky představoval jak mě zachraňuje a tu představu mi u podobnejch filmů podsouvá... Zaprvý je to kravina, zadruhý to předpokládá, že té ženě se musí něco stát. A s tím běžte do p*dele. Když chce někdo někomu nakopat řiť, ať to dělá sám za sebe a nepoužívá berličku v podobě jinýho člověka. Beztak je to manipulativní. A směšný.

Miluju křehké herectví Anny Fialový.___Když jsem v létě 2022 poprvý navštívila český festival noirových filmů, jeden částečně filmovej kritik a částečně tvůrce (ne Ivety) mi říkal, že teoretici v seriálu identifikovali noirový prvky. Hm... jelikož nejde o přesně vymezenou kategorii, tak proč ne. Já to tam vnímám taky. Melodramatičnost mi v tomhle seriálu nevadí, protože podle dostupných zdrojů Iveta B. taková evidentně byla. Seriál tak i skrze vizualitu zprostředkovává prožívání hlavní postavy, k čemuž mi právě noirový formální prostředky připadají přesně zvolený, a nakonec vlastně i jistá kýčovitost k tomu docela sedí. Vizuálně je to pro mě jeden z nejzajímavějších českých seriálů. A pokud působí jako kombinace pohádky s hororem, na což poukazovala jedna recenze, kterou jsem četla na Seznamu, tuším, že od Fily... No a? Pohádka i horor jsou žánry, jenž vyvolávají silné emoce. Vlastně mi to připadá jako geniální kombinace, protože seriál i skrze formu evokuje určitou Ivetinu nezralost a černobílost uvažování křehké psychiky. Oceňuju cokoli, kde se tvůrci nebojí experimentovat a vybočují z norem. A oceňuju i to, že jde o ženskej příběh. Navíc hlavní hrdinku nijak nedehonestuje, ani neoslavuje. A pokud v něm někdy působí jako oběť? Evidentně jí svým způsobem byla.

Průměrná "romantická komedie" s hvězdama, která se tváří jako že zprostředkovává pravdivý moudra, přitom staví na odiv cynismus a představuje skupinu dospělých, kteří jednají jako puberťáci a mělo by to být atraktivní. Navíc puberťáci první dekády nultých. Dnešní teenageři jsou uvědomělejší.____ No... na jednu stranu... konsent je zásadní, to by se možná dalo aplikovat na současnost. Možná že by bylo užitečný, kdyby někteří týpci pochopili, že když si jich žena nevšímá, znamená to, že opravdu nemá zájem, nedělá se zajímavější, ani nedostupnější, prostě nemá zájem a pokud jí nedáš pokoj, nejsi odvážnej samec, ale úchyl.____ Scarlett Johansson i Bradleymu Cooperovi to slušelo, když nic jinýho. A obecně přítomnost téhle sestavy herců výrazně zvedá rating jinak ne až tak povedenýmu filmu, jenž na mě působí spíš jako z roku 2004, než něco z konce desetiletí. A ono vůbec... v nultých letech moc dobrých (romantických) filmů nevznikalo.

Předlohu jsem nečetla. Na mě moc melodramatický. Melodramatický, jak kdyby film točili v 90. letech. Mám s tím osobní problém - jsem vysazená na příběhy, kde se ubližuje ženám (nasírám se). Pokud se teda potom neseberou a nepověsí ty chlapy za koule do průvanu, pardon my french. Jenže to bychom byli v jiném žánru... Daisy Edgar-Jones dobrá. Jo a byl tam ten týpek z Trojúhelníku smutku. Sonda do života introvertů aneb před lidma je někdy fakt lepší se schovat. Plné pochopení. Co nechápu, je, že si sourozenci vzájemně nepomohli. A že se později nehledali. Weird.

Divácky velmi vstřícný pojetí, který vychází z příběhu předchozí série, ale svým prostředím a dobrodružným podáním odkazuje spíš na původní Planetu opic. Bavilo mě to, Freya Allan fajn, ale nevidím v tom žádnej kreativní posun, spíš jde o lehký krok zpátky.___ Vlastně mi film hodně připomínal Burtonovu Planetu opic, která mi ale připadá podceňovaná, protože byla (s ohledem na kontext) inovativnější, a i přesto zábavná.

Je to samozřejmě výborně natočený, zdánlivě nekomplikovaný, přitom mnohovrstevnatý, film s uhrančivými hereckými výkony (především teda Jodie Foster) a ponurou atmosférou. Miluju kinematografii 90. let.___Nicméně z dnešního pohledu mě trochu irituje, že hlavní hrdinka (mladá, avšak dospělá žena) musí vyrůst prostřednictvím konfrontace s nebezpečnými vrahy, nebo socializovanými psychopaty ve vedoucích pozicích v institucích. Nehledě na to, že jsou to všechno muži. Byť ho film líčí jako charismatickou postavu, nemyslím si, že je Hannibal lepším člověkem než Bufallo Bill, jakkoli když jsem četla Harrisovu knihu Hannibal - Zrození, občas jsem s ním sympatizovala. U Červeného draka už ne a Mlčení jehňátek a Hannibala mám ještě rozečtené. I tak ale vím, že knižní závěr Hannibala se liší oproti filmu a jakkoli film Hannibal nepatří k nejpovedenějším, Clarice si v něm aspoň zachová tvář. Ne, vážně nechápu, jak může agentka FBI rezignovat na svoje zásady a začít spát s kanibalem a mnohonásobným vrahem, o němž to ví,  a kterého do té doby pronásledovala. Možná jsou oba zmučené duše (kdo nemá trauma, ať hodí kamenem), ale přesto se tím úplně podělala. To je vývoj hrdinky ve stylu antických mýtů. Dal by se na to dobře aplikovat Jung, a tím, že Clarice se zcvokla. No, uvidím, až dočtu knihu, jestli to autor dostatečně odůvodní. Jinak tím všechno postavil na hlavu. Zlatej Will Graham.___PS: Na Mlčení jehňátek mám navíc poměrně nepříjemnou vzpomínku ze semináře na vejšce, když jsme si měli vzájemně  oponovat práce, které jsme psali na tenhle film. Učitel nejen že nás ani pořádně nepustil ke slovu, působilo to, že mu sloužíme jenom jako záminka pro vlastní monolog a demonstraci jeho "oslnivýho intelektu" před prvákama, měl navíc i potřebu nás shazovat. Spolužačka chybně interpretovala Hannibalův komentář o tom, že Clarice začala brzo sexuálně žít jako znásilnění, a dostalo se jí (studentce) pobavené narážky na její vlastní dětství, když to takhle pochopila. Hlavně, že ten samej člověk tvrdil, že feminismus je přirozená věc. To by ale nejdřív musel vědět, co to znamená. Nj., holt asi trochu paralela s filmem.

Na 90s a začátek 00s je ten seriál poměrně aktuální - životní styl singles, časté střídání sexuálních partnerů na úkor budování trvalých vztahů. V jedné epizodě Samantha říká Carrie: "Probuď se, je rok 2000. Všichni budeme jednou pansexuálové. Je jedno, jestli jsi gay nebo hetero." Prvky feminismu tam jsou - jednak jde o ženský pohled na muže - jejich charaktery, intelektuální a fyzické parametry i "postelové" výkony.___Carrie mi připadá paradoxně nejkonzervativnější. Charlotte se tak sice tváří, ale je tak ovlivnitelná, že se nakonec nechá přesvědčit přijmout ledasco. Miranda působí jako u mužů nepopulární představa feministky, ale ve skutečnosti má největší problém sama se sebou. Samantha má představovat ženu, která si žije po svém. Je ale okay žít si celej život po svým a pro*oustat se ke stáří? Kdyby se jednalo o mužskou postavu, intelektuálové by psali, že je toxická... Na střední mi hrdinky byly protivnější, dneska je víc chápu a hlavně oceňuju, že ten seriál je poměrně nadčasovej. A nebo jsme si jenom nechali vnutit newyorskej styl života - vysoký nároky, variabilní sex s hodně partnery, absenci manželství a rodinnýho života, práce, práce, práce... No, mě se to až tak netýká a neříkám, že je to špatně, prostě to je.___PS: Ještě jsem tam sice nedošla, ale že Carrie na konci - spoiler - vymění Mistra Big za "Baryšnikova" je úplně ok. Božskej je nakonec docela fajn chlap, jen hůře dostupnej, umělci nebývají nejvyrovnanější partneři - tuším, že ji praštil. Takže tak.

Když mně i v teen věku připadalo, že teen komedie, který vznikaly v nultých, se líbí úplným idiotům. Vyjma některých holčičích, jako třeba Mean Girls. Ale jinak to tehdy opravdu byly kýbly s*aček. Ještě pochopim, když to má někdo jako guilty pleasure, ale jinak... no chvála Bohu, blbci už mě neobklopujou.

Nadčasový film. Také patřím do generace, kterou ovlivnila silná ekonomická krize (rok 2008, v té době jsem měla rok před maturitou). Z dnešního pohledu je symptomatické (další ze zbytečných slov, jež jsem si odnesla ze studia zbytečného humanitního oboru na vš) prohloubení sporů mezi generacemi, které je snad silnější než kdy dříve. Z filmu, resp. románu také vyplývá, že sociální nejistoty nejvíc otřesou mladou generací. Je proto ironické, pokud mají za chyby dospělých platit lidé, kteří ještě zdaleka nejsou hotové osobnosti, mají minimální vliv na ekonomiku a teprve budou hledat svou pozici ve společnosti. Strach a nedůvěra starší generace v mladou vede v totalitní společnosti k absurdním zákonům. Jsou to spíše však mladí lidé, kteří cítí deziluzi ze světa dospělých. Battle Royale je v některých pasážích opravdu dynamický, ale v jiných naopak zpomalí a nechá nás nahlédnout do - často velmi drsného - rodinného zázemí postav, v němž neselhali mladí, ale naopak starší generace. Nanaharu zklamali oba rodiče, kteří ho různými způsoby opustili. Největší dívčí záporačku (mimochodem úžasnou) Mitsuko formovalo mimořádně traumatizující dětství (zneužívání je vyobrazeno v děsivých metaforách), které ji od příliš útlého věku naučilo nedůvěřovat ostatním a spoléhat se pouze na sebe. Nesouhlasím s tím, že přežije ten, kdo si vytáhne delší stéblo. Spoilery. Přežije (podobně jako v Hunger Games) ten, kdo se naučí spolupracovat a ostatními, ale nejen to. Přežije ten, kdo je milován. Noriko je milována hned několika kluky. Hlavním hrdinou, dříve jeho nejlepším přítelem a... nakonec i Kitanem, který ji celou dobu ochraňuje. Přitom Kitano je vyhořelým učitelem, osamělým člověkem, kterého nenávidí vlastní blízcí. Mohl by v Noriko vidět náhražku za dceru, která jím pohrdá, ale z jeho strany jde spíše o nešťastnou lásku. Noriko je přitom laskavá ke každému, k učiteli necítí nic než soucit, přičemž jejich vzájemný sen... nevim, no... učitel ve středním věku a teenagerská studentka společně jedí nanuka... typická japonská úchylárna. Navzdory krvavým scénám film sympatizuje se studenty. Nemyslím si, že by je zobrazoval v duální omezenosti: chytří, hloupí, chudí, bohatí, zlí, hodní... Většinou se jedná spíše o zničené duše. Každý chybuje, jindy je ale naopak užitečný. Liší se od sebe spíše hodnotově, proto pro někoho zabíjet spolužáky ve jménu vlastního přežití není boj, do kterého by se chtěli pouštět a volí raději vlastní cestu. Battle Royale sice inspiroval řadu filmů, herní žánr a Tarantina, na rozdíl od nich má ale lidský přesah a není pouze krvavou vyvražďovačkou s cute Japonkama ve školních uniformách. Navíc vzdor všemu vítězí ryzí a nezkažený cit a lidskost. Jeden ze dvou filmů, kde mi utkvělo Bachovo Air (druhý je Sedm, scéna, v níž Morgan Freeman vstupuje do knihovny).___Předevčírem jsem film pouštěla příteli, nechápe, proč koukám na takhle brutální filmy. Podle mě se však nedá srovnat s okoralou kinematografií dneška. Důvod, proč tehdy byla snaha jej zakázat (mimo politické důvody), je možná ten, že tehdy v lidech ještě něco rezonovalo.