Lukysak

Lidské zdroje nám dávají to, co jsme od určitého dílu Big Mouth chtěli - nahlédnout za závěs světa hormonálních monster; vstoupit do toho portálu v šatníku, kterým Maury přišel. Určité věci by však měly zůstat nedourčené a my bychom se měli praštit přes hlavu, že jsme tak zvědaví. Lidské zdroje se totiž snaží naservírovat řešení všech paradoxů, které nám prvotně bez zájmu osvětlení podstrkuje Big Mouth, a ne vždy to dopadá tak, že bychom se z nově nabytých informací o světě hormonálních (a jiných) monster doopravdy těšili. Hlavní postava lásenky Emmy nám slibuje v prvním díle zajímavé zvraty, ale ona se nakonec vůbec nezmění a nejraději bychom ji vyškrtli, kdyby nesloužila jako pojivo mezi ostatními, mnohem trojrozměrnějšími postavami. Ovšem do určité míry. Cítíme štěstí, když Emmy na chvíli není v záběru, a my se můžeme kochat alespoň stupidností Ricka, toho nejplesnivějšího hormonálního monstra, o kterém občas přemýšlíme, jestli není i naším hormonálním monstrem. Přijemnou novotu do světa Big Mouth přináší trojúdý anděl závislosti Dante (Hugh Jackman) nebo třeba ještě Pete, kámen logiky. Ale i ze zábavného Danteho se nakonec stává nudný podpantoflák, jehož přítomnost v seriálu snad může zachránit jen scéna, kde o jeden ze svých údů přijde za pomoci Petova vroubkovaného nože. Dílem seriálu, který nakonec vyhrál mé srdce, se ironicky stal díl, který vůbec nebyl ze světa hormonálních monster. Asi proto si seriál Lidské zdroje zaslouží jen sotva průměrné hodnocení.

Nick Kroll měl svoje dospívání zdá se opravdu těžké. Stejně těžké ho měli i všichni ostatní, kdo se na scénáři podíleli. Dávají nám to vědět už od začátku, kde se nám představuje bezbradý Andrew a všudemalý Nick. Andrew bojuje s tím, že je příliš nadržený, Nick s tím, že je příliš málo nadržený, a Jessi bojuje prostě jen s tím, že je žena ve 21. století. Seriál nám dává ochutnat všechno, co pravděpodobně většina z nás za svých náctiletých let zažila, a i když se mnohokrát chytáme za hlavu, jak je to útrapné, a jak se cítíme trapně za ně, a sami za sebe, že víme, o čem je řeč, napjatě čekáme, s čím poučným Big Mouth přijde příště. Protože ono se to celé zdá jako jedna velká příručka, jak dospívat správně, snad jen s tím rozdílem, že postavy jsou mnohem uvědomělejší, než jsme byli v jejich věku my, nebo vůbec někdo v jejich věku bude. Ale jak malý Nick říká v jednom díle, seriál o masturbujících dětech snad projde jenom pokud bude animovaný. Jejich uvědomělost se tak dá docela lehce odpustit, protože kdyby se doopravdy chovali jako třináctileté děti, asi bychom jejich trápení nemohli tolik prožívat. Máme pocit, že by měl tenhle seriál poučovat náctileté, ale on naopak velmi dobře poučuje nás, dospělé. Protože Nick Kroll měl rozhodně pravdu v jedné věci - tenhle seriál je terapie.

Seriál vsadil na trefu do černého, kterou byl jeho filmový předchůdce. Představil nám upíry trochu jinak, setřel z nich ten otravný maz, který na ně s velkou parádou nasral Twilight, a ukázal nám, že ještě pořád mohou být zubaté pijavice něčím zábavné. Do protipólu k postavám, které už jsou unuděné svým bezletým stářím (a, jak nám představuje pár Nadji a Laszla, jim nezbývá nic jiného než souložit a krmit se) seriál staví Guillerma, obtloustlého naivního gaye, který by pro Nandora, trochu hloupého upíra ze starých časů Al Qolnidaru, udělal cokoliv. Dokonce za bílého dne na zahradě za domem elektrickou pilou rozřezával těla vysátých nebohých panen a paniců. Občas nám režiséři šoupnou na talíř nějakou externí postavu, třeba barona Afanaze, nebo Simona Úskočného, a ty, ať už se rozpadnou v prach příšerně debilní smrtí, nebo jen chtějí Laszlův prokletý klobouk s řití čarodějnice, zase mizí, aby byl udržen seriálový status quo. Ale ani ten se nakonec neukazuje za absolutní, když se postavy vynořují z bahna vedlejších postav o pár dílů později znovu, o to více směšnější a vpravující další dech do seriálu, kterého má seriál zdá se skoro nekonečně. Pochmurnou gotickou atmosféru navíc vždy osvěží skvělá písnička od Laszla a Najdi, třeba "Ve vesnici byla dívka s jedním velmi malým chodidlem" nebo "Kdo se při svatební noci udělá první?". Odstrkovaný Colin Robinson, ten nejnudnější energetický upír, jaký snad svět poznal, ze začátku budí jen malé sympatie, a když vstoupí do záběru, jsme úplně stejně otrávení, jako všechny ostatní postavy. A když ho konečně v pozdějších dílech máme mít za co rádi, za ukrutných podmínek (v místnosti zamořené prdy), umírá a zdá se, že už je navždy po něm. To jen aby mohl znovu nastartovat další sérii a ukázat, že Co děláme v temnotách má rozhodně ještě hodně co říct. A kdo ví, možná jsou upíři skuteční, jen si nás na začátku seriálu podmanili dvojitou hypnózou.