ORIN

První Tarrova spolupráce se spisovatelem Krasznahorkaiem a kameramanem Medvigym, jenž pro Tarra nasnímal ještě Satanské tango a část Werckmeisterových harmonií. Prokletí (aka Zatracení) představuje úvodní část Tarrovy volné trilogie, jíž vévodí silné formální vychýlení od jeho předchozí tvorby. Formální (vizuální) stránka ve všech výše uvedených snímcích zcela přebírá funkci narace, obsahová stránka je odstrčena téměř na pokraj zájmu, není pro výsledné dílo téměř důležitá. Co je pro Tarrovy tři formálně extrémní experimenty příznačné, jsou především dlouhé a mistrně zkomponované záběry, jímž dominují velmi pomalé jízdy kamery, která daný prostor často doslova obkrouží. Poté uchopení reálného času jako času filmového a převedení ho do jiné dimenze, dále Tarrova precizní práce s prostorem, jenž je rozdělen do několika plánů, v němž se jednotlivé postavy pohybují a přecházejí mezi nimi. Všem třem Tarrovým opusům je pak společná lokace, kde se daný příběh odehrává - podzimní bezútěšná pochmurná atmosféra maďarského venkova, jehož zabahněné a rozblácené cesty brázdí mnoho postav, jež vždy důmyslně následuje Medvigyho precizní kamerová jízda. Středobodem Tarrova venkovského kosmu je v každém ze tří projektů místní hospoda, kde se odehrávají ty pro film nejdůležitější intriky. Právě takové je Prokletí, o jedné malé osobní apokalypse...

Originální scénář, kvalitní herci, režie. Divák filmem příjemně propluje až k poněkud zmatenému závěru, necelých 100 minut uběhne jako voda a já můžu filmu dát s klidným svědomím 4*.

Film, jímž István Szabó proslavil po celém světě nejen sebe, ale i celou maďarskou kinematografii. Snímek inspirován stejnojmenným románem Klause Manna vypráví o vzestupu a následném morálním pádu herce Hendrika Höfgena, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil rakouský herec Klaus Maria Brandauer. Höfgenovou životní rolí se stává postava Mefista, později se ale upíše skutečnému ďáblovi, nacismu. Přesto Höfgen sám sebe neustále ospravedlňuje: "Ich bin doch nur ein Schauspieler." Film je první částí historické trilogie, také známé jako brandauerovská.

Co by tomu asi řekli soudruzi u nás? :-)

Dokument o Stanisawu Latallovi natočený jeho synem Marcinem. Popisuje zde svůj vztah k otci, jeho komplikovanou osobnost. S. Latallo byl velice všestranný a talentovaný, působil jako režisér, scénarista, herec nebo jako malíř. Film obsahuje spoustu autentických fotografií a záběrů z jeho života či natáčení Iluminace, dále pak osobních rozhovorů, např. s jeho matkou, manželkou, režiséry K. Zanussim, A. Hollandovou a dalšími. Stanislaw Latallo zemřel 17. 12. 1974 při tragické nehodě na hoře Lhotse v Himálajích.

Morální střet dvou postojů. Na jedné straně mladý magistr Jaroslav plný ideálů. Na druhé docent Jakub, cynik přizpůsobující se okolnostem. Soupeři se setkávají na letním táboře jedné z polských univerzit. Spor se pomalu začíná vyhrocovat a vede k nevyhnutelnému konci. Film spolu s Wajdovým Člověkem z mramoru vyvolal v Polsku obrovskou senzaci. Jeden ze základních kamenů kinematografie morálního neklidu.

Mimořádná studie lidské duše a smyslu života. Jedná se IMHO o nesnadno uchopitelný, v mnoha ohledech ale výjimečný film. Zanussi téměř všechny své snímky směřoval do světa vědců či filozofů. Tedy do světa, se kterým byl velmi dobře obeznámen. Představitel hlavní role Stanislaw Latallo rok po uvedení snímku tragicky zahynul v Nepálu, a tak postava Franciszka Retmana zůstává jeho jedinou hereckou příležitostí ve filmu. Zejména o něm pak pojednává dokument Slad z roku 1996, který natočil jeho syn Marcin Latallo, zároveň i syn filmový.

Závěrečná část filmové trilogie Tři barvy a zároveň Kieslowského poslední film. Červená, to je bratství. Je to také soucit s bolestí druhých. Snímek obsahuje prvky známé z předešlých částí, dal by se označit za syntézu všech tří. Tato filosofická meditace je mistrovskou studií psychologie postav. Vypráví příběh mladé studentky-modelky Valentine a soudce v penzi, který odposlouchává telefonní hovory svých sousedů. Oba spojuje osamělost. Lze říci, že to jsou "spřízněné duše". Na pozadí se odehrává příběh mladého studenta práv Augusta, soudcova alter ega. Závěr je emocionálně vyhrocený, ale bez zbytečné klišovitosti. Ten všechny části trilogie symbolicky propojuje a dává jí tak zcela nový význam. Pro mě osobně jsou Tři barvy největší evropskou filmovou událostí 90. let.

Druhá část volné trilogie Tři barvy. Inspirována bílou částí francouzské vlajky, rovností. Paříž. Rozvedli se. On to nechtěl. Ona ano, prý k němu již nic necítí. I když, kdo ví? Vzala mu vše a on skončil na ulici. Přesto ji dál beznadějně miloval. Po "menších" peripetiích se vrátil domů, do Polska. Podařilo se mu rychle zbohatnout. Vypracoval se. Rozhodl se jí pomstít. Vymyslel "lstivý" plán. Chtěl si s ní být roven... Láska prý překoná všechny nástrahy života. Ale co ta jejich, existuje mezi nimi ještě nějaké pouto? Má jejich "vztah" nějakou budoucnost? Naději? Některými označována za nejslabší část trilogie. Dovolím si nesouhlasit. Skvěle jsem se bavil a to mi v dané chvíli přišlo nejdůležitější.

Jediná přežila, ale ztratila vše, na čem ji v životě záleželo. Ona je ale mnohem silnější, než si myslí. Rozhodla se zpřetrhat staré vazby. Starý život hodit ke všem čertům. Uložit ho hloboko do sebe. Zapomenout. On se ale stále ozývá, jen tak se nevzdává. Bude ji všude pronásledovat. Podaří se jí navázat nové vztahy, nebo se pokusí vráti ke starým a smířit se se ztrátou bližních? ... Čas vše bolavé vyléčí, plyne jako voda. Třpytivě modrá. To je její barva. Juliina barva. Ta nás celým filmem provází. Je nám stále v patách. Vizuálně vytříbené dílo je první částí trilogie Tři barvy. Inspirováno modrou částí francouzské vlajky, volností. Snímku dominuje úsporným ale odzbrojujícím herectvím Juliette Binoche.