LiborStula

La La Land Damiena Chazella je jeden z filmů, který je mému srdci opravdu blízko. Pokud bych měl zmínit nějaký snímek, který perfektně kombinuje všechny typy umění, které dělají film filmem, tak by to byl právě La La Land. Vše na sebe nádherně navazuje, vše spolu perfektně funguje a doplňuje se. Chazzelova režie a hra barev skvěle podtrhují celý příběh a emoce stejně dobře, jako výborná hudba Justina Hurwitze, jež se mi zaryla do srdce hned při prvním zhlédnutí filmu. A to vše dokáže ještě k tomu všemu předat Emma Stone s Ryanem Goslingem v jejich hereckém umění. Z jejich chemie v tomto filmu čiší láska a zamilovanost v neskutečných dávkách. A taneční choreografie je dle mého názoru také výborná a sedí do celého tónu tohoto muzikálu. Avšak konec je podle mne to, co dodává tomuto filmu status mistrovského díla. Bez něj by totiž La La Land nebyl La La Landem, ale „jen dalším“ romantickým filmem. Celý film se zbíhá právě do posledních patnácti minut, kde se vše uzavře. Všechny příběhové linky, jemné nuance a myšlenky vyvrcholí v konec, díky kterému je tento film tak moc zapamatovatelný. Někdo by mohl tvrdit, že je konec smutný a nenaplněný, ale já bych použil spíše slovo hořkosladký, což můžeme vyčíst i z pozic obou protagonistů, Mii i Sebastiana. Protože v jádru toho všeho se jedná o příběh, který popisuje krutou realitu toho, když potkáme někoho, s kým si rozumíme, kdo nám pomůže dosáhnout našich cílů a pomůže nám stát se lepším člověkem, se kterým si ale v tu danou chvíli nejsme souzení.

Robert Eggers je jedním z mých velmi oblíbených filmařů. Jeho Čarodějnice mne díky svému tématu dokázala znepokojit na úplně jiné úrovni a jinak tomu nebylo ani u jeho Majáku. Avšak jeho zatím poslední snímek Seveřan mi stále tak nějak unikal. Ale po dlouhém skoro dvou letém slibovaní jak sobě, tak mému okolí, že se na Seveřana konečně podívám, přišla dnešní únorové noci ta chvíle, kdy jsem dostal chuť na nějaký znepokojivý film. Takže volba byla jasná. A Robert Eggers ani na potřetí nezklamal a nadělil nám úžasnou vikingskou podívanou vyprávějící o bolesti a pomstě. Jedná se zatím asi o nejpřístupnější film z jeho tvorby, atmosféru zde ale buduje stejně svědomitě a odvážně jako v jeho dalších filmech. Spoustu scén působí velice tísnivě, za což může precizní režie spojená se skvělou kamerou Jarina Blaschkeho. Spojení těchto dvou lidí dokáže vytvořit neuvěřitelné záběry plné bolesti a útrap, ale i naděje, divnosti a krásy. Samotnou atmosféru podtrhuje také časté využívání různých rituálů, písní a zvuků, které jsou už tak nějak Eggersovým zvykem. Dalším zvykem jeho filmů je možnost si interpretovat film tak, jak se líbí divákovi, stejně tak jako tomu bylo i u Majáku. Možnost toho, že se zde nachází nadpřirozeno, mytologie či magie je stejná jako možnost, že se jedná pouze o bludy a výmysly. Což se mi u děl tohoto nadaného filmaře velice zamlouvá. Scénář je možná přímočařejší a v poslední části lehce ztrácel dech, ale i přes to jsem se do Amlethova příběhu dokázal plně ponořit, až jsem si zase přišel, jako kdybych toto období vikingů prožíval já. Důležitou částí tohoto filmu je také herecké obsazení, které je opravdu hvězdné. Protagonistu Amletha si zahrál Alexander Skarsgård, který jeho touhu po pomstě a krvi hrál úžasně a ve spoustě scénách vypadal až děsivě. Úžasná Anya Taylor-Joy svůj herecký um také dokázala velmi dobře prodat, ostatně jako vždy. Claes Bang a Nicole Kidman fungovali také velmi dobře a vydávali své maximum, ze kterého šel strach také cítit. No a herci jako Ethan Hawke nebo můj oblíbený Willem Dafoe byli výbornou třešničkou na tomto uměleckém díle. Ve zkratce, Robert Eggers opět nezklamal. Jeho Seveřan ve mne zanechal tísnivé pocity, které na jeho filmech mám tak strašně rád. Dle mého názoru se jedná o jednoho z nejlepších novodobých filmařů, kteří dokážou vybudovat hutnou atmosféru a předat stíněné emoce a pocity, které se do diváka zaryjí. Už se nemohu dočkat jeho dalšího počinu, remaku klasiky Upír Nosferatu.

Upřímně asi ani nevím, co si o Království křišťálové lebky moc myslet. Mám z tohoto čtvrtého dílu této legendární série neskutečně smíšené pocity. Indiana Jones Harrisona Forda je stále stejně charismatický a sympatický, ale dostal se do problémů s komunisty, kteří ho na začátku filmu chytí a využijí pro své účely. Takže začal být silně hlídán FBI, která mu začala trošku dělat problémy, kvůli podezření, jestli náhodou i náš hlavní hrdina nepatří mezi komunisty. Ve spojení s Indyho dalšími problémy a trápením ho vidíme v celkem temné pozici, ve které moc neví, co dělat. V jedné chvíli ho ale najde Shia LaBeouf, který hraje postavu „Rafana“, jenž od Indyho potřebuje pomoct najít jeho ztracenou matku, která se vydala na záchranou akci najít jejich společného přítele. Kvůli své situaci se Indy rozhodne vydat se na tuto záchranou akci společně i s Rafanem. Musím uznat, že byla radost vidět jejich postavy interagovat mezi sebou, vzhledem k tomu, že nám Indy již trošku zestárnul a moc si s mladým Rafanem nerozuměl. Bylo to velmi příjemné zpestření tohoto filmu. Vlastně mi to celkem připomíná Poslední křížovou výpravu a paralelu na Indyho a jeho otce a jejich vztah v různých situacích, což je podle mne hodně dobré a dodalo to filmu dost humoru, ale i emocí, protože si obě postavy projdou celkem dobrým vývojem. Co mi ale moc nesedlo, byla Cate Blanchett v roli antagonistky Iriny Spalko. Přišla mi taková nezajímavá a ani z ní moc nešel strach. Co mi ale trošku ničí požitek z tohoto filmu, tak jsou některé dějové zvraty. Je jich tady pár a vždy mi přišlo, že jsou strašně hloupé. Až na jeden pěkný plot twist, který byl ale celkem hodně předvídatelný podle mého názoru. Když jsem u těch hloupostí v tomto filmu, tak musím zmínit onu legendární scénu s lednicí. Ta byla podle mne už moc a upřímně nechápu, proč ve finální podobě filmu vlastně zůstala, když ani neměla vliv na příběh, nebo na postavu samotného Indyho a byla zde pouze pro pobavení. A řekl bych, že se tady nachází i další scény, které by se daly považovat za hloupé, ale těch je méně a nejsou třeba až tak viditelné. Co ale viditelné je, tak je použití CGI efektů, které se tady podle mne nehodí a trošku kazí celý požitek z filmu. Poslední věcí, která mne na tomto filmu tak nějak trápí, je míchání sci-fi do této série. Upřímně si myslím, že Indy měl zůstat hlavně u mýtických artefaktů a náboženství a nepřecházet k sci-fi. Což se podle mne i ukazuje v přestřelené finální scéně, která mi v hlavě zanechala spíše zmatek nežli spokojenost s filmem samotným. Co ale musím pochválit, tak je klasicky skvělá, hravá a zajímavá režie Stevena Spielberga spojená s hudbou úžasného Johna Williamse. Podle mé recenze to může vypadat tak, že jsem se u tohoto filmu vlastně nebavil. Ale i přes chyby, které tento snímek bohužel má, jsem se stále dost bavil.