sedm.1

Více než uspokojivé vyvrcholení skvělé série, která se po celou dobu pyšnila především absolutně špičkovými bojovými scénami a až nezvykle působivými zápletkami, a i tento závěrečný díl není v tomto směru výjimkou, možná tedy jen v souvislosti s onou zápletkou by se dalo podotknou, že tentokrát působí až příliš šablonovitě a chvílemi i trochu bez záživnějšího spádu, nicméně pro mě osobně tu zůstalo to nejzásadnější a navíc v nejmaximálnější možné kvalitě, a to množství dokonalých, strhujících soubojů, u kterých jsem se opět jen tetelil blahem a jako luxusní bonus tu řádí můj milovaný a nedotknutelný Scott Adkins, každopádně veškerá jejich choreografie a nasnímání je jedna velká paráda, zkrátka Martial arts v nejpůsobivější možné podobě. Jinak Donnie Yen jako Ip Man nepřekonatelný, charismatický, sympatický a výrazný muž, kterému lze věřit každé slovo, stejně jako každý úder, a díky němu zde fungují i emoce a dramatické situace, jelikož je stejně tak dobrý herec jako bojovník. Závěr je pak především pro příznivce této série velice silný, škoda tedy jen toho méně tuctovějšího příběhu, neboť jinak se jedná o skutečný žánrový skvost.

Guy Ritchie se každopádně vrací k tomu, co mu jde nejlépe a díky čemu se v podstatě dostal i do první režisérské ligy, a je skutečně znát, že se opět pohybuje v prostředí, ve kterém si je zatraceně jistý, výrazný a přesvědčivý, nicméně i přesto, pokud bych měl tedy Gentlemana porovnat se Sbal prachy a vypadni, či Podfu©kem, tak z toho tento snímek vychází jako nejslabší podívaná, ovšem pořád to stačí na vynikající zábavu, hledajíc v rámci žánru jen stěží nějakou adekvátní konkurenci. Znovu zde tak sice máme sofistikovanou historku z londýnského podsvětí, plnou rozmanitých a neotřelých postaviček, černého humoru, netuctových dialogů, originálních zvratů a nápadů, prostě veškerých typických ingrediencí pro Ritchieho ranní tvorbu, jenže vše tentokrát nepůsobí až tak dokonale, jako u výše zmíněných snímků. Postavám chybí pořádný koule, humoru je o dost méně a nefunguje až tak úplně a nečekaných situací a zvratů je pak sice dost, ale též postrádají tu dřívější živelnost, drive a „coolovost“. Nejhůře z toho ale vycházejí dialogy, které se navzdory očividné tvůrčí snaze příliš nepovedly, jelikož chtěli navázat na své předchůdce, ale jejich vyznění častokrát působilo až příliš křečovitě, nuceně a za každou cenu namachrovaně, a nejednou jsem i dokonce říkal, co to ti herci plácají za hlouposti. Když už jsem jinak u těch herců, i v tomto ohledu mě Ritchie krapet zklamal, jelikož pány, jako Grant, Hunnam, či Strong příliš nemusím a zde mě o opaku nepřesvědčili, na druhou stranu to naštěstí ale více než vyvažují především McConaughey s Farrellem, kteří tu dominují každým svým výstupem a oba tomu filmu jasně kralují. Přes všechny tyto výtky ale musím znovu zopakovat, že přestože nejde o dokonalý film, tak i přesto je Gentleman sakra výbornou filmovou záležitostí, která královsky pobaví.

Pokud bych měl tuto podívanou hodnotit jen po atmosférické a vizuální stránce, tak bych asi jako většina publika byl naprosto spokojeným divákem, který si užil skutečné filmové hody. Jenže jen o tom to samozřejmě není, a tak je bohužel pravdou, že krom dvou výše zmiňovaných ingrediencí už tento snímek nic jiného, zajímavého, či výrazného nenabízí, a navíc, já se u toho tak strašně nudil, že snad ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl něco tak nezáživně mdlého. S původní pohádkou to jinak nemá samozřejmě nic společného, tedy krom postav, zápletka je pak sice v podstatě poměrně originální, ale co je to platný, když nefunguje, nemá spád, napětí, překvapení, ani žádnou gradaci, všechny postavy se zde jinak chovají fakt podivně a hází jen tajemné, ovšem nicneříkající pohledy, hororově tu ovšem působí skutečně jen ta atmosféra opuštěného domku uprostřed lesa, zbytek v tomto ohledu již nic jiného nenabízí, no a závěr považuji za fakt pořádný úlet, to jako na mě vážně nezafungovalo žádným způsobem, tohle je zkrátka skutečně velká podivnost, kdy já tak trochu očekával a doufal v druhou The Witch Roberta Eggerse, ale k té si to ani nečichne, každopádně, jako osobitá, stylová podívaná to ujde, ale jako celek to může oslovit opravdu asi jen málokoho. Za mě zklamání.

No nic, budu dělat, že tento příspěvek, do jinak naprosto parádní série, vlastně vůbec nepatří, že neexistuje, čímž bych chtěl zároveň před tímto degradujícím počinem varovat i případné budoucí potencionální diváky, aby si také zbytečně nenechali pokazit dosavadní dojem z předešlých dílů, jelikož První Očista dosáhla v podstatě jen tří věcí. Jednak, a to mě sere nejvíc, popřela, či jen hloupě vysvětlila dost věcí, co a proč se v předchozích dílech dělo. Za druhé, chápu, že pro většinu filmů je zásadní, aby na sebe vydělali, ale udělat kvůli tomu z ryze multikulturní podívané čistě afroamerickou, respektive těch pár bělob se tu také objeví, ale samozřejmě vesměs jen jako gauneři, to též nepovažuji za ani trochu dobrý tvůrčí tah, respektive v tom hlavně dost vidím až filmový populismus, no a za třetí, hlavní, opěvovaný hrdina je nekompromisní drogový dealer, který se nezastaví před ničím, a mám mu fandit jen kvůli tomu, že jelikož chce opíchat hlavní ženskou postavu, tak sem tam udělá pěkné gesto? To snad jako také ne! Co se jinak týče konkrétně zápletky, ta je nudná, bez spádu, v první polovině působí vyloženě nezáživně a nenápaditě, a když už v té druhé, akčnější, dojde k nějakému tomu řáděníčku, tak je vyměklé, neefektní a bez napětí, atmosférou si pak k předchozím dílům tato podívaná také ani nečichne, veškeré postavy tu jsou nevýrazné a nezajímavé a závěr působí už jen vyloženě směšně, to radši ani nebudu komentovat. První Očista zkrátka postrádá vše, díky čemu mě tolik bavily první tři díly, hlavně tedy jednička, tohle jde naprosto odlišným směrem, který se mi ani trochu nelíbí, takže takto vážně ne, tohle s původním originálním nápadem, působivou myšlenkou, výrazným napětím, efektní akcí a fungující atmosférou už nemá vážně nic společného.

Po poměrně slušném, nicméně ne až tak působivém prvním díle, jsem byl docela zvědavý na další vývoj kolem party „útěkářů“, ale že to bude až taková jízda, tak to jsem tedy rozhodně nečekal a já jsem z dvojky opravdu nadšený, neboť prakticky ve všech ohledech první Labyrint naprosto strčila do kapsy. Dějově se to tedy celé zas až o tolik neposunulo a bohužel tu nadále stagnuje i zajímavější vývoj a uchopení charakterů jednotlivých postav, ale zbytek je opravdu parádní záležitost, především pak samotné zpracování je tedy neskutečný pokrok kupředu, film od prvních minut nabere strhující tempo a neubere z něj až do konce, jeho skvělá zápletka zde disponuje nápady, nečekanými situacemi a zvraty, spoustou napětí, parádní atmosférou, a hodně mě bavil i vizuál světa za zdmi Labyrintu, díky zombíkům jinak nabízí Zkoušky ohněm i působivé hororové prvky, ale musím zopakovat, především ten spád, to je prostě kulervoucí a dechberoucí náhul, který si zaslouží upřímný obdiv. Tohle zatraceně výrazné a efektní pokračování mě zkrátka opravdu nadchlo, je temné, syrové, častokrát dost nekompromisní, za mě tudíž jasný palec nahoru a doufám, že i trojka bude pokračovat v nastoleném trendu, neboť tentokrát to nedosáhlo na maximální hodnocení vážně jen o chloupek.

Opravdu nečekaně hodně zábavná a svěží komedie, od které jsem tedy nečekal rozhodně žádné terno, ale opak se stal pravdou, jelikož jde o skutečně zatraceně svižnou a vážně vtipnou podívanou, které neomylně dominuje skvělá Rebel Wilson, jenž nechává veškerý zbytek osazenstva hrubě za sebou, a to včetně Anne Hathaway, která jí absolutně nestíhá a vlastně jí po celou dobu jen přihrává a sekunduje, ovšem abych Anne jen nekřivdil, dělá to s grácií a navíc jí to pořád sakra sekne, nicméně tou hlavní hvězdou a tahounem Podfukářek je prostě bez debat právě Rebel a každý její výstup, scéna, či dialog je jednoduše opravdu vtipný a tahle komička si tak svým perfektním výkonem prakticky ukradla tento snímek sama pro sebe. Krom ní ovšem Podfukářky určitě baví i díky výborné zápletce, která ačkoliv si hraje s tím klasickým „podfukářským stylem“, který bývá většinou pořádně zamotaný, až překombinovaný, tak zde má poměrně jednoduchou a přímočarou linii, ve které dali navíc tvůrci před nečekanými zvraty a vyšponovanými pointami spíš přednost humoru a odlehčenosti, podstatné nicméně je, že film funguje ve všech zmíněných ohledech, a to od první až do poslední minuty. Já se u Podfukářek zkrátka báječně bavil, mělo to spád, nápaditost, vtipnost, prostě parádní oddychovka, která baví na maximum.

Komorník je určitě velice zajímavým a výraznějším filmovým zážitkem, nicméně v souvislosti s ním musím zároveň ale zmínit i jednu zásadní výtku, a to že působí neuvěřitelně dlouhým dojmem. Oficiálně má tedy nějakých sto třicet minut, ale pocitově snad dvě stě. Je to přitom ale dost zvláštní, neboť že by se jednalo o nějakou vyloženě nudnou podívanou, s hluchými, či nezáživnými scénami, tak tomu také skutečně není, ale možná to chtělo více intenzivnějších, dramatičtějších a vypjatějších momentů, neboť jinak to celé plyne sice působivě, ale zároveň právě i docela nevýrazně, myšleno bez oněch výše zmíněných ingrediencí, které by celý ten poklidný příběh jistě dost oživili. Nicméně, jak jsem již také zmínil, o zajímavý a vědomostně obohacující snímek se jedná každopádně, krom ústřední postavy se snímek jinak hodně zabývá i dobovou rasovou problematikou v USA a pohledem na ní očima prezidentů, kteří zrovna byli v té době u moci, znova jsem se zde pak jen ujistil, jak obrovsky moc prakticky pro všechny američany znamenal JFK a později pro afroameričany Obama, co se každopádně ale ještě snímku samotného týče, docela dost jsem byl zklamaný z nepříliš fungujících emocí, ani atmosféra mi nepřišla příliš přesvědčivá, obsazení pak krom ústřední role Foresta Whitakera působí dost roztříštěně, takže spousta známých jmen, ale prostoru pro ně minimum, a o roztříštěnosti by se dalo ještě mluvit v souvislosti i se zápletkou, která sice dějově zaujímá velký časový prostor, jenže všechno jen tak naťukne a do větší hloubky se nedostane vlastně ani jednou, což byla v několika scénách vážně velká škoda. S Komorníkem je to zkrátka docela těžké, není strhující, není zábavný, není komplexní, emočně působí vyloženě chladně, na druhou stranu ale skutečně rozšíří obzory a určitě dokáže zaujmout filmovými prostředky, takže asi zhruba na hodnocení takový nějaký slabší průměr, který ale zrovna doporučovat na potkání rozhodně nebudu.

Love Song je vážně velmi podmanivou hudební romantikou, i když ta romantika tam vlastně ale asi nehraje až tak zásadní roli, spíš je to tedy především skutečně hlavně o té hudbě, o bezmezné lásce k ní a až, v dobrém slova smyslu myšleno, fanatickém přístupu k tomuto oboru lidského umění. Každopádně, podstatné zde je, že tento snímek funguje vážně snad ve všech směrech a prakticky mu nemám vůbec co vyčíst. Ústřední zápletka sice není kdovíjak originální, ovšem úplný závěr je přes svou happyendovost netuctový a poměrně nečekaný, jinak má ale určitě spád, je nenudící, funguje zde jak dramatická, tak emoční složka, atmosféra hudebního prostředí a New Yorku je podmanivá, všechny písničky jsou pak opravdu až nečekaně chytlavé a prostě povedené, a veškeré postavy jsou opravdu sympatické a výrazné, a to i díky skutečně perfektnímu castingu, v čele se super výrazným a ještě víc sympatickým Markem Ruffalem, a křehoučkým mazlíčkem Keirou Knightley. Závěrem musím ale nutně ještě podotknout, že si myslím, že se nejedná o úplně mainstreamovou podívanou, jelikož si tento snímek určitě vyžaduje přeci jen vnímavější a náročnější publikum, aby si ho mohlo užít opravdu naplno. Love Song pro mě každopádně znamená velmi příjemný a působivý filmový zážitek, který si zaslouží obdiv.

Akčních krimi filmů na téma terorismus je opravdu dost, a v podstatě mohu konstatovat, že většina z nich jsou skutečně zábavné podívané, sem, tam se ovšem vynoří takovýto „mongolík“, který tvoří jen hromada předvídatelností, tuctovostí a stokrát viděných klišé, bez tvůrčí nápaditosti a čehokoliv nečekaného. Neoriginální, jednoduchoučkou ústřední zápletku se tudíž snažili tvůrci „oživit“ alespoň nefalšovanou překombinovaností, což ovšem diváka nasere tak akorát ještě víc, dále pak ačkoliv se jí snažili hnát kupředu rychlostí tornáda, tak i přesto je zde momentů nudy rozhodně více, než těch záživných, akce jinak film obsahuje spíše méně, horší ale je, že její zpracování je vyloženě o ničem, napětí a atmosféra jsou pak zcela nepůsobivé a závěrečná gradace, respektive pointa je vlažná, nedramatická a nefunkční. Mila Jovovich mě jinak tentokrát vůbec nebavila, a tak alespoň díky za toho Brosnana, který si svého padoucha svým nekompromisním pohledem evidentně užíval, nicméně co se týče nejen jeho postavy, tak vesměs působily nezajímavým a nevýrazným dojmem. Survivor je zkrátka takový prostinký, chaotický zmetek, který se snaží být tou opravdovou zábavnou a strhující jízdou, tentokrát ovšem zůstalo skutečně jen u té snahy, kterou si dovolím odvážně nazvat Frigidní.

Leigh Whannell si jak režijně, tak především scénáristicky vybral s The Invisible Man zatraceně slabou chvilku, neboť je až neuvěřitelné, že tvůrce, který stojí za takovými peckami, jako série Saw, Insidious, či Upgrade, tedy vše naprosto strhující, napínavé a především zatraceně nápadité a vypointované podívané, pak napíše a zároveň natočí takhle mdlou a nevýraznou story, postrádající prakticky vše výše zmiňované, co doposud v jeho pracích tak fungovalo, až dominovalo, a to ani nezmiňuji, kolik možností navíc zrovna téma Neviditelného nabízí. Já jsem z tohoto jeho výsledného projektu prostě opravdu zklamaný, jelikož zde nemohu vlastně ani zmínit cokoliv, co by mě vážně alespoň trochu oslovilo, zato těch negativ, těch je víc než dost. Ústřední zápletka mi přijde vážně bez výrazné, nápadité ústřední myšlenky, její spád je mizerný, napětí prakticky žádné, emoce vymazány, využití postavy „Neviditelného“ zoufale promarněné, atmosféra naprosto nepůsobivá, hororových prvků nula, absence gradace nepochopitelná, pointa nevídaně nudná, a vrcholem budiž Elisabeth Moss v ústřední roli, hnusná, nesympatická a fakt divná herečka, která nemá ani na druholigové vedlejší role, natož pak aby utáhla takovýto film, s jejím obsazením se tvůrci zkrátka totálně sekli a filmu tak ublížili ještě víc. Já jsem zkrátka přesvědčen, že téma Neviditelného nabízelo opravdu nepřeberné množství možností, ovšem ta, kterou nakonec Whannell představil filmovému světu, je skutečně nepovedená, nezábavná, nezajímavá a nevýrazná, takže hlavně kvůli té promarněné šanci jsem při hodnocení přísnější, než kdy jindy, a za mě tak jasný palec dolu.