Faustka

Genny přestal poctivě podnikat a vrátil se k tomu co mu jde nejlíp, ke zločinu. Ciro vstal z hrobu a začal shromažďovat „své bratry“ v čele s Enzem, který na něj valil zbylé oko jak na ducha. Krásnoočko dolejzá za Gennarem, což se mu krvavě nevyplatilo. V minulém dílu si Gentleman značkoval území, div že Gennymu nepomočil boty a to neměl dělat. Teď přišel o velkou zásilku drog a nakonec i o život. Když k tomu připočteme, že Gennarův spojenec Mistrál vystřílel zbytek Levantova klanu, moc postav nám v seriálu nezůstalo. I Grazia Levantová už to má za sebou, odmítla být „donou Mníškovou“ se slovy „hnusíš se mi"! Vůbec se jí nedivím, takový pidiskřet!

Vilný advokát Orimbelli (Ugo Tognazzi s poněkud lascivním knírkem) mi zpočátku přišel velice dotěrný a také jsem hned neprokoukla jeho úmysly. Chce se dvořit Maffeimu (charismatický Patrick Dewaere), kterému lezl na jachtě pomalu až do spodků, anebo má jiné plány? Ukázalo se, že jediné, co mu chybí, je rozptýlení v náručí vnadných žen a útěk před suchopárnou manželkou kterou mu nebylo co závidět. Krásná a tajemná vdova Berlusconi (Ornella Muti) zde sice nemá velkou roli, ale zato eroticky výraznou. Hra na lásku je komedie s dramatickými prvky, která jistě stojí za zhlédnutí.

Soudce se zakousnul do případu jako vlčák a dost si věří. Z „malého dvorku“ vylezla nová postava, pidiskřet, co se nechá oslovovat „Mníšek“ a komplex malého vzrůstu si vynahrazuje arogancí, přeceňováním vlastních možností a prořízlou držkou: „Jsem malý, jsem drzý a svou hubou nevymáchanou všechno zařídím… jo a brzy se budu ženit.“ A která bude ta šťastná? Nikdo méně urozenější než Grazia Levante, dcera dona a dony Levantových, kteří to už bohužel ovlivnit nemůžou. Bráchové Levantovi ji sprostě prodali. Kecal z Prodané nevěsty by se od nich mohl učit. Tak tuhle scénu jsem hodně dlouho rozdýchávala. Vždyť přece máme jednadvacáté století a je tady snad taky nějaká emancipace. Alespoň že Azzurra je rozumná žena a když něco může změnit, tak to prostě udělá.

Tak jsem se s Gennarem a Cirem profuněla druhou epizodou, zakusila si prostředí lotyšského „gulagu“ (dodnes jsem myslela, že gulagy bývaly daleko na Sibiři) a teď už snad můžu doufat v návrat do Neapole.

Na konci čtvrté série uskladnili Gennara ve sklepě jako nějakou zavařeninu. Byla jsem zvědavá, jak dlouho jim v tom tmavém špajzu vydrží. Pohřeb dona a dony Levantových se nečekaně zvrhnul. Je tedy zaděláno na další válku. Pohřební ústav Secondigliano by měl expandovat a zakoupit další pozemky.

Čiň čerticím dobře, peklem se ti odmění. Desátník Unie John McBurney si tak dlouho zahrával s dobrou vůli, poddajností obyvatelek jižanské dívčí školy, a hlavně s jejich city, že zaslepen svou mužnou nadřazeností neodhadl možné následky. Na mě až příliš umírněný Clint Eastwood, který prostě neměl mezi hordou citově vyprahlých panen ani nejmenší šanci. Zaujala poslední večeře, zejména houbové ragú.

Můj dům, můj hrad! Jsme si s Brynn docela podobné, já jsem žena činu a (h)různě, ona je žena útěku a hrůzně. A obě jsme si zvolily cestu, jak se poprat se svými vnitřními démony. Kaitlyn Dever jsem od první minuty věřila, že to, co vidí je skutečné, protože pro ni to tak bylo. S jejím mimickým projevem a gestikulací tělem odehraje všechny své strachy a děsy naprosto věrohodně. Postava Brynn je stoprocentně uvěřitelná a absence dialogů mi vůbec nechybí. V tomto případě by bylo mluvené slovo nevhodným faktorem. I tak je tohle atypické scifíčko dostatečně zneklidňující.

Mělo by se to přejmenovat na Sympathy for the Cage, kvůli všem těm hejterům, shazujícím herecké kvality Nicolase Cage, mého oblíbence. Thriller je to průměrný a překombinovaný, ale psychopat Cage se rozparádil jako zamlada, škálu svých grimas obohatil o zcela nové, typově naprosto dokonalé, které jsem si s velkým gustem užívala.

Tento styl americké politiky se mi zdá až příliš přeslazený. Starostka "Dortíková" by ve volebním štábu Donalda Trumpa určitě pracovat nemohla. Krotká komedie, vhodná na sobotní odpoledne ke kafíčku pro diabetiky.

Mafiánští bossové nejezdí v italských autech. To je samá Audi, Mercedes, Volvo... Neříkám že já, dona Faustka, bych jezdila nějakým malým Fiátkem, ale pro pracovní schůzky bych měla Alfa Romeo a na víkendový relax Ferrari. Jinak čtvrtá série byla bomba! Jen bratři Levantové budou muset své nálože pro příště pečlivěji směrovat.