Terminus

Opravdu máte čas na čtení Bible? - Jasně, každej zatracenej den! Tohle je jeden z multi-Oscarových filmů, které neprošly zkouškou času se ctí, ale zároveň si nezaslouží úplné zapomnění. Na základě faktografické literatury napsali Francis Ford Coppola a Edmund H. North kompaktní, ale poněkud teatrální portrét slavného generála, mimo jiné osvoboditele Plzně. Některé bojové scény působí nesmyslně (nikoliv realisticky chaoticky), Pattonovy sugestivní proklamace občas příliš strojeně a inscenovaně. Celkový portrét je však hodnověrný a to mimo jiné díky Pattonově vědomí toho, že pozemské sláva je sice pomíjivá, ale to není důvodem, proč si ji nedopřát a neužít. K dobovému přijetí snímku mohl přispět i kontext stále probíhající války ve Vietnamu. vp 19.5.2005

Výtečný portrét umělce - Sira Jamese Matthewa Barrieho - který vygraduje subtilní a tím nesmírně silnou scénou, v níž je nemocná hrdinka uvedena do "Země Nezemě". Marc Forster skutečně ví, jak kultivovaně pracovat s divákovými emocemi.

Ani velkolepý historický spektákl, ani prokreslený portrét centrální figury. Nevím, zda to částečně svést na český dabing, ale Robert Carlyle figurkaří - své pojetí Hitlera založil výhradně na házení patkou, prskání a pocení se (byť tyto atributy jsou s Hitlerem spojeny - popsal to už Lion Feuchtwanger v románu Bratři Lautensackové - nelze se omezit jen na ně). Z atmosféry doby se nepodařilo zachytit takřka nic, film je mozaikou zlomových událostí, ale právě tím, jak je sází jednu za druhou, ničí auru jejich významu a "vzestup zla" tak pouze pojmenovává, ale nikterak mu nejde pod kůži. Nepomůžou ani špičkoví herci (Peter Stormare, Peter O'Toole), ani přítomnost prominentních postav expandující Germánie, jež některým chyběly v Pádu Třetí říše. Natáčeno mj. v Brně, Marek Vašut má nezvykle "rozsáhlou" roličku. vp 12.5.2005

Nuda, nuda, nuda... Některé (normalizační) filmy dnes zaujmou alespoň svou "dobovostí", ale Kvočny a Král, celovečerní debut režiséra Jaromíra Borka, který natáčel převážně pro mládež, nezachrání ani občasný náznak pohledu pod minisukně ženských postav. Těch je ve filmu přemnoho, neboť děj se odehrává ve městě, jež žije z místního textilního závodu - a v tom pracují především ženy (samé mladé - důchodkyně se vyskytují jen ve frontě v Pramenu a na náměstí, kde ohlížejí třeba lejstra vysypaná z nabouraného náklaďáku). Centrální milostná zápletka nudí, lokace jsou mdlé, rebelantství mužských postav je směšné, spíše než drsně působí "hoši" romanticky - třeba když tahají na špagátě lahváče z potoka. Těžko říct, zda to fungovalo v době svého vzniku... Napsáno podle povídky Karla Štorkána. Hlavního hrdinu - údajně playboye - hraje značně odpudivý Erik Tabery.

Pamatujete na scénu z Klubu rváčů, v níž Tyler přepadl a pak nechal žít asijského pracanta a dal tak jeho životu nový smysl? Tak z podobného základu vycházejí motivy masového vraha, de facto hlavního (byť takřka nespatřeného) hrdiny filmu SAW (dvojsmyslný název odkazuje jednak ke slovu "pila", též ale znamená "poučné říkadlo, moudro"). Film byl anoncován jako požitek pro ty, které oslovil snímek Sedm. Ačkoliv se zajisté jednalo především o marketingový tah, který by dílo neznámých tvůrců prodal, paralely jsou přítomny. Srovnání je relevantní především v rovině propracovaného scénáře, s Fincherovým inscenačním mistrovstvím se však autoři SAW nemohou rovnat. Scénář filmu má ve své mnohovrstevnatosti blízko k jinému Fincherovu dílu - thrilleru Hra. Ani ne tak proto, že vrah svým obětem připravuje hry na zakázku (pravidla však vycházejí primárně z vrahovy choré fantazie, nekorespondují s povahami obětí), ale pro násobené odhalování pravidel hry, oddalování konečného demaskování. Zbytečná je snad jen vrahova značka - dílek skládačky. Doopravdy musí mít každý sériový zabiják svou vizitku? Stejně jako Fincherovi ve Hře, i tvůrcům SAW se podařilo závěrečné - a, pravda, ne zcela pravděpodobné - násobné odhalení nasnímat tak obratně (není to jen o rychlosti), že nedají divákovi šanci spekulovat. Potěší i to, že "typický" psychopat - zakomplexovaný poskok - je nakonec ukáže nebýt tím, za koho ho máme. Poutavá je i východní premisa - osnovatel her sám nevraždí - to nechává na svých obětech (byť právně by se o tom dalo zajisté polemizovat). Scenáristickou "šikovnůstkou" je i postava policisty (Danny Glover), který je (konvenčně) posedlý vyřešením neodtaženého případu a pomstěním parťáka, avšak jeho oddanost je dovedena do extrému, šílenství (vzpomeňme na Přísahu). Rébusy scenárista zakomponoval nejen do identity zločince, ale též vzájemných vztahů dalších centrálních postav. S přibývajícími minutami opadá vzájemná důvěra hrdinů, snižuje se i důvěra diváka v předložená fakta. Strach je, jak známo, nejsilnější emocí (silnější než láska či dokonce nenávist) a autorům se daří napětí a strach násobit hned několika způsoby. Umně budují temnou mizanscénu - bojíme se, odkud (ne)přijde nebezpečí, zlo. Pracují s voyeurstvím, strachem z toho, že můžeme být pozorováni - zcela chladnokrevný (další nervydrásající element) vrah sleduje své trpící oběti, policista sleduje či nechává sledovat - nevíme, zda tajemná postava za sloupem je či není potenciálně nebezpečná. Je zde i bizarní loutka - deformovaná tvář budí strach odjakživa - každou chvíli jsou otevírány tajemné dveře a skříňky. Budování napětí je prováděno mimořádně sofistikovaně. Snad jen ošuntělost lokací je příliš obecná - tvůrci nepracují s geniem loci tak obratně jako Fincher. Zchátralé budovy i místnosti nevedou k strachu z toho, že znaje povědomá místa, se něco podobného může stát i nám. Děs je však všudypřítomný, nejoddychovějšími jsou scény z koupelny, kde trpí na řetězech právě týrané oběti. Ne zcela vydařené jsou pak scény pronásledování - postavy sprintují příliš "automaticky", beze strachu, a - jakkoliv divně to může znít - příliš rychle. Zde tvůrci rezignovali na systematické budování napětí, které jinak tak šlechtí jejich výtvor. Nemá cenu odvracet oči - podařilo se i vytvoření mimořádně ponuré zvukové složky. Stejně jako se oběti před svým pronásledovatelem neschovají ve tmě, ani nám tma kinosálu neposkytuje pocit bezpečí. Je to jako Texaský masakr motorovou pilou, akorát ne taková "sranda". A stejně jako v Constantinovi dojde na poučení o škodlivosti cigaret. K závěrečným titulkům zní skladba "Bite the Hand That Bleeds" z výtečného alba "Archetype" skupiny Fear Factory. vp 11.5.2005

Příklad naprosté tvůrčí impotence a toho, že honosná výprava dobrý film neudělá. Příběh je nesnesitelně překombinovaný (mocenské spiknutí, Lupinova životní traumata), herci nudí (titulní hrdina je vším možným, ale ne švihákem, jakým by měl Lupin být), formální zpracování je fádní. Pařížské lokace zůstávají nevyužity (zlatý Belphegor - Fantom Louvru), film by mohl skončit kdykoliv v druhé polovině, neustálé nejasné pletichy nezaujmou. A především - lupič gentleman ve filmu krade výhradně šperky, pořád dokola... Pryč jsou důmyslné Lupinovy loupeže sepsané Mauricem Leblancem. Potěší snad jen hořící kardinál letící z okna... vp 10.5.2005

Choking Hazard je typickým filmem, jehož hlavním účelem je, aby se tvůrci na place dobře pobavili. A aby se pobavili i posléze při čtení recenzí a analýz jejich díla. Marek Dobeš vzal "pseudofilosofickou" esenci svého humorného filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem a využívaje zombivce (zombie myslivce) ji narouboval na celovečerní (sedmdesátiminutový) film. Fungovalo by to 20, 30 minut... ale nikoliv hodinu a čtvrt. Z filmu vyčnívají mimořádně povedené scény ("tančící" zombivci, dorážení pornoherce-jehovisty) i repliky ("[ty silikonové kozy] mě aspoň nebudou studit v hubě"), ale především nenažraní myslivci přestanou zakrátko bavit, valná část filmu je pověstná "vata". Největším minusem celého dílka je ale práce s hudbou. Choking Hazard měl na to stát se prvním českým filmem systematicky využívajícím tvrdého (rockového, metalového) soundtracku (byť O.S.T. k filmu prezentuje několik "alternativních" žánrů), ale impotence tvůrců propojit hudební složku s obrazem je ostudná. Stejně jako výkon frontmana skupiny Doga Romana "Izziho" Iziáše, který narozdíl od Dády Patrasové (cameo) neusiluje o svou popkulturní přítomnost ve filmu, ale snaží se hrát. Je však třeba uznat, že narozdíl od jiného popkulturního produktu poslední doby, filmu Brak, dopadl Choking Hazard relativně dobře. Pokud jste za to zaplatili v kině, budete zřejmě litovat investovaných peněz. Pokud jste to zhlédli v televizi, investovaného času litovat až tak nebudete. Pro úplnost: mezi "tvrdými" kapelami na soundtracku najdeme vyškovské Dark Gamballe, kapely Seven či Dolores Clan. Z "tvrdě-tanečních" Apollo 440 vychází Sector X. vp 7.5.2005

Tak nevím, do jaké míry brát Turbulenci 3. - Heavy Metal vážně... Chvílemi si autoři drží sympatický odstup, takřka nadsázku (scéna z detektoru kovů), ale zakrátko ji zabijí zcela seriózně míněnými blbostmi (propašování pistole na palubu). Vycházeje z blackmetalové image (warpaint, obrácený krucifix...) a používaje jakýsi elektro-industriální metal ve stylu Ministry nebo Roba Zombieho (název heavy metal je tak nesmyslný) nám představují zvrácenost na druhou. Frontman Slade Craven (slade = údolí, craven = zbabělec), typický produkt "komercializace undergroundové hudby", pořádá koncert na palubě letadla mířícího z L.A. do Toronta. Netuší ale, že stroj pilotuje člen "satanské" sekty "Strážci brány", který má mezi posádkou komplice. Ti hodlají zneužít Sladeovy záliby v násilných koncertních stylizacích a též internetového vysílání z paluby (snaha dosáhnout 10.000.000 sledujících "oveček"). Sladeova hraná zvrácenost je konfrontována se skutečnou zvráceností sekty, která je vypodobněna přesně podle toho, jak "satanisty" vnímá neinformovaná veřejnost. Zdá se, že autorům šlo i o "myšlenku" - jak jinak vysvětlit rozpravy o poptávce po násilí (Slade: "Musíte dát lidem to, co chtějí.") a rock´n ´rollové image ("Slade musí hrát tvrdého rockera."). Naprosto směšným vyvrcholením je scéna, v níž frontman pilotuje letadlo, zahazuje obrácený krucifix (který pro něj stejně nikdy nic neznamenal) a prosí boha a pomoc. Nakonec se sblíží i letušky a "odpudiví" metalisté, všechno dobře dopadne... Tento film zcela postrádá napětí a styl, ale stojí za to podívat se na něj právě pro takovéto úsměvné nesmysly. "Brrr", jak říká Dáda Patrasová v Choking Hazard. Vedle banální metalové ikonografie (oblečení) pracují tvůrci i se sekundárními rysy tohoto hudebního stylu - přátelstvím mezi muzikanty, oddaným fandovstvím, které obnáší i házení spodního prádla po muzikantech či "typickou" vizáží fanynek (některé dívky připomínají "Suicide Girls", které proslavil mimo jiné klip Shake Your Blood projektu Probot). Hudbu složily především hororově-karnevalová skupina Dead By Day a thickliquid, kapela, která vychází z Wasp i Testament... Titulní roli ztvárnil John Mann, jehož vizáž využívají i jiné "temné" filmy jako Kočičí žena či Riddick: Kronika temna. vp 5.5.2005

Od Xaly (aka Uhranutí), proslulé satiry nejvýznamnějšího afrického filmaře Ousmana Sembena, se něco změnilo, něco zůstalo při starém. Zatímco v Xale znamenal evropský (francouzský) vliv především negativa, ve filmu Moolaadé už v Evropě vzdělaný mladík značí žádaný pokrok, odklon od nesmyslné tradice, podle níž mají být dívky obřezávány. Obřízka přináší jen bolest, zmrzačení, smrt ženy. Titul filmu vychází z termínu pro právo na azyl. Film se odehrává v Burkině Faso (populace: 12 milionů, v hlavním městě Ouagadougou se koná významný filmový festival, gramotnost pouze 18,7% - zdroj: OSN).

Stejně jako do svého veleúspěšného filmu Saturday Night, Sunday Morning, obsadil ostravský rodák Karel Reisz i do Night Must Fall herce Alberta Finneyho. Toho můžeme znát jako Hercula Poirota z Vraždy v Orient Expresu či vyšetřovatele z nedávné Erin Brockovich. Finney hraje titulní roli Dannyho, zakomplexovaného sirotka a vraha, který se vetře do přízně staré paní Bramson (hraje Mona Washbourne známá mimo jiné z Andersonova kdyby...). Má si brát její posluhovačku Doru a potřebuje svolení zaměstnavatelky. Nevinný obličejíček á la Standa Gross se staré paní zalíbí, Danny se dále a dále úlisně vnucuje - pomáhá s pracemi v domě, vymýšlí si paralely mezi paní Bramson a svou zesnulou matkou. Nehezká Dora je odsunuta na druhou kolej, Danny se motá okolo Olivie - dcery staré paní. Ta si k Dannymu postupně vytváří mateřsky majetnický vztah. Kamera sleduje Dannyho v osamění i ve společnosti jiných, ve chvílích hrůzy systematicky zabírá proměňující se tvář hrdiny. Díky výtečnému výkonu A. Finneyho spatřujeme v Dannyho pitvoření zlobu, nikoliv roztomilost. Groteskní a kruté hry, které rozehrává s paní domu, připomenou výtečný film Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Ačkoliv se děj odehrává na malebné vesnické usedlosti, tedy typické lokaci detektivek britského "Zlatého věku detektivky", k lehkosti děl takové A. Christie má velice daleko. Night Must Fall je vlastně vcelku krutý film. Scénář adaptoval podle divadelní hry Emlyn Williamse Clive Exton, který stojí i za dramatizacemi některých dílů seriálu Hercule Poirot s Davidem Suchetem. vp 13. 5. 2005