sportovec

Tento syntetizující dokument ukazuje na relativnost obyčejů nejrůznějšího druhu i na komplexitu pravěkých společenstev nejmladšího paleolitu - gravetienu. Současně je doslova anatomií vědecké práce a vědeckého poznání. Potěší, že se na tom podílely Česká televize a česká archeologie.

Vědomí, že i na Západě mohly vznikat filmy srovnatelné s Ozerovovými či Vávrovými freskami, je svým způsobem i povzbuzující. Tragický příběh německé zřízenecké rodiny, z níž přežije jediný bratr, osudově poznamenané nacismem, je sám o sobě víc než zajímavý. A umožňuje tolerovat některé nedostatky ve zpracování tohoto zajímavého díla.

Umělá heroizace japonské fašizující intervence a značně ploché zobrazování americké armády je vyvažována určitou reflexí japonského týlu. To všechno však už bylo i japonské kinematografii hraného filmu zobrazeno sytěji a převědčivěji. Naopak určitým novem jsou scény ze soudů s japonskými válečnými zločinci. Pokud jde o Hirohita, nejvýmluvnější jsou odsuzující transparenty nizozemské veřejnosti z doby jeho návštěvy tamtéž r. 1970: HIROHITLER.

Solidní scénář, na dnešní dobu vynalézavá režie a velice povedená princezna Kajnarové i chůva Bydžovské. Jedním slovem malý televizní zázrak a současně i pohlazení.

Ani s brakem by se to nemělo přehánět. Jsou okamžiky, kdy i průměrný rodokaps se může jevit jako umělecké dílo.

Pořad-film je zpřítomněním slov z vědeckých a populárních knih a filmů. Svědectvím otřesným, které pomáhá pochopit některé prvopoválečné reakce veřejnosti na nacistické relikty let 1944 - 1948. Ne že nevěděli v německém, týlu, co se děje na frontách a v koncentračních táborech všech typů. Minimálně to tušili.

Líbezná pohádka, která prokazuje, jsouc tvořivě uchopena, že méně často znamená více. Pozoruhodnou kreaci předvedla Consuela Morávková.

Francouzský dokument jde s neobvyklou důsledností do nejvnitřnější podstaty této italské filmové osobnosti. Je škoda, že si blíže nevšímá druhé poloviny jejího života.

Tento pro mě nový Kohoutův film je milým překvapením. Citový zeměpis začínající zdravotní sestry s lékařskými aspiracemi je současně procházkou vrcholícími šedesátými léty. Neotřelé dialogy, zdařilý scénář i procházka tehdy počínající mladou hereckou generací (Bartošová, Němec, Brzobohatý, Drahokoupilová, Mareš, Obermaierová, Pokorná, Zahajský). Vojenské lásky záklaďáků a dozrávajících dívek byly fenoménem doby včetně rizik, která to s sebou přinášelo, jsou dnes zcela zapomenuty. Prolínání soukromého a veřejného vrcholí vlastně ještě stále nikoliv zcela drsným závěrem.

Pitvořivý akční film, který kromě jmen hlavních hrdinů nemá s Verneovou literární předlohou společného vůbec nic. Je-li snaha o duchaplnost a vtip nesena barnumským mikrobem, není se následně čemu divit.