sportovec

Schopnost francouzských dokumentaristických filmařů natočit více srdečním než "pouze" filmařským způsobem jedinečná díla zpřítomňující dávno zapomenutá fakta a souvislosti je  příslovečná. Osudy křižáckých snah vrcholného středověku dokreslují pro změnu jinou svým způsobem až věčnou pravdu: oprostí-li se lidský důmysl lidského momentu, mění se v až esoterický výtvor, který svou křehkostí nabývá na zranitelnosti a pominutelnosti.

Zdánlivá jednoduchost postavená na Kostkovi, který mluvě o sobě se vlastně pohybuje ve své nejnovější roli, bere dech. Nenásilné přechody k dalším účinkujícím přesně postihují a vyjadřují ty úseky, ke kterým se chtějí vztáhnout a bez výjimky se také vztahují. Předěl mezi odcházející velkou hereckou generací a současnou Thálií prost moralizování a nostalgizování je tu více než patrný - přirozeně a samozřejmě. Forma s obsahem se zkrátka slévá do ideálně dokonalého tvaru.

I v případě nejlépe vypravených děl se opakovaně prokazuje, že chybí-li dílu myšlenka, scénář i režie (v tomto případě klasička Věra Jordánová) hereckou interpretační kvalitu nepočítaje, divácký zážitek je prostě vyloučen. Osobité uchopení islandské pohádky, obsahově bohatý scénář překlenují dobu studiově pojatých inscenací a výprav spíše divadelně než filmově pojatých (Kavčí hory se teprve dostavovaly a technické možnosti Československé televize byly pochopitelně těmito skutečnostmi značně limitovány). Zdá se však, že toto uchopení tématu s důrazem na postižení souladu obsahu a formy v mladších generacích nenalézá - opět z pochopitelných důvodů - dostatečné pochopení a porozumění. Herecky určitě vynikla Obermaierová  a tradičně vysokou úroveň má Cupákovo vypravěčské umění. Odsudek Postráneckého nesdílím; pohádka byla především určena dětem, i když je svou fabulační nápaditostí zajímavá i pro dospělé.