Lanark

Pohříchu jsem od Ingmara viděl všehovšudy jeden film. Polehčující okolností mi budiž fakt, že ten film považuji za jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. Nemusíte být však fanoušek ani Ingmara ani Liv, aby se vás tento dokument dotknul. Hlavními postavami tu toitiž nejsou filmový velikán, na kterého se pějí ódy a herečka, která byla, dle jeho vlastních slov, jeho "stradivárkami". Hlavními postavami jsou tu totiž dvě lidské bytosti se vším všudy co k tomu patří. A dalo by se říct, že třetí hlavní postavou je tu láska. Tak neuvěřitelně silná, že celý romantický žánr se tváří v tvář tomuto příběhu může jít zahrabat. Ano, člověk má tendence zapomínat to špatné a odpouštět. Právě ale možná to je na lidech to nejobdivuhodnější. A čím dál tím více mám pocit, že tak se poznají výjimečné a silné osobnosti. A to jakým způsobem se to Dheeraj podařilo vystihnout a zachytit na kameru je prostě...nemám slov. Hodně silné 4*, ta pátá unikla jen o vlásek díky velmi pomalému a trochu kýčovitému začátku.

Celé je to vtipně ujeté než přijde Guiness se svou knihou. Pak nestačíte zírat jak dokáže plastová bedna se dvouma páčkama toho tolik říct o lidské povaze.

Upozornění všem mužům! Nikdy, ale opravdu nikdy!! neoplodňujte katolické hysteričky...za a) si to stejně moc neužijete, páč i když u toho bude vyřvávat to klasické "Ach, můj bože!" nemá to nic společného s vašimi kvalitami či umem, ale opravdu se dovolává toho nahoře. b) riskujete vážná bodná zranění, jelikož každá taková správná jeptiška na svobodě má v místnosti aspoň tunu velmi ostrých předmětů, minimálně krejčovskými nůžkami pod polštářem si můžete být jistí. c) zplodíte potomka, který si v lepším případě založí stěhováckou firmu s heslem "Pohnu vším a budu se u toho tvářit jako dirigent." , v horším případě pak čekejte dav bulvárních novinářů před dveřmi se všetečnými otázkami typu: "Co si o tom všem jako otec masové vražedkyně myslíte?" případně "Zdědila psychopatická dcera nějaké vaše geny?" v nejhorším "To si vole jako správnej fotr zaplatíš!" . Dvě věci se Carrie ale musí nechat. Jednak záviděnihodný životní optimismus aka "tobudevpohoděmamimášmezižebramajendvaceticentimetrovoukudlu". A druhak to, že zadáním hesla "magické schopnosti" do googlu na člověka vyběhne pár mnohem zábavanějších věcí než je samotný film. Takže, Carrie, kámo, dík za inspiraci a teď udělej sluníčko!

Bolestivá cesta krásné upírky za poznáním sebe sama a ztrátou panenství. Podle mytologie Oaxacanů netopýři pykají za svou pýchu a závist, stejně tak můžeme upírské vlastnosti Izy symbolicky vykládat jako její trest za potlačování své role ženy, kdy vysává psychicky slabé muže, kteří selhávají tváří v tvář archetypu emancipované ženy. Ta však jen svým obrazem nedostupné a chladné osobnosti skrývá svou vnitřní křehkou stránku nevinné dívky, která hledá sama sebe. Domnívám se, že za tím leží 2 traumata z dětství a to zaprvé trauma ze vztahu s despotickým otcem, vyjádřené jeho rozbitým portrétem a zadruhé trauma z absence matky, kterou tak musí nahradit poněkud úzkostlivá a občas levitující teta. Neschopnost snění pak je jasným vyjářením potlačení vlastního nevědomí, jehož přijmutí je ale jedinou cestou k sebeuvědomění. Teprve Dr. Jung jako první silný muž, nalomí svým obdivem k zástupnému symbolu netopýřího čajového servisu prokletí, kdy jako první bytost v Izyně životě naznačí, že jí přijímá takovou jaká je. Dokonalá metafora izolačního tábora upírů na břehu moře, které značí brzký přechod na druhý břeh a kde Iza přijíma sama sebe a následně je Dr. Jungem osvobozena, je transpozicí klasického antického téma (kde smích nemá své místo a proto musí v scéně předtím zemřít) o boje jedince se svým osudem. Opět se tak v kruhu vracíme na začátek, kdy prolomení prokletí je symbolicky ztvárněno smrtí netopýra, následované ztrátou Izyny nevinnosti a její přijetí role ženy po boku pravých rodinných hodnot si právě uvědomivšího muže. P.S.: Už se nemůžu dočkat příští týden na remake Carrie.

Zcela jistě musíte věřit na Víly, jinak vás tento film neosloví. Absence horoucího snažení za každou cenu pobavit všechny nabízí svobodu a nenucenost, kdy pak není potřeba sklouzávat k nucenému pitvoření a křečovitému úsměvu. Kouzlo spočívá v prostém faktu toho, že tvůrci/herci se baví hlavně sami a neberou nic - ani sebe - vážně. Mám tenhle druh humoru rád. Svět Víly je jiný, svůj a nemusí se líbit každému a to je na něm to krásné. Ten potutlený úsměv, že ani já jsem si zatím nevybral své třetí přání mě fakt bavil! Teď vidím, že tvůrčí trio natočilo ještě dva další filmy, tak na to se fakt těším. :)

Gravitace po příběhové stránce je obyčejný průměrný Hollywood. Celé to stojí a padá s vizuálem, nakolik jste ochotni díky němu přivřít oči tváří v tvář hromadě nesmyslů. Ano kamera je neuvěřitelná, Sandra i George charismatičtí i v hranatých kombinézách. A to je asi tak vše. Vidím, že to většině stačí a trochu vám to asi i zavidím. Já se bohužel stále nenaučil sednout si do sedačky a vypnout mozek. Zvlášť, když se mě tvůrci snaží přesvědčit, že bych ho měl nechat zapnutý. Gravitace je čisté modré plátno na kterém se Cuarón pochlubil co vše dovede jeho nový počítač. Hype jak vyšitý!

Co má Zaida Bergroth zmáknuté velmi dobře je psychologie jednotlivých postav, kdy vzájemnou interakcí mezi generacemi velmi trefně pojmenovává a poukazuje na slabosti jednotlivých postav, zároveň však ukazuje kde si myslí, že tyto problémy mají kořeny. A činí tak s citem, jaký se vidí málokdy a který je jemnější než u mnoho jiných známějších kolegů ze severu. Problém je v tom, že se tak soustředí na jednotlivé postavy, až zapomíná na děj a hlavně na jeho gradaci. Scény, které se odehrávají na začátku, by se klidně mohli odehrávat na konci (a krom samotného závěru) a pravděpodobně by si toho málokdo všiml. A taky mě čím dál tím víc štvou introvertní hošíci, kteří do kamery šeptají metaforické pseudointelektuální bláboly. Je to teda jen za 3* - ale je to hezky zakulacená trojka. No a na závěr se přiznávám, že jsem se zamiloval do modrooké nymfomanky. :)

Co stane se, když cigaretovou stěnu osamělosti protne svým pohledem tajemná dívka? Kde vzít dostatek odvahy přestat se dívat do zrcadel a vstoupit přímo zpět do života? I když víte, že ta cesta vede jen do náruči smrti - toho nejkrutějšího následku divoké lásky. Možná přeháním, a možná, že ti co si myslí, že přeháním, nikdy opravdu nemilovali. Kdo ví. Odpověď může být třeba ve vzpomínce na nejlepšího přítele se kterým sdílíte již dvacet let osamění, ale oba díky tomu druhému víte, že nejste sami. A nebo taky v kontejneru s betonem. :) Noir nikdy nespí...

V hlavní roli: Tma . :) Kdyby Caravaggio byl filmař, tenhle film by byl jeho.. Jinak jsem tak trochu doufal, že zdejší komentáře zmiňující se o "nejtemnějším" noir filmu mají na mysli děj. Takže jsem tak trochu zklamán.Film, který se drsně prochází hodinu a půl slejvákem, aby na posledních pět minut vytáhl deštník je pro mě teda ta pravá nula...

Pou_(pa)Ta. 65% jako proč? Jistě, dokonalý film to není. Ale je to jedna z těch vlaštovek českého filmu, po které po celé databázi všichni volají. Sice vlaštovka s těžkou depresí, ale je osobitá..svá..a chce říct svůj názor! Poupata jsou okamžikem, kdy si česká kinematografie šáhla na to nejlepší z té severské. Jiráský vychází z dokumentární tvorby a ani ve svém hraném debutu jí nechce opustit. Je skoro k smíchu, jak se tu Poupatům vyčítá v podstatě jejich pointa. Ano je to depka, ano je to sociální drama a tak akcentuje určité prvky, které jsou pro vyznění a pochopení snímku důležité. Který hraný film to nedělá? Pro mě jsou Poupata především vizuálně působivá, přímá výpověď o tom, jak se (ne)dá žít v prostředí, které si člověk sám vytvořil v honbě za lepšími zítřky. Chuť tleskat a úsměv na tváři i přes všechu tu ukázanou mizérii jsou pro mě jasným důkazem, že Poupata jsou jedním z nejlepších českých filmů, které jsem kdy viděl. A že chci zopakovat to co jsem napsal u Žiletek. A vlastně jsem je tam trochu slyšel. (P.S.: Báro podívej se na to, to se ti bude fakt líbit.)