T-pack

Pár měsíců před premiérou jsem si osvěžil příběh, který jsem četl někdy během studia na základce. Byl jsem ještě o chlup svědomitější a přečetl si i většinu relevantního ze Silmarilionu a Nedokončených příběhů, což mi jen připomnělo, proč je Tolkien považován za duchovního otce fantasy žánru. Takže když jsem vkročil do sálu, nafukoval jsem tam hrudník jako největší expert na Středozem. A hned úvodní minuty působí i bez 3D neuvěřitelně velkolepě, kvůli nim jsem se na film vypravil podruhé do IMAXu. Erebor za časů trpaslíků je možná to nejhezčí, co jsem doposud ze Středozemě viděl a pak přiletí Šmak a trpaslíky o vše připraví. Nemusíte se bát, z celého draka je při tom vidět pořádně jen ocas a to už je předzvěst, jaký bude zbytek filmu. Spíš velký trailer na zbylé snímky. Ne, že by byl nový Hobit od základu špatný, v žádném případě. Jen ta první třetina je místy utahaná a rozpovídaná. I tak ale film utíká rychle, protože i skupinka pořád někam rychle utíká. Neustálé souboje ani na chvilku nepřestanou nudit, jsou pěkně nápadité a hravé. Hravý je ostatně i celý snímek, takže vás varuji předem - nečekejte onu velkolepost Pána prstenů. Stejně jako u obou knih (respektive děl) platí, že Hobit je ten rozpustilý a juvenilní, až některým lidem může připadat místy infantilní. Rozhodně je tu kladen velký důraz na humor a ten vás bude provázet i scénami, do kterých byste to kolikrát ani neřekli. Pak je tu samozřejmě otázka dějových linek přidaných do Hobita Jacksonem. Hlavně zápletky okolo postavy Azoga, který se vyskytuje v překvapivě velké části děje. Už jeho uvedení působí nápadně naroubovaně, ale předpokládám, že lidé neznalí předlohy s ním problém mít nebudou. Jak už jsem navíc předznamenal, právě tato postava bude mít v příštích filmech zřejmě ještě roli významnou. Ostatní nové prvky v příběhu nejsou vůbec rušivé, právě naopak. Mnohokrát dodávají ději jasný směr a postavám jasnou motivaci, takže filmový Hobit paradoxně působí tak nějak dospěleji, než samotná předloha. Hobita můžu jedině doporučit. Tvůrci se při jeho tvorbě očividně bavili a hrozí, že se budete bavit i vy. Stopáž rychle uteče, posadíte-li se pohodlně, a Nový Zéland působí od poslední návštěvy ještě větším a krásnějším dojmem. Je to také jeden z mála filmů, u kterých vám musím doporučit 3D, byť ve většině filmu zas až tak nevyzní - za těch pár scén stojí. A vzhledem k tomu, že kniha slibuje poněkud temnější ladění zbytku vyprávění, myslím, že je na co se těšit.

Mean Girls vypadá na pohled jako neuvěřitelná tuctovka a skutečně, hvězdu budu strhávat za tu hromadu tuctových prvků. Jako komedie ale film šlape vážně dobře a je kolikrát pěkně nekompromisní. Co ale vytáhne snímek do jasného nadprůměru (jakože spoustě z vás to nedošlo! :D) je ten moment nechtěné asimilace mezi Plastics a jak se všeobecná oblíbenost občas plete za obávanost. Přidejte naprosto úžasné dívčí obsazení a z tý údajný tuctovky se může stát kult.

Veselý film o neveselé době, kdy strach dělal z lidí hajzly a známkou odvahy a odboje bylo natrhnout si stránku 15 v občance. Není divu, že se to hodně podobá Pelíškům s předlohou od Petra Šabacha – epizodické vyprávění prolezlé humorem i v nehumorných situacích, jednou věcí se však výrazně liší – Občanský průkaz sleduje převážně generaci mladší. Já si hlavní čtveřici pochvaluju maximálně, protože obsadit do hlavních rolí děti, co dostali čerstvý občanky není zas až tak jednoduchý. Hodně zajímavá je zde právě dvojtvářnost většiny dospělých a její dopad na celkový příběh. Vychází tak z toho hodně solidní generační výpověď, která je schopná chytit vás u srdce vyhazovem učitelky Pivoňkové nebo katatonickým tatínkem, zároveň však i pobavit Alešovými verši nebo scénou, kdy Popelka z koupelny křičí na svého kamaráda, aby už mu na tu ruku dupnul, zatímco fotr močí do dřezu. Delší stopáž se sice při tom anekdotickém scénáři pozná, ale nemůže mi zkazit ten úžasný dojem. Další Pelíšky to nejsou, ale coby zábavné vyprávění o socialismu obstojí na výbornou.

Když si film zvolí jako jedno z témat cestování v čase, dá se tušit, že za scénářem stojí nějaký geek. Rozhodně vás proto překvapí, že snímek plácá pravidla o cestování v čase páté přes deváté a logika se vytrácí. Když mluvím o jednom velkém nesmyslu, ani přitom nenarážím na fakt, že stroj času je zde vířivka - ať pro mě za mě protagonisté využívají třeba plyšový saxofon, když to bude mít hlavu a patu. Ani bych se nad tím nevztekal, kdyby to film vyvážil silnou komickou složkou nebo hlubším poselstvím... ani prd. O poselství se tu rozhodně hovořit nedá, až na náznak něčeho filosofičtějšího u postavy Lizzy Caplan jsou všechny postavy ploché a zápletka nezáživná. Navíc mě tak napadalo, jestli je to vážně happy end, když jste neprožili všechny ty výborný léta, který vám změna událostí nadělila. Kdysi jsem slyšel, že důležitější je cesta, než cíl. Pomineme-li tedy na hlavu padlej sci-fi prvek a povrchní materialistickou myšlenku štěstí, co nám tu zbejvá? Jo, ten humor. Takže: ačkoli jsem se u snímku smál poskrovnu, bylo to vždycky u nějaké over the top pitomosti, která už svou přítomností šokovala. Asi není náhodou, že u drtivé většiny takových byl Rob Corddry a.k.a. Lou, tahoun celého snímku, což je obrovské překvapení, když se dělí o film s Johnem Cusackem, Clarkem Dukem a Craigem Robinsonem. Z celé té čtveřice jde o ksicht nejméně známý a to jen poukazuje, jak moc film opět plýtvá potenciálem a na to jsem prostě alergickej. Není to katastrofa, ale od chlastací komedie s cestováním v čase čekáte o moc víc.

Taxikář je hodně zvláštní film a chvíli trvá přijmout fakt, že z velké části, možná dokonce z většiny, jde hlavně o tu audiovizuální podívanou s vybroušenou atmosférou. Příběhově je totiž film dost matoucí, pokud (stejně jako já) odmítáte, že si dovolil ignorovat všechny ty konvenční dramatické křivky. Je to prostě jakási výpověď, ale dobře vypadající, dobře znějící a dobře obsazená výpověď, s koncem otevřeným interpretacím, což je u podobných snímků pro mě tak nějak vždycky pěknej bonus. Travisův profil je zkrátka a dobře filmovej materiál sám o sobě a když se ho chopí DeNiro, pomalu ani nepotřebujete nic jinýho.

Konec Disneyovské renesance, jo? Musím říct, že mě bavil padouch, který si pro změnu nebrousí zuby na protagonistovu milou. Animace klasicky pěkná a hravá, ale za to už Disney ani nesbírá body, prostě se to od něj čeká. Občas ale dost nekompromisně připravuje děti na nevyhnutelný odchod jejich blízkých, když se nebojí spoustu ze svých postav pozabíjet. A asi, že jsem jich neviděl moc, je to druhá nejlepší adaptace - hned po Georgovi z džungle :D

Točit film o feťácích bez vizuální... atraktivity, pro nedostatek lepších slov, ani nemá cenu. Aronofsky s Mansellem z toho vytáhli ještě vynikající audiovizuální dílo. A co se týče poselství snímku: i pozice dealera je koneckonců snem, který se ale nemůže vyplnit, dokud berete drogy. A samotná závislost se tady nevztahuje pouze na heroin, ale i na Sářinu potřebu zhubnout, což se pak dále váže na její touhu dostat se do televize, ne kvůli účinkování v show, ale protože už jí životě chybí motivace vstávat, jak sama říká. Chybí jí někdo, na kom by jí záleželo a komu by záleželo na ní. A tak je tady nedostatek lásky nutný zaplácnout něčím jiným – televizí, prášky na hubnutí, sny... a tak se Requiem za sen stává filmem s asi nejlepším názvem všech dob, protože naprosto přesně vystihuje obsah snímku. Pochmurný příběh o kolapsu snů...

Již asi padesátá adaptace slavných Gulliverových cest, teda té zřejmě nejslavnější do Liliputu. A stejně jako asi 40 předchozích bohužel předvídatelná a nezáživná. Pominu i fakt, že tahle komedie si zaslouží přívlastek romantická, kdy vyslovujeme slovo romantická s podobnou nechutí jako strup nebo plesnivý chleba, ale je to především film, který plýtvá potenciálem nalevo i napravo. Dalo se vytěžit mnohem víc z komedie, ve které se sešli Jack Black, Chris O'Dowd, T.J. Miller a Catherine Tate. Mluva a chování na Liliputu byl zřejmě pokus o vyvolání smíchu nad jejich komičností, ale bohužel to působí trapně. Příběh neuvěřitelně prvoplánový a několikrát tu máme i "přátelský" toaletní humor. Jack Black je stále sympaťák a film měl silnější momenty, bohužel jich bylo poskrovnu a tak se ta moje jediná hvězdička dá označit přiléhavě slovem škoda.

Jeden z dokumentů, který na vás díky své komplexitě působí jako mnohem víc, než jen nějaký film o filmu. Dává si za úkol především sledovat Terryho Gilliama, což ale o vzniku snímku řekne mnohem více, než by řekly pouhé pohledy do zákulisí.

Deep Blue Sea vypadá ze začátku jako jedna z těch komických televizních capovin. Má na rozdíl od nich však jisté přednosti a při jejich jmenování možná budu trochu spoilerovat. Tak zaprvé je to sympatický kuchař LL Cool J se svou přirozenou láskou ke svému papoušku. Pak je to třeba scéna, kdy přemoudřelého Samuela L. Jacksona při jeho proslovu zničehonic sežere zmutovanej hyperinteligentní žralok. A když už to na konci vypadá, že přežije postava, o které si celou dobu myslíte, že přežije, ale vůbec jí to nepřejete, zasáhne Pistrix Ex Machina a člověk si mne ruce nad přežitím toho, kdo měl podle standardních norem umřít první. Deep Blue Sea místy působí, jakože si dělá srandu z vlastního žánru, a když to tak beru, pak nezbývá, než dát skóre kladné.