Walter_Mitty

Od No Way Home konečně první marvelovka, která má hlavu a patu a člověk si neťuká na čelo z všudypřítomného a především nuceného humoru. Podobně jako třetí Spider-Man, těží i druhý Black Panther hlavně z nostalgie. Každý ale naprosto jinak. Zatímco v případě No Way Home diváci při návratu starých známých tváří jásají, u Wakanda Forever jsou dojatí. Je to hlavně nešťastný odchod Chadwicka Bosemana, který filmu dodává hloubku a do jisté míry i směr. Motiv ztráty je bezesporu jedním z hlavních témat filmu – ztráta rodiny, domova a anonymity. Ačkoli trailery vypadaly víc než lákavě, nevěřil jsem, že by Marvel dokázal vystoupit z již zajetých kolejí a představit divákům vážnější podívanou. Po zhlédnutí Wakanda Forever mohu říct, že jsem se zmýlil. I když se film neobejde bez několika trapných vtípků a místy digitálně přepálené akce, při délce 161 minut to není tak bolestivé, jako v případě posledního Thora či Doctora Strange. Namor je navíc důstojný padouch, který má dobrou motivaci a především náležitý screen time – na rozdíl třeba od Thorova Gorra, řezníka Bohů, který byl sice skvěle zahraný, žel jsme si jej na plátně příliš neužili. V neposlední řadě nemůžu nezmínit hudební podklad Ludwiga Göranssona. Ten opět dokazuje, že je božan a slyšet jeho práci v Dolby Atmos je prostě nádhera. Summa summarum, dvojka je zajímavější jak jednička. S ohledem na zbylé filmy čtvrté fáze MCU, jde určitě o jeden z lepších počinů.

Čtvrtá řada je kouzelná v tom, že vypráví velké množství dějových linek, které navzdory jejich odlišnostem, spolu zvládají koexistovat. Delší stopáž epizod pak jen pomáhá budovat napětí na ještě delší finále. A co divákům vůbec nejdelší finále přineslo? Rozhodně méně, než by se čekalo. Epizoda by se dala rozdělit na tři části, stejně jako plán Max na poražení Vecny. První část deváté epizody ustanovuje role jednotlivých dějových linek. Jinými slovy, kdo a odkud bude bojovat s Vecnou. Šachovnice je tak připravená a figurky se mohou dát do pohybu. Divák tak do druhé poloviny epizody vstupuje s velkým očekáváním a napětím z toho, jak to celé dopadne a kdo se stane obětí zatím nejtemnější série. Již ve druhé polovině nastává problém, neboť je nám závěrečná bitva neustále oddalována a stopáž poměrně uměle natahována vatou, které je v nejnovější sérii, oproti jiným řadám, víc než dost. A na to koneckonců dojíždí i třetí a poslední část, kde se máme dočkat pomyslného vyvrcholení. To je totiž velmi roztahané a hodně upovídané, zvláště pak z Vecnovy strany, což by nevadilo, kdyby neopakoval stále to samé dokola. Výjimkou je scéna, kde se dozvíme origin Mind Flayera. Samotný boj pak trvá pár sekund, a to jen díky velkému množství slow motion, které celou akci ještě více zpomalují a roztahují. „Šok“ pak přichází s úmrtím z řad mladých hrdinů. Tradičně nás opustí nově představená postava, u které tvůrci tentokrát pravděpodobně nevěděli, jak vybruslit z trojnásobného obvinění z vraždy, a tak Eddieho zkrátka hrdinsky zabili. Chvíli to vypadá, že se bratři Dufferovi opravdu odvázali a přeci jen zabijí někoho z hlavní party nerdů. Ať už to byla vypočítavost anebo strach, Max tu s námi ještě zůstane, byť tedy v zuboženém stavu. Závěr čtvrté řady se tak nese v duchu Infinity War, kdy hlavní padouch naplní svůj cíl a zraněný uprchne. Se spoustou nedořešených otázek a poměrně explicitním cliffhangerem na konci epizody, bude pátá řada takovým seriálovým Endgame. Bratři Dufferovi mají svět Stranger Things promyšlený a beze sporu nebudou páté řadě chybět kvality předešlých sérií. Doufám jen, že další pokračování bude o trochu méně roztahané a bude se snažit vyprávět příběh na méně frontách. Hlavní problém finále čtvrté řady vidím totiž v roztahaném a neustále přerušovaném vyvrcholení, jež zkrátka zabíjí napětí, které se v divákovi za devět epizod nahromadilo.

Snímek Spencer mě překvapil hlavně svou jemností, se kterou je natočený. Jestli o něm mohu říct něco s jistotou, tak to, že se na něj hezky kouká. Film zpracovává velmi kontroverzní téma, jehož pravdivost lze dnes už jen stěží posoudit. Spencer se ale divákovi nesnaží ukázat, jak se věci doopravdy měly. To ostatně hned na svém začátku film také přiznává. Nejde totiž o biografický snímek v pravém slova smyslu, nýbrž o velmi silný emocionální pohled na jednu epizodu ze života nejznámější princezny. To vše posiluje jeden z nejlepších výkonů Kristen Stewartové, která dokazuje, že již dávno není Bella z Twilightu. Film je „vyprávěn“ očima princezny, což dokazuje i jeho zaujatost vůči královské rodině. Ať už byl skutečný příběh princezny Diany jakýkoliv, nové filmové zpracování poukazuje hlavně na frustraci a samotu, které s sebou sláva přináší, což jsou témata, která sahají i za zdi Buckinghamského paláce.

Jít do tohoto filmu naslepo může být zprvu trochu šok. Nejde úplně o klasického Hitchcocka plného napětí a mysteriózních prvků, jako spíš o absurdní drama, které je podtrženo úžasným vizuálem – tak krásně vyobrazený podzim se jen tak nevidí. Film nám ukazuje nejen režisérův černý humor, se kterým opravdu nešetří, ale také pozoruhodnou hru s macguffinem. Třešničkou na dortu je pak závěr, který nás vrací opět na začátek, protože jak říká Arnie: zítra je vlastně včera.