Lachtaan

Dalo se očekávat, že se již zcela nepodaří přinést do nového Jumanji svěží vítr a pojede se až dost v zajetých kolejích. Pro štěstí tvůrců se akční komedie dneska v kinech konzumují ve velkém, tudíž bych se nebál, že by návrat Rocka a jeho bandy nevydělal takovou sumu, aby nezaplatil ono již čtvrté videoherní dobrodružství, na které byl na konci zavěšen hodně silný cliffhanger. Ale i kdyby vám přišel tento sequel jako přes kopírák filmu předchozího, užijete si minimálně krásu Karen Gillan. Nějak jsem se nemohl za ty dvě hoďky vynadívat. [viděno v Cinestar Anděl 5.12.2019]

Letos k nám přiletěly hned čtyři remasterované Disneyho animáky a já je právě teď mám všechny skompletované. Lvího krále i Aladina jsem měl před předělávkou už nějaký ten pátek (či roky) zhlédnuté, ovšem u Dumba a Lady a Trampa jsem se musel nejdřív seznámit s originálem. Příběh létajícího slona mě obzvlášť neoslovil ani v oslavované klasice, ani v nové Burtonovce. O něco méně profláklejší romance o dvou psech je už ale jiné kafe. A to jak v té nádherné kreslené, tak i v letošní “hrané” podobě. Jedná se o povedené rodinné filmy, které bych se nebál pustit jednou svým dětem.

Předsevzetí věnovat se během adventu pohádkám snad letos dodržím ve větším měřítku než loni a začal jsem zrovna jedním z těch nejhezčích zástupců. Ta příjemná animace, která ani po více jak půlstoletí nestárne, mi připomněla obrovskou nostalgii z dob, kdy jsem se nechal unášet obdobně čarokrásnými Disneyovkami, jako je 101 dalmatinů nebo Lví král.

Tak jsem si kvůli nejočekávanějšímu projektu české televizní tvorby tohoto podzimu vyzkoušel 7denní HBO GO a sice se to zajisté vyplatilo, ale ne na sto procent. Zvěsti, že se dostavil nástupce Pustiny, nelze brát jako věrohodné, protože nový Zachariášův seriál vůbec nesahá po kotníky tři roky starému majstrštyku. Pokud se zmíníme o obsazení, nelze absolutně nic vytknout. Pokud se ovšem ponoříme hlouběji do celé pointy oněch 6 dílů, nelze nepřemýšlet nad faktem, že jsme v tuzemské tvorbě již viděli pozoruhodnější detektivky. Ten, kdo českou tvorbu nesleduje, bude asi potěšen. Já se jí ale věnuju ve velkém měřítku a nevyvaruju se onomu srovnání. Stále čekám, čím bude milovaná Pustina konečně pokořena. Jestli vůbec někdy bude... [viděno na HBO GO]

Pamatujete někdo taky ty časy, kdy tenhle typicky “britskotrapnohumorný” sitcom běžel každý pátek večer na ČT2?

Netajím se tím, že kdyby najednou ze světa vymizel hraný film a zbyly jen animáky všeho druhu, stále bych měl na co koukat. Už jen proto, že každá netradiční animace mě láká již z velké dálky a absolutní nevědomosti, do čeho se to vlastně chci pustit. Zástupcem této netradiční “úchylky” se stal i právě seriál Big Mouth, k němuž jsem si ale musel tak trochu prokousat cestu. První sezóna byla takovým odrazovým můstkem z místy až samotného dna. Druhá se třetí už ale doručily směsici tak bizarně zábavných půlhodinek, až jsem nemálo vděčný, že tahle animovaná paráda bude v příštím roce pokračovat.

První řadu tohoto hodně netradičního pokusu o černý humor pro teenagery jsem slupnul vlastně bez jakýchkoli emocí. Neradoval jsem se z právě viděného, ale ani nenadával s pocitem znechucení. Když přišel Netflix se zprávou o přípravě dalších osmi dvacetiminutovek, byl mi tenhle záměr naprosto ukradený. Protože ale nerad nechávám věci nedokončené, seriálu jsem další šanci dal a vůbec nelituju. Hned pilot téhle řady o postavě Bonnie navnadil na tak zahuštěnou zápletku, že jsem pár epizod dokonce opětkoval. Podtrženo, sečteno - svou druhou sérií si u mě The End of the F***ing World hezky napravil reputaci. Je ale dobře, že se příběh již nadobro uzavřel.

Komediální seriál, který téměř před dvěma lety přišel trochu znenadání a okamžitě získal obrovskou fanouškovskou základnu. A právě proto, že na něj začali koukat vlastně úplně všichni, vrhl jsem se na něj i já sám. Dloooouho mi trvalo si zvyknout nejen na trpký britský akcent, ale i na takové sterilní vystupování jak postavy Alyssy, tak Jamese. Osm krátkých dílů jsem vydržel, nikdy jsem ale nepomyslel na to, že by mě potěšilo oznámení druhé série. To už ale viz. komentář u sezóny č. 2.

Jirka Langmajer se se svým věčně nas*aným trenérem Hrouzkem konečně navrátil a s tím se dostavilo spoustu výhrad i vylepšení. Nevýhodou celé druhé sezóny byl pro mě Hrouzek st., na něhož jsem si stěžoval posléze u každé epizody a jeho otravnost signalizuje i to, že se dlouhá léta jeho představitel nikde neobjevil. Plusem těchto osmi dílů je dle mého rozhodně zlepšení scénáře pro postavu Denisy, jejímiž grimasy a dialogy jsem se bavil pokaždé, když dostala prostor. Konečná scéna otevřela vrátka na další hokejové peripetie, já ovšem musím uznat, že bych možná uvítal zas nějaký svěží projekt ze sportovního prostředí. Tak jako se právě objevila Lajna po Vyšehradu, mohly by streamovací služby přijít s dalším neotřelým nástupcem.

Když jsem předloni na doporučení dal šanci seriálu Brickleberry, vyklubala se z něj i přes ona místná znechucení ohromně zábavná podívaná do okamžiků, kdy nemáte více než půl hodiny času si u něčeho odpočinout. Bylo mi vskutku líto, že potrhlý příběh ještě potrhlejších rangerů už nám skončil. Naštěstí se téměř totožný štáb rozhodl jen vyměnit prostředí, jména a kanál, se kterým nový projekt splácá. A tak vzniklo naprosto stejně ulítlé Paradise PD, jež je v mnoha ohledech ještě méně přístupné, mně ale tenhe trapnohumor na ty nenáročné dvacetiminutovky vyhovuje.