bierce

Tenhle zapomenutý kousek mně zvládl spolehlivě nalákat díky lákavé synopsi, jakož i době a místu vzniku. Bohužel jeho potenciál nebyl ani zdaleka naplněn kvůli zcela rutinní až nudné režii. Rovněž žánrové zařazení do komedie není úplně pravdivé. Příběh je sice díky hlavní postavě děvkařského reportéra veden v relativně odlehčeném duchu, ale do komedie má dost daleko. V půlce filmu už se dostavovala únava, ale nakonec mě zvládly do konce udržet dva důvody. Jednak čistě subjektivní přitažlivost hlavní představitelky Ewy Swann, která mi v jistých momentech připomíná jednu konkrétní osobu z mého okolí a za druhé charismatický Bruno Cremer v záporné roli. Nejzajímavější věc však přichází až v samotném, poměrně nečekaném, závěru, kdy hrdinka zpozoruje u svého zachránce stejné majetnické sklony, před kterými se snažila prchnout a raději volí dobrovolný útěk i od něj.

Zvláštní tvar oscilující na pomezí eseje a dokumentu a hlavně zpočátku s výraznými detektivními a až mysteriózními podtóny. Film uvádí do děje velice detailním popisem podivného nálezu na periferii Stockholmu. V obyčejném kontejneru na odpadky nalézá autor filmu nevyvolané role s filmovým materiálem, audiokazetu, fotografie, Bibli a počítačovou disketu se stručnými poznámkami, v nichž jsou zmíněni i herec Järegård a scénárista Larsson. Podstatná část filmu se vlastně skládá z rozhovorů. Jednak s dvěma výše zmíněnými, které Nilsson navštíví a zpovídá a za druhé pak s jezuitským knězem a mužem označovaným pouze jako "profesor", přičemž tyto záznamy pocházejí z fragmentů nalezených v kontejneru. Brzy začne být zřejmé, že jejich autor zůstane divákovi neznámý, což ale vůbec nevadí, protože jeho zřejmě cíleně nedokončené dílo slouží jako spouštěč pro fascinující úvahy výše zmíněných čtyř mužů na téma identity člověka jako tvora a jako umělce a vůbec na její význam. Díky odlišnému zázemí každého ze zpovídaných podané vždy z trochu jiné perspektivy, ale pokaždé nesmírně poutavě a inspirativně. Když nad tím tak přemýšlím, je mi vlastně úplně jedno, jestli je onen příběh s nálezem v kontejneru pravdivý nebo ne. Pokud ano, je to další důkaz toho, že každá i sebenepatrnější a bezvýznamná věc může mít dříve či později zásadní význam. A pokud si ten nález pan Nilsson vymyslel, je to naprosto ospravedlnitelné, protože to tomuhle malému mistrovskému dílu dává nádherně funkční dramatický oblouk. A nejen díky němu se vyplatí vidět ho vícekrát.

Vcelku standartní černobílé převyprávění Brémských muzikantů, na kterém zaujme především detailní ztvárnění loutek a jejich realistický pohyb. Hlavně u kohouta je to výrazně znát, obvzlášť když jsou chvílemi vidět dráty, kterými je loutka vedena. Příjemná je rovněž sympatie k emancipovaným zvířátkům a jejich nadřazenost vůči lidem, kteří jsou zde vykresleni coby krutí a hloupí tvorové, zasluhující si stejně nemilosrdné jednání, s kterým se dříve chovali ke svým čtyřnohým společníkům. Ale to u tohoto příběhu asi nepřekvapí.

Fascinující report zobrazující dávný způsob lovu třoucích se mečounů v jižní Kalábrii. Krom těchto dnes už pravděpodobně mizejících praktik zaujmou i unikátní zpěvy místních rybářů, popisující jejich životy i každodenní zápasy o potravu s mořským živlem. Zároveň jde o krásný důkaz toho, jak lze z vraždy živého tvora vytvořit čirá audiovizuální poezie, schopná vyvolat v divákovi touhu po jiném, prostším stylu života.

Momentky z New Yorku zachycené vysoce kontrastní černobílou kamerou v horizontu let 1980 až 81 (pokud se tedy bavíme o této druhé části ze tří). Ta zabírá spící bezdomovce, pouliční hry domorodců, povodně i průlety vzducholodě s kompozičně nádherně snímanou typicky newyorkskou architekturou v pozadí. Jedna z finálních scén, kde je z nadhledu vidět voda, odtékající do kanalizace v pomalém maelströmu, působí natolik psychedelicky, až jsem litoval, že film není podpořen i nějakým zvukem.

Poslední roky čas od času objevuju pozapomenuté belgické klenoty a tenhle komorní psychologický kousek k nim bez debat patří. Zdá se, že Belgičané disponují zvláštně zdůrazněným smyslem pro surreálnou atmosféru a to je přesně případ tohoto filmu, i když zde jsme blíž spíše tzv. druhé vlně surrealismu, jak ho v literatuře představovali autoři jako Gracq nebo Mandiargues. Vyjma zmíněných literátů by se snad dal ještě zařadit do podobného ranku jako jisté filmy Romana Polanskiho. Ta zvláštní podivnost, zprvu ještě vysvětlitelná a omluvitelná psychickým stavem hlavní postavy, postupně graduje do velmi vzdálených končin, kde racionálno s iracionálnem stojí na stejné úrovni a jejich hranice se smývají. Jde samozřejmě o velmi okrajovou záležitost, ale pokud ve vás vzbuzují radostné chvění tajemné obrazy do kterých se dá vstoupit, opuštěné domy s zírajícím cizincem za oknem, nebo případně chcete vidět Netvora z Herzova poetického hororu celé tři roky před svým vznikem, je tohle film pro vás.

Chudák Flavio. Na to že má devět dalších sourozenců, je z nich jedinej, kdo se snaží udržet domácnost v chodu. Film vznikl na základě reportáže magazínu Life o náročném životě v jedné z nejchudších favel Ria de Janeira. To se v praxi projevilo tím, že zhruba polovina filmu je vyprávěna pouze pomocí černobílých fotografií. Konstantní monolog titulního vypravěče (namluvený ovšem anglicky někým jiným), stejně jako poněkud teatrální hudba mě spíše iritovaly. Celé mi to připomínalo jistý druh starých českých dokumentů, popisujících např. jak do detailu která věc funguje. Nejzajímavější tak byl letmý náhled do oné favely, což jsem při poslední tamní návštěvě nestihl.

Před filmem, který začíná věnováním Juliovi Cortázarovi, je třeba mít se na pozoru. Nejsem sice znalcem jeho díla, ale něco málo jsem četl a protože jeho tvorba se mnou poměrně rezonovala, do budoucna u mě každá zmínka jeho jména znamená jistá očekávání. A zde opravdu došla naplnění. Nejsem si jist, zda jde o adaptaci Cortázarovy povídky nebo se tvůrci jen snažili vystavět příběh v jeho duchu. Zásadní je, že tento film vyžaduje alespoň základní diváckou snahu o ponoření se do děje, resp. vcítění se do postavy, protože by se snadno mohlo stát, že tzv. pointa projde těsně okolo bez sebemenšího kontaktu s divákem. Zápletka je prostá a v jisté formě ji známe téměř všichni. Stárnoucí skladatel filmové hudby pracuje na zakázce, jenomže múza stále jaksi nepřichází a navíc ho neustále ruší bohémští přátelé, kteří evidentně nemají na práci nic lepšího než vysedávat po kavárnách a různými neočekávatelnými způsoby mu ztěžovat práci. Když už začíná být opravdu zoufalý, zjeví se náhle řešení ze směru, který absolutně nečekal. Řešení, které měl už delší dobu před očima, ale které až do poslední chvíle nedávalo smysl, protože čekalo na prozřetelnost, která mu prostřednictvím řady překážek dala právě onen význam rozhřešení. Ta nejzásadnější věc v tomto filmu je neviditelná a vlastně i docela nicotná. Právě takové na první pohled nenápadné věci jsou ale v životě jedny z nejzajímavějších a ze stejného důvodu je tohle pozoruhodný film.

Zajímavý experiment zobrazující životní a především pracovní podmínky barmanky/číšnice průměrného Québeckého kavárnobaru. Zvláštností je, že titulní hrdinka je ztvárněna více než dvaceti herečkami různého stáří, vzhledu i nátury a dost pravděpodobně jsem tam zahlédl i jednoho transvestitu. Francoise je tu tak ukázána v široké škále, sahající od mladé naivní idealistické dívky až po zahořklou stárnoucí ženu, uvědomující si, že už ji v životě nic lepšího nečeká. Jelikož spolu v mnoha obrazech různé verze Francoise čile komunikují, vyvolává to díky značně rozdílným povahám většiny zúčastněných hořce vtipné situace plné vzájemné řevnivosti. Zároveň se to v souladu s autorským záměrem, a nutno říci, že docela úspěšně, snaží podat univerzální obraz náročného a nepříliš dobře ohodnoceného zaměstnání, většina jehož adeptů se ho snaží brát jako pouhou dočasnou záležitost. Není divu.

Tisa - Podzimní črty, jak by mohl znít český název tohoto filmu, je dokumentární filmovou esejí, zachycující jednu z hlavních evropských řek. Hlavně první polovina filmu je výrazně lyrická, kamera často plyne v souladu s říčním proudem a dění na břehu či nad hladinou snímá především v odrazech vodní hladiny. Posléze se přidají i záběry lidí, žijících a pracujících v blízkosti řeky, konkrétně třeba rybářů, dokařů, spouštějících na hladinu novou loď nebo členů veslařského klubu. Některé z těchto obrazů navíc zachycují "starý", mizející svět, jež už v dnešní moderní době ztrácí nárok na existenci. Pominu-li krásné obrázky, je pro mě však jednou z nejpozoruhodnějších věcí to, že když už se nepohybuje kamera, hýbe se něco v obraze a takřka neustále se tak udržuje stabilní tempo evokující proud Tisy. Ve výsledku jde vlastně o ódu na solidární soužití člověka se svým okolím. Škoda, že to tak většinou funguje jen ve filmu.