choze

V dětství pecka, dnes jen naivní taškařice, která spíš než jako komedie (za celý film jsem se jen asi dvakrát pousmál) funguje jako zředěný dobrodružný film a to díky fascinujícímu záporákovi a dvěma dlouhým zdařilým honičkám v poslední třetině - jízdě horskými serpentinami v autě bez brzd a závěrečnému epickému pronásledování Fantomase po souši, vzduchu i vodě. Krom toho se film může opřít ještě o skvělý ústřední hudební motiv a o ústřední herecké trio - šarmantního Maraise, typickou šedesátkovou sexbombu Demongeot a cholerického Funèse, jehož pitvoření už na mě ale nefunguje ani zdaleka jako kdysi. Takovému MUŽI Z ACAPULCA nesahá FANTOMAS ani po kotníky.

Sympatické postavy, kvalitní dialogy a hlášky a parádní pocta Flashi Gordonovi.

První půlka neměla daleko do nudnosti PARANORMAL ACTIVITY, ale v druhé to chytlo to správné tempo. Závěr mě zase trochu zklamal, nicméně pro fandy duchařin povinnost.

Gylllenhaal a Peňa jsou fest sympatická dvojka a jejich bromance z pekla losangeleských gangů, kde každá nenápadná barabizna skrývá něco úchylného a kde nevíte dne ani hodiny, kdy vaším směrem nepřiletí kulka nějakého vysmaženého gangsta retarda, je radost sledovat. A POV kamera tomu dodává ty správné autentické grády, byť nemá cenu řešit odkud, kdo, co, jak a proč právě točí. Ayer si může přidat další parádní zářez do své série kvalitních police stories.

Luxusní kamera, ale uvítal bych svižnější tempo a méně klišovitý závěr.

Po Taken dostává scéna, kde Eastwood vyhrožuje Neesonovi, úplně jiný rozměr :) Pětka zapadá do osmdesátek výrazně líp než čtyřka, ale pořád nemá - stejně jako bondovky - šanci udržet krok s konkurencí v podobě Smrtonosné zbraně, Pasti a trojek Ramba a Indyho. Harry má sice stále styl (čtení vzkazu ze sušenky štěstí ozbrojenému lupiči), ale akce je na dobové standardy málo a utkví jen fajn honička s dálkově ovládaným autíčkem. Fakt nechápu, proč dali tvůrci dle tehdejší módy Harrymu za parťáka asiata ovládajícího bojová umění, když ho pak nechali jen dvakrát kopnout v jedné scéně. Tedy ona je celá linie s parťákem, jakož i zápletka s hrou smrti dost nedotažená. S povděkem naopak kvituju Patricii Clarkson, která je v mých očích výrazně fešnější než Sondra Locke. Každopádně je Sázka na smrt sice nijak výjimečným, ale důstojným zakončením série.

Perfektní lokace a když přízrak odhalil svou tvář, zamrazilo mě. Dialogy jsou ale ověšené pavučinami a pointa slabá. Každopádně příjemná záležitost.

Ramsey může závidět Pohlreichovi nahláškovanost a Pohlreich Ramseymu dramatičnost a dynamiku.

Akčnější a napínavější než všechny hollywoodské akční thrillery dohromady. A taky emotivnější a nepředvídatelnější (no, jak kdy), i když ty svoje srdceryvné příběhy účastníků o tom, co všechno museli kvůli soutěži opustit a jak si chtějí splnit svůj sen, by si mohli odpustit. Výborně složená porota, Joe Bastianich a jeho poker face rulez. "TOHLE CHUTNÁ JAKO GHANDÍHO SANDÁLY."

"Srovnej se s tím - dneska je to úplně jiná hra." Po slabší trojce a následné sedmileté pauze se Drsnej Harry vrátil na plátna kin v nové dekádě a v konkurenci Ramba, Rockyho, Indyho a Terminátora se obávám nemohl ani s nově nafasovanou ještě impozantnější bouchačkou nabídnout víc než nostalgii po oblíbené postavě. Žánru, který v sedmdesátkách nakopnul a dominoval mu, už v osmdesátkách neměl moc co dát a nepomohla mu ani přeakčnělost první půlky jeho čtvrtého dobrodružství, ani určitý úkrok v sérii daný tím, že poprvé Harry nečelil hrozbě pro celé San Francisco a poprvé ze San Francisca vytáhl paty. A ani to, že si to Clint zrežíroval. Navíc je i přes přítomnost komického psího parťáka a další várku vypečených hlášek (a opakování klasické "Go ahead. Make my day.") čtyřka nejtemnější - od rape and revenge story a la I spit on your grave hodící se spíš zpět do semdesátek, přes zvýšený počet nočních scén, až po pochmurnější hudbu Lalo Schiffrina. Jako mladšímu mi ta temnost nesedla, s odstupem času ji naopak oceňuju.