Padme_Anakin

Alan Rickman a jeho nezaměnitelné hlasové charisma, půvabná Emma Thompsonová, jejíž oči promlouvají, o setkání dvou dříve si blízkých lidí po patnácti letech, na oblíbeném místě, v oblíbené restauraci.. Běh času zastavit nelze a zdá se, že nic už není tak jako dřív... Bylo mi potěšením sledovat herecký koncert britských hvězd, krása..

Velice příjemné překvapení, tahle zapomenutá pohádka. V podstatě je to romantický příběh o hledání vnitřní krásy ve spojení s láskou, moudré to zamyšlení nad tím, jakou roli vlastně hraje vzhled. Jana Šulcová s Josefem Abrhámem jsou okouzlující filmový pár a moc se mi líbila dvorní dáma Marie Drahokoupilová, nádherná intrikánka. Pěkné, moc pěkné, spokojenost.

Jejda, to se nám to nepěkně vykloubilo, místy až na hranici snesitelnosti. Měla jsem původně v úmyslu být v hodnocení shovívavá, ale nejsem a nebudu, neb jsem z toho rozladěná jako starý piáno. Upřímně lituji herecké osazenstvo, které se snažilo ze všech sil, mj. Paprika jako vždy úžasná, ovšem Skavlanův podpis vyretušovat nejde. Ani absence logiky by mi nevadila, kdyby mě to bavilo. Holt nebavilo, no..

Jakmile se objevila Penny s krásnýma očima a dlouhýma nohama (Michele Hicks), rozezněla teskná hudba a uviděla jsem dvojčata, věděla jsem, že je "vyřízeno" a nespletla se, bylo. Intimita, blízkost, hluboký cit tady nabývá úplně jiný rozměr. A ač se jedná v podstatě o zvláštní či podivný film, mně se bolestně zamlouval. Bratrům Polishovým přihazuji hvězdu za křehkost, emoce a souznění, ztvárněné v podobě, která se jen zřídkakdy vidí. Šeptání...

Pánové to na stará kolena rozjeli ve velkém stylu a bez zbytečných řečí přiznávám, že se mi moc líbili. Brosnan si okupuje kus mojí herzny v platonickém vztahu už od Manionů, takže v tomto případě se není čemu divit a jeho výkon v roli slizoňského politika, co to hraje na všechny světové strany, byl parádní. Tentokrát však mou pozornost upoutal i Jackie Chan, má můj hluboký obdiv, v důchodovém věku padat ze schodů, skrze okna, lámat si žebra o stromy, on je vážně z jiné dimenze, navíc toho zoufalého otce snad ani nehrál, on jím prostě byl. Tvůrci namíchali skvělý akční koktejl z politických pletich, teroristického řádění, rodinných problémů i ztrát. P.S. Ta kulka nevěrné zrádkyni mě potěšila. P.P.S. Vím, jsem zlá.

Milostné drama o velmi zvláštním vztahu, který se postupem času proměnil a stal se osudovým. Valeria D'Obici předvedla, že se maskérů rozhodně nebojí a její herecký um ovládl celý film, alespoň pro mě. Giorgio a Fosca. Fosca a Giorgio...

Dvě ženy, jedna Japonka, druhá v podstatě světoběžnice. Střet byl patrný a očekávaný, ovšem nezasáhl mě tak, jak by asi měl. Zřejmě to bude tím, že až tak netíhnu k tomu dokola omílanému evropskému způsobu myšlení a pak nedokážu, vlastně ani nechci, posuzovat Japonsko či japonskou mentalitu. Co se mi líbilo a kvituji, obzvláště v dnešní době, sdělení filmu, že my lidé vážně nejsme všichni stejní a záleží na tom, odkud pocházíme, jaké máme zvyklosti, výchovu atd. atd. A rovněž oceňuji herecké kreace hlavních postav, Sylvie Testud a Kaori Cudži, obě byly báječné.

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost.

Můj osobní pocit... tohle se vážně povedlo, i když je to mrazivé, tísnivé, působí to nepříjemně. Nezáleží mi na tom, jakou řečí postavy mluví, jde mi o to, co sdělují, jak hrají a k tomu nemám žádné výtky. Co se stalo, stalo se, odestát se nedá, ani kdyby vládl Stalin. Smutné pokoukání, pravda. A jak bylo řečeno, k čemu jsou ve finále lži?

Komorní snímek o jedné mladé lásce, polozapomenutý filmový klenot, Isabelle Huppertová je v roli introvertní a křehké Beatrice jedinečná. K tomu i hudba mě naprosto okouzlila, jedním slovem nádherná.