Neuge

Mrazivé a až nepříjemně realistické pojednání o možném průběhu opravdu velké epidemie. Herecky a audiovizuálně naprosto přesné, podané však zcela chladně a bez emocí, skoro až dokumentárně. Až jednou začne režírovat filmy umělá inteligence, tak budou vypadat přesně takhle.

Frankoidní art o jedné creepy rybomilce, který utápí svůj odvážný námět ve snaze zavděčit se co nejširšímu publiku. A ani to se mu (očividně) nedaří. Pro mě nejnepochopitelnější Oscarový double (film+režie) od dob Hurt Lockera.

Nejlepší úchylárna od dob Misfits, s nimiž Happy! kromě míry vulgárnosti, násilí, naprosto absurdních wtf nápadů a především hromady srandy sdílí i jednoho z režisérů. Hlavní slovo tu však měl frajer Taylor, spoluautor dnes už legendárního Cranku. A právě Taylor se tu - navzdory vyčpělosti jeho v zásadě už odepsané spolupráce s Neveldinem - ukázal v neskutečné formě. Strašně moc tomu fandím, těším se na již potvrzenou druhou řadu a doufám, že se Happy! časem dostane odpovídající pozornosti.

Pořád to mohlo být mnohem lepší, po zdejších reakcích jsem ale očekával i něco mnohem horšího. Vzhledem ke crowdfundingovému rozpočtu mi nevadí, jak je to natočené. Nevadí mi ani samotný námět. Holt herci, na rozdíl od fiktivního Kromaňonce, prostě stárnou. Bohužel všechny ty religionistické teze, které seděly do úst vysokoškolských profesorů v prvním díle, tady k těm mladým studentům prostě nejdou. Ono jich navíc není zase tolik, původní látka je rozvíjena spíše sporadicky, což je škoda asi největší. Právě v těch chvílích je totiž vidět, že Schenkman možná není až tak neschopný, jen se prostě dost nepochopitelně soustředí na něco jiného. Jenže koho zajímá děravá pseudodetektivka s genderově a etnicky vyváženou skupinkou kreatur, ztělesňujících čtyři základní studentské/teenagerské prototypy? Nás zajímá John. Vzhledem k docela nadějnému závěru bych ale tvůrcům ještě alespoň jeden díl přál, jako fandu původní látky mě to zase až tak zásadně neuráží.

Slepenec desítek malých námětů, příhod a příhodiček, jenž absencí spojitějšího děje vůbec nedrží pohromadě. Prostě to po většinu času nemá žádný směr, nedejbože cíl. Nepotěší ani podivné herectví Vetchého s Třískou. Jedna hvězda za velmi příjemný vizuál, druhá za Oldřicha Kaisera.

"Film tak špatný, až je vlastně dobrý. Nejlepší z nejhorších filmů všech dob. Občan Kane špatných filmů." - Souhlasím, že tím vším The Room asi je. Nicméně všechny ty legendární scény, které znáte z Youtube, jsou rozmělněny v něčem, co je sice pořád strašně, ale opravdu strašně špatný, ale na můj vkus se tomu ne vždy daří překračovat tu pomyslnou linii mezi nudnou trapností a naprostou genialitou.

Pro stručné zhodnocení asi nejlépe poslouží fakt, že za suverénně nejvtipnější chvíli z celé téhle sice sympatické, ale obsahem i formou naprosto průměrné road movie považuji okamžik zhruba 20 minut před koncem, při kterém jsem si konečně uvědomil, že jsem film před asi 5 lety viděl a zapomněl ohodnotit.

Jako základ uválíme těsto standardního šťastnosmutného klišé. Přestože používáme klišé výhradně první jakosti, musíme si dát pozor na správný poměr obou složek - těsto nesmí být příliš přeslazené, ale ani přehnaně ubulené. Sentiment je třeba dávkovat velmi uvážlivě. Hlídáme si také správnou konzistenci těsta, hlavně jej nesmíme příliš naředit vedlejšími linkami. Pokud se těsto naopak moc lepí, může se zasypat například decentním přeskakováním v čase a klidně i několika vtípky, to mu zaručeně přidá na tempu. Je-li těsto správně uválené a dochucené, tak už samo o sobě nikoho neurazí. Abychom však upekli něco víc, než jen obyčejnou, tříhvězdičkovou bábovku, přidáme ještě několik více či méně exotických přísad. Začněme lžící jemného retra a špetkou drceného vizuálního minimalismu. Tyto dvě na jazyku sotva postřehnutelné přísady dodají bábovce nadprůměrnou estetickou hodnotu - nadýchanost 70. a 80. let a ze stran vystupující jednoduché hrany symetrické kompozice. Následně přisypeme několik kosteček hereckého talentu. A to nejdůležitější na konec - přes všechny naše pochyby přidejme ještě jednu velkou, macatou kostku koncentrovaného herectví, o které jsme si mysleli, že je dávno vyčáchlá - říkejme jí třeba Eddie Murphy. A vše to zalijeme kýblem toho nejtvrdšího gastroporna. Po důkladném promíchání a upečení výsledkem budiž Mr. Church.

Hra čerpá hlavně z dokumentu Tarzan v důchodě (2008). Mrzí mě, že jsem oba snímky viděl v opačném pořadí, pro množství (téměř) převzatých nebo rovnou zparodovaných scén doporučuji nejdříve zhlédnout onen dokument. O Mirku Tichém, praktikantovi DIY fotografie v tom téměř nejčistším smyslu slova, mám pouze hrubý obrázek. Vedle zmíněného dokumentu jde především o vyprávění "očitého svědka", který s ním trávil jistý čas - proto celkem chápu, že hra některé více zaujaté dokáže vytočit do nepříčetna. Pro mě jde ale díky svému pojetí o takový příjemný bizár s naprosto dokonalým výkonem Ivany Hloužkové.

Nadprůměrný počin, který doplácí na nepovedené finále. Námět Cloverfieldu možná nažene lidi do kin, ale samotnému filmu spíše škodí. Vodám bunkrových dramat u mě nadále vládne mnohem vyhrocenější, surovější a vůbec po všech stránkách lepší The Divide.