veru_needy

Neuvěřitelný příběh natočený podle příběhu skutečného justičního omylu. Tomasz Komenda byl odsouzen k 25 letům vězení. Jeho nevina byla prokázána až po dlouhých 18 letech vězení. Komenda byl zatčen v roce 2000 kvůli údajnému znásilnění a vraždě 15leté dívky na novoroční vesnické diskotéce z roku 1997. Za tyto činy byl odsouzen nejdřív k 15 rokům vězení. Později mu byl trest zvýšen na 25 let, ačkoli trval na své nevině. Na naléhání rodiny prokuratura případ přezkoumala a dospěla k závěru, že odsouzený zločin nemohl spáchat. Komenda byl zproštěn viny poté, co mimo jiné nové testy DNA ukázaly, že se na činech nepodílel. Komenda, kterému bylo v době vraždy 18 let, byl odsouzen i přesto, že měl jednoznačné alibi - v době zločinu byl od místa jeho spáchání vzdálen půl hodiny jízdy autem. Potvrdilo to 12 svědků, s nimiž slavil konec roku. V roce 2018 byl zproštěn viny a propuštěn. Tento silný příběh ve mě zanechal hodně sklíčené pocity.

Vis a vis nabízí pohled do věznice ve Španělsku, kde se naivní Macarena ocitne za mřížemi a musí se vyrovnat s novou denní realitou. Problémy vězeňské hierarchie, dozorci, spoluvězeňkyně, ale i šance na cestu ven, to vše potřebuje vstřebat. A to rychle. Okamžitě se tak nabízí porovnání s Orange Is the New Black, přesto je seriál uplně jiný, temnější a věci nabírají spád mnohem rychleji. A i když třeba za Wentworth to trochu pokulhává, určitě stojí za zhlédnutí. Herecké obsazení je výborné a jak mužská, tak ženská část, předvádí skvělé výkony. - "Only those who are forgotten die and I will be remembered."

Rivalita vězeňkyň v ženské věznici, politické boje mezi personálem i vedením a do toho všeho vstupuje téměř nevinná Bea, která se postupně přizpůsobuje jak prostředí uvnitř, tak i okolnostem venku za zdí. Strhující příběhy jednotlivých postav se postupně setkávají v ženském nápravném zařízení Wentworth. Jedná se o vážnější drama. Rozhodně se nejedná o žádnou pohádku či komediální odlehčení ve stylu OITNB. Představitelkám a představitelům jednotlivých postav, zrovna tak scénáři, nemám rozhodně co vytknout. Pěkná směsice charakterů, které se podle mého docela reálně vyvíjejí, málokdy jsem měla pocit, že něco bylo slabě představeno. Možná je to právě neokoukanými tvářemi, ale moc se mi třeba líbila postava Liz. Dokázala ve mě vyvolat velice sympatický pocit, hned při prvním setkání. To upřímné "love" na konci každé její otázky směřující k lidem, na kterých ji záleželo, mi bude znít v hlavě ještě hodně dlouho. Franky mě zase naopak v první sérii absolutně nezajímala a místama mi dokonce přišla spíše otravná, nežli jako někdo, kdo má mít respekt u ostatních žen. Ale stačilo chvilku počkat a Franky si prošla tak hezky přirozeným a nenuceným vývojem své postavy, že jsem si nakonec při její finální scéně normálně i pobrečela. Dále mi přišla skvělá Vera Bennett, nejdřívě jako šedá myš a poté jako guvernérka celé věznice. Jen jako jedna z mála všech postav si zahrála ve všech sériích a tak jsme měli možnost sledovat její život krok za krokem a dokázat si ji tak postupem času zamilovat, i přesto, že místama mohla působit poněkud nezajímavě. Já ji měla z nějakého důvodu ráda už od samého začatku; o to větší úsměv mi postava Very přinesla právě na samotném konci. Joan Fergusson naopak jako záporák opravdu výborná, tleskám, prostě vynikající herecký výkon. Nedivila bych se, kdyby jistá Pamela Rabe za tuhle roli sklidila nejedno ocenění. Musím přiznat, že mě dlouho seriál takhle nechytl. Sice mi pár dílů trvalo, než jsem si na to nové prostředí zvykla (byla jsem až moc zvyklá na polehčující okolnosti v OITNB, které v této sérii právě naopak chyběly - což jsem ve finále vnímala jen jako velké plus), ale s rozjezdem druhé série, jsem se nakonec nemohla odlepit od obrazovky. - "My name is Sue, but they call me Boomer, because I am always coming back."

Co si budeme povídat, první tři díly jsou nuda. Seriál se z počátku vleče a než se dočkáme něčeho tajemného a hororového, jsme skoro v půlce. Náboženství, jenž přeroste v doktrínu, je děs běs. V pomalém tempu s depresivní náladou, svírající obyvatele pobřežní vísky, se odvíjí drama, které vyústí v až biblický konec. Porozumět rétorice příběhu, který se hodně opírá o kostel, nemusí být snadné. Tomu se přizpůsobil i děj, který je plný dialogů, kdy přítomný hororový prvek začne fungovat dost pozdě. Celé to drží hlavně obsazení. Nicméně po příběhové stránce je to postupně dost rozjetá zábava, která končí vcelku hororově. Finále jako takový paradox, kdy se z ostrova dostává novodobý Adam a Eva, kteří sice mohou znamenat naději pro ostrov a přežití, zároveň v sobě ale mohou nosit vir, co všechno zničí, bylo asi to uplně nejlepší. - "The more that we know, the less we bend."

Miranda je tak trapná, až se za ní chvílemi stydíte. Většinou si ale dělá srandu sama ze sebe a její promluvy k divákovi jsou k nezaplacení. Miranda je velká, neforemná a společensky nepraktická. Ale ona a lidé v jejím okolí jsou tak báječně praštění, že je budete mít rádi. Gary, který se snaží být za alfasamce a její kamarádka Stevie, která je jak roztleskávačka na cracku. Výborná je i její matka, která by nejradši viděla Mirandu pod čepcem a která se k ní na veřejnosti radši ani nehlásí. Nejedná se rozhodnlně o trapnost v negativním slova smyslu. Pokud tedy milujete britský humor, Miranda vás totálně rozesměje. - "Thrust."

Já musím absolutně souhlasit s tím, že tohle je prostě poklad. Zpočátku jsem měla rozpačité názory, ale zrovna tohle mi tak neuvěřitelně sedlo, smála jsem se vážně často a hodně. Neuvěřitelně reálný a inteligentní humor. Všemu nahrává specifický styl natáčení, kdy je Fleabag neustále v kontaktu s divákem a celý tenhle koncept filmového divadla a boření čtvrté stěny překvapivě funguje a vytváří dokonalou atmosféru zúčastněnosti, doslova nás vtahuje do děje. Fleabag je ztělesněním našich bad days, našich otravných a nevýstavních vlastností, které ale máme všichni a ve skrytu duše bez nich nedokážeme žít. Toto je rozhodně jeden z nejlepších seriálů, které jsem za poslední dobu viděla. Britský humor mám ráda, stejně tak ty trpko-sladké záležitosti, které dokážou vytěžit humor i z citlivějších situací s dávkou vkusu a inteligence. - "People make mistakes. That's why they put rubbers on the ends of pencils."

Každý správný knihovník má rád svoje zákazníky, protože díky nim je živ. Věčně opilý Bernard není správný knihovník a svoje zákazníky ze srdce nenávidí. Kromě toho kolem sebe jen zřídkakdy někoho snese a je proto zázrak, že se v jeho blízkosti bez (závažnější) újmy dokážou pohybovat roztomile naivní Manny s naprosto vytříbeným vkusem pro umění a sociálně nepružná, nezdravě alkoholu a cigaretám holdující Fran. Ale ještěže tak, protože s tímhle nesourodým trojlístkem je legrace přímo náramná. Humor je to vskutku absurdní a musí sednout. Já už to prostředí útulně rozházeného antikvariátu považuji skoro za druhý domov, a to jsem se začala dívat až nedávno. Black Books jsou pro mě mezi seriály naprosto ojedinělým zjevem a jsem ráda, že jsem na něj narazila. - "Maybe the art is saying cows know something we don't."

Jak jsem se těšila, tak jsem se zklamala. Seriál by to nebyl úplně špatný, ale tím, že se jedná o teen verzi starého dobrého Chuckyho, tak se to zdá býti místama docela směšné. Začátek ještě vypadá docela slibně, ale hned jak jsem ucítila hollywood a protlačování lgbtq/rasismu/feminismu, nadšení začalo opadávat... nemohou si tohle odpouštět aspoň u těch hororů? Jako by nestačilo, že to je v každém druhém filmu. Nadruhou stranu, postupný nárůst vražd je osvěžující, návraty starých herců taktéž, jen kdyby dostali trošku lepší příběh a prostor se více projevit. Celkově se z toho postupně stala jen hollywoodská ždímačka peněz, která pro mě osobně asi úplně nezatracuje čest originálu, ale na plnohodnotné ocenění, to také nemá. Přesto musím pochválit všechny ty maličkosti okolo, jako easter eggy, starší postavy a různé kultovní narážky a informace ohledně originálu. Brad Dourif hláškoval jako dřív a předvedl opravdu skvělý výkon. Popravdě, asi uplně nejlepší výkon z celého obsazení. Hodnocení celku by bylo tak maximálně na tři hvězdy, nicméně dávám čtyři... a to jen kvůli Chuckymu samotnému. Ten jako takový své kouzlo neztratil (když opomineme to CGI, protože co si budeme... to starému Chuckymu z 80. let nesahá ani po kotníky). Starý Chucky býval v obličeji hrůzostrašný a ošklivý, kdežto dnes přes všechny ty efekty, kterými se snaží všechno jen 'vylepšovat', vypadá Chucky místama spíš směšně. Nebýt starého klasického dabingu od Brada Dourifa, který dává Chuckymu to pravé kouzlo, tak bych koukat asi ani nezačala. - "I'm one of the most notorious slashers in history and I'm not going to give that up."

Souhlasím s tvrzením, že cca půlka filmu je relativně odlehčená a jde spíše o počin pro milovníky boxerské techniky, kde se hlavní protagonistka snaží dostat mezi špičku boxerů a tvrdě na sobě pracuje. Přichází však těžký úraz a náboj filmu se dostává zcela jinam. Najednou to již není jen film pro sportovní fanoušky, ale emotivně vypjatý příběh plný lidskosti, zoufalství a přesto stále ještě přetrvávající naději. Současně však obrovského boje s vlastním svědomím, zda nechat dobrovolně odejít milovanou osobu z tohoto světa, i když je to její vlastní přání. Eutanázie je nelegální, ale zoufalství mladé ženy, jejíž stav absolutního ochrnutí se zhoršuje stále víc, to je jedna velká prosba o vysvobození z beznaděje, obrovských bolestí a psychického i fyzického trápení. Film ve mě zanechal opravdu silné dojmy a každý, kdo žije životem bazírujícím na hloupostech a prkotinách, by jej měl takřka povinně vidět. Třeba by pak začal vnímat svět jinak. - "It's the magic of risking everything for a dream that nobody sees but you."

My name is Forrest, Forrest Gump. Kam se na toto tvrzení hrabe slavné Bond, James Bond. Když se to tak vezme, jde vlastně o neuvěřitelně manipulativní film, který vás snadno dokáže rozbrečet i rozesmát a myslím, že si až příliš dobře uvědomuje, že to dělá... s divákem si hraje a my ochotně posloucháme a líbí se nám to. Dokonce se nám to líbí tak moc, že i když se na něj podíváme poněkolikáté, stále ho milujeme. Forresta a mapu napříč jeho životem, kterou nám film vyzobrazuje, si prostě nelze nezamilovat. Dostává se nám průřez americkou historií v podání mírně zaostalého muže, který si zažil opravdu hodně. Citlivý příběh dětsky upřímného a opravdového Forresta zaujme každého, kdo alespoň někdy přemýšlí nad smyslem života, lásky, pravdy a bytí samotného. - "I'm not a smart man, but I know what love is."