3497299

Nový přístup Allenovi rozhodně svědčí. Po delším období, kdy vykrádal sám sebe, předvedl, že ještě dokáže překvapit a natočit výborný film, aniž by se musel nutně držet vlastních zaběhlých schémat. Přes posun v rukopise, jenž zvučí ve vážnějších tóninách (ne že by už v minulosti nedokázal, že umí natočit výborný „vážný“ film - viz např. Interiéry aj.), Allen na diváka občas vysílá své typické intelektuální štulce, když například hlavní hrdina svědomitě louská reader´s cut Zločinu a trestu a k tomu průvodce díla, aby dosáhl nutných inkoustských znalostí pro přístup do vytoužené upper class a posléze je pochválen vzdělaným představitelem „žádoucí“ třídy, že s ním bylo lze si výborně podiskutovat nad Dostojevským. Zároveň předvádí zručnou postmoderní dramatizaci s využitím motivů klasické literatury a filmu, jimiž pomrkává na tzv. sčetlého receptora/perceptora: parafráze jeho oblíbence Bergmana ve scéně autodialogu, což není u Allena ničím novým (viz např. Interiéry aj.); využití zmiňovaného Zločinu a trestu a především Dreiserovy Americké tragédie, lokalizované do současného Londýna s poněkud cyničtějším koncovým vyústěním; výborná nediegetická hudba v klíčové scéně. Jako celek působí velmi kompaktně a svěže.

Jedná se samozřejmě o metafilm. V tomto případě v nevídaně originální podobě (jako ostatně každý Hanekeho film - jsem jeho velkým a nejspíš nekritickým obdivovatelem a jsem mu za to velmi vděčný). __________Za prvé Utajený vyniká absolutní absencí narativní dramatizace, což je pro Hanekeho umělecké vyjádření typické. Narativní struktura zde není prezentována jako lineární vypointované vyprávění, nýbrž ve formě "skládačky", kde všechny díly dohromady dávají kompaktní celek, ale její poslední díl neobsahuje pointu, což je v rámci navyklého způsobu vnímání filmové řeči neobvyklé (a určité množství diváků to poněkud mate: proto některé nechápavé komentáře zde, které obviňují Hanekeho z pseudointelektuálnosti atp. - bohužel). Z toho důvodu je absence dramatizace ne jenom logická, ale vzhledem k takovému přístupu i nutná (ovšem i z hlediska narace "klasičtější" Hanekeho filmy absentují dramatizaci děje - např. nejznámější Pianistka - což diváka buď nudí nebo uvádí v šokující vytržení a mrazení v zádech). I když se v závěru filmu nic převratného nestane, význam filmu a jeho "vyvrcholení" je ukryto jaksi uvnitř. (pozn.: velmi mě pobavil jeden názor zde - nebudu jmenovat -, který podává vysvětlení, že hlavní hrdina je nejspíše schizofrenik, což ovšem v závěru filmu chybí - je nedořečené - aby byl film zajímavější a tajemnější: takové zhůvěřilosti a bezmyšlenkovité závěry plynou ze zkostnatělého přístupu k umění, když si divák myslí, že lehce přišel věci na kloub a prokouknul umělce). __________Za druhé je v Utajeném velmi zajímavá metarovina filmu: ona kazeta, která sleduje jako nějaký objektivní pozorovatel (deus ex machina) život hlavního hrdiny a dává tak divákovi na srozuměnou, že se vlastně jedná o FILM a "živí" lidé jsou pouze protagonisté představení - hry, vytvářené tvůrcem - demiurgem. Resp. film sám na sebe upozorňuje: kazeta je jeho zcizující prvek a svojí existencí proniká do života hlavního hrdiny, kterého tak přímo ovlivňuje a spouští/moderuje zápletku. Samozřejmě, že ona kazeta je jakýsi vstup, průnik řežiséra do filmu (jeho dar seslaný postavám jeho filmu) a Haneke tak předvádí loutkové divadlo - odhaluje podstatu samotného tvůrčího impulzu. Sám sebe umísťuje do děje jako aktivní prvek (filmové božstvo), ne jako pouhý "pasivní" zaznamenavatel skutečnosti, jak se o to pokoušeli neorealisté a iniciátoři manifestu Dogma 95 s cílem dosáhnout lepší věrohodnosti ve zobrazení "života" (což je jen jiná past na diváka, protože to v uměleckém díle ze své podstaty není možné). ___________Takový formální přístup, kdy "tvůrce" sám aktivně vstupuje do díla a ještě to drze přiznává, ostatně není v umění žádné nóvum, neboť stejné hrátky se čtenářem předvádí ve svých mistrovských dílech např. Vladimir Nabokov (mám na mysli zejména Pnin nebo Král, dáma, kluk) nebo u nás např. Daniela Hodrová, či ne příliš známý Jan Křesadlo a Petr Rákos (atd.). Haneke se nachází ve vskutku vybrané společnosti.

Jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace. Nespecifikovatelné zhmotňující se tajemství, jež je imanentní každému záběru, neustále provokuje diváka a vyvolává spasmatické očekávání katastrofy. Nedostatek informací o minulosti postav a účelu jejich cesty, zdánlivě redundantní ambientní záběry nevytváří naraci v pravém slova smyslu. Rozbitá struktura filmové řeči znemožňuje rozpoznat relevantní naracetvorné prvky, na druhé straně divákovi dovoluje očekávat cokoli. Přistoupení na tuto hru vyvolává v divákovi čistou slast. Interpretace závěrečné scény, jež umožňuje zpětnou identifikaci postav a jejich chování, náleží silové deskriptivě a vzájemné projekci prvků agrese, násilí a potupy - nehodlám více rozvádět. Čtvrtina lidí odešla z kina patnáct minut před koncem a další čtvrtina o pět minut později. Kdo nevěří, ať tam běží.

Ghost in the Shell, co by komplexní fikční svět, jako snad jediný svým filmovým zpracováním naplňuje kyberpunkovou ideu v nejvyšší možné dokonalosti v duchu technologických amalgámů kyberprostorových abstrakcí (atrakcí ;-)) Williama Gibsona, Bruce Sterlinga a později především Neala Stephensona. Přinejmenším se světem W. Gibsona zde lze nalézt analogie dostatečně silné, aby bylo lze rozpoznat odkud vítr vane. A že v případě Ghost in the Shell vane opravdu razantně. Především ve vyjádření kyberprostoru (matrixu, metaverza) jako alternativní reality, která tu není popřením reality „skutečné“, nýbrž spíše jejím prodloužením, rozšířením, nadstavbou. Tato dichotomie sdílené reality zde existuje v symbióze, která si naprosto odpoušťí konzervativní a zpátečnické tendence některých pseudoprogresivních filmových výtvorů, jenž ji staví do nemilosrdného duelu kdo z koho – lidé vs. stroje, fyzická rovina vnímání vs. neuro-synaptický klam - (viz Matrix Trilogy). Ve světě Ghost in the Shell se konflikty a mýty pohybují na vyšší myšlenkové platformě, tzn. že tu jsou staré dualismy duch/stroj prezentované bez zbytečného akcentu na jakýsi mýtus boje dobra se zlem v podobě dehumanizované strojokracie. Tento mýtus je nahrazen postmoderním mnohovrstevnatě stratifikovaným světem, jenž je tvořen hustou informační sítí, jejíž nodální uzly představují centra vlivu politických, ekonomických, technologických a sociálních struktur. Světem, kde jde technologická emancipace ruku v ruce s emancipací genderovou (A.I., jež nabývá statutu autonomně uvažující entity je pro kyberpunk stejně typickým prvkem, jako silný a vůdčí ženský charakter, zde prezentovaný majorkou Motoko). Anime forma kyberpunkovému prostředí rozhodně neuškodila – právě naopak (kdyby Mamoru Oshii podobně zpracoval slavného Neuromancera, rozhodně by se neměl za co stydět a lidstvo by se konečně dočkalo adaptace Gibsona na odpovídající úrovni). Jestli někdy hollywoodčané vyrobí hraný remake, kde bude Motoko hrát Milla Jovovich, Batoua Keanu Reeves a šéfa sekce 9 Aramakiho Morgan Freeman, nechci to vidět (budu se dívat jen škvírou mezi prsty ;-)). Nicméně abych to zbytečně neprodlužoval: Ghost in the shell nemůžu než doporučit a to ve všech formách, které jsem měl možnost vstřebat a to všem, kdo se nebojí pohledu do syntetických duhovek kybernetické krásky Motoko.

Poznámka k olomoucké projekci Nosferatu v rámci Projektu 100 2009 – 24. 2. 2009: Viděl jsem dvakrát shodnou verzi filmu s hudebním doprovodem J. S. Bacha, takže jsem byl zvědavý na odlišný přístup – elektrickou kytaru hudebníka kapely Priessnitz – Petra Kružíka, od které jsem si sliboval především specifickou úroveň expresivnosti. Celý problém byl v tom, že hudba nepodtrhovala obrazy, ale strhávala pozornost na sebe. Tempo doprovodu bylo po většinu filmu neslučitelné s tempem filmu – až na povedenou část, kdy Nosferatu připlouvá na lodi a gradující kytara vzbuzovala silnou emocionální odezvu, kterou navíc dokázala udržel po celou dobu až do okamžiku příjezdu. Po zbytek filmu jaksi nedocházelo ke kontrapunktu obrazu a zvuku, ale celé představení budilo dojem, že sledujeme němý film, a do toho shodou okolností prosakuje zajímavá hudba. Navíc byl film na začátku hudebně zbytečně „přepálen“ a pak to vypadalo, že hudebník dalších dvacet minut ladí kytaru, aby nevyšel z tempa a silný úvod pak vyšel trochu naprázdno. Je to škoda – němé filmy s hudebním doprovodem jsou u nás poměrně vzácným zážitkem a například podobné klavírní doprovody Filipa Topola byly k promítaným obrazům citlivější.

Samozřejmě není třeba, aby se adaptace úzce držela námětu: Doplh Lungren byl pro mě co by zabijácký kyborg zábavná postava (výborný herec pro roli kyborga – mnohem lepší než zprofanovaný Arnold Schwanzenegger). Líbilo se mi zpracování některých parciálních prvků Gibsonovy povídky (Kitano a jeho monovlákno, delfín – vojenský kyborg), ale jinak jde o dost špatnou adaptaci kyberpunkové klasiky na béčkové úrovni. Přidávám se k většině a chci pořádnou adaptaci Williama Gibsona, neboť je ostuda, že je jeho dílo takto przněno a náměty podřadné úrovně jsou předkládány jako kyberpunkový Parnas (viz trilogii Matrix). PS: jsem zvědavý na Kahnova Neuromancera (2009) – jestli to bude zase kolaps, podstoupím osobně technologickou implementaci a co by kyborg Lungrenovského typu vyhubím to prznitelské plémě neumětelů.

Svým způsobem se jedná o přelomový film, neboť značí, že kyberpunková revoluce už dávno proběhla a její konstitutivní prvky jsou plně ratifikovány v estetice fikčních světů amerických melodramatických snímků rodinného typu. Zatímco např. filmy Já, robot, I.A., nebo Matrix, obsahující typické akční scény a hi-tech ponurou atmosféru, akcentující určitou temně-fatální předpověď budoucnosti, mají sklon vzbuzovat atavistický strach z probuzené technologie, vymknuté z rukou člověka, což je typické pro postkatastrofickou protokyberpunkovou hard core science fiction, Andrew žádným kybertechnologickým komplexem z budoucna netrpí, neboť je s ní pevně sžitý. William Gibson na rozdíl od Isaaca Asimova obavy z robotů a umělé inteligence nemá: tam kde Já, robot končí tam Neuromancer teprve začíná, neboť aporémou už dávno není to, zda nás vlastní technologie náhodou nepřekoná a nezahubí, ale zda ve svém rozvoji nepředstavuje ekvivalentní paralelní "bytující" entitu, jež představuje nový neantropocentrický evoluční skok. Střízlivé, civilně-nefuturistické dekorace ukazují na to, že vývoj estetiky architektury a designu je konzervativnější než ve Star Treku, což je diskutabilní - spisovatel Jan Křesadlo v sci-fi románu Girgal píše, že sci-fi beletrie se po určité době sama kompromituje svými neuváženými seky v esteticko-technologických vizích a stává se pamětnicky úsměvnou, proto se snaží své popisy v tomto směru zobecnit, právě tato vizionářská odvaha je však esencí science fiction, ale to jen tak na okraj.

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li.

I když se jedná "jenom" o exploataci exploatace (jak jsem si kdysi někde v Cinepuru, nebo kde, přečetl) - protože Hitchcock v Psychu exploatuje pokleslé žánry, které jsou samy o sobě "jen" exploatací násilí - jedná se samozřejmě o moc hezký film.

Velmi efektní podívaná, ovšem s kyberpunkovým žánrem jenom koketuje. Ne, že by nebyl příběh dost zajímavý, ale přece jenom forma dalece překonala obsah a film na nás svým „neotřelým“ námětem pouze lehce pomrkává ze svého high cool, ale velmi snadno čitelného, vykleštěného a poněkud fatálně megalomanského zpracování. Nejde ani tak o biblické paralely a pseudooriginální filosofické vály na motivy Platónské jeskyně, snažící se ospravedlňovat nezbytné dechberoucí akční sekvence (o které tady jde především), ve kterých Neo, co by novodobý Ježíš, usilovně bojuje s novodobou personifikaci Satana – zlou A.I.: všechno dostatečně cool a dostupné všem, aby si z těchto hloubavých akčních orgií odnesl každý maximum (nutně nivelizované maximum) – zenové satori i pořádně tučný steak. Jde především o to, že film je ve svém obsahu na rozdíl od formy velice zpátečnický: boj se stroji a neustálé obavy z temné budoucnosti je už přece jenom trochu vyčpělé a vyčerpané téma a na kyberpunkovou estetiku si ve svém formálním přístupu jenom hraje. Možná by vysokorozpočtovému hranému sci-fi neuškodilo konečně se odtrhnout od myšlenkové úrovně čapkova R.U.R. a zkusit slušnou adaptaci Williama Gibsona srovnatelnou s japonským anime Ghost in the Shell, neboť něco takového absolutně chybí (adaptaci Johnnyho Mnemonica nepočítám). Přesto nemohu než konstatovat, že je Matrix, jako postmoderní popkulturní fenomén, příjemně sofistikovaná zábava na vysoké úrovni a originální koncept pro vytváření lidového kultu.