dudunecek

Devět let starý Fury Road je nejlepší akční film století. Ty to víš, já to vím. A George Miller to ví taky. "Tak proč jít tedy na Furiosu?" ptá se můj oblíbený imaginární čtenář, pokládající vždy přesné a správné řečnické otázky.Protože Furiosa: Sága Šíleného Maxe je skvělým doplněním Zběsilé Cesty. Nový film, který se odehrává před tím, než Max potkal Furiosu, vše vylepšuje. Funguje jako nádherné uvedení do situace, ve které jsme byli tehdy s Maxem hozeni. Motivace Furiosy, její přerod, odhodlání a zoufalství nejen nádherně fungují v rámci klasického příběhu o pomstě, ale odhalují ve výsledku pravdu o tom, že v tomhle světě si nikdo, ani ona, nemusí hrát na dobráka. Protože v téhle reklamě na benzínem prosmrádlou Austrálii jsou prostě všichni šílení.Miller natočil o dost jiný film, který se snaží věci dělat jinak, víc rozmáchle a vypravěčsky. Je to stále dost přímočarý příběh o pomstě, několika lokalitách a frakcích, ale je daleko větší drama, daleko pomalejší film, který jen postupně zrychluje a zrychluje, jako když ve své káře postupně řadíte na další rychlostní stupeň v autě. První velká akční scéna přijde v polovině a trvá asi patnáct minut. Dlouho se to rozjíždí, ale pak to jede až do konce. A když si po finální scéně na Netflixu hned pustíte Fury Road, mačkáte turbo a akce se znásobuje.Hodně lidí kritizuje CGI a green screen, které se ve Furiose používají mnohem více a viditelněji. Nevím, jestli to je prostě věkem a pohodlností Millera, ale na ten "snyderovský" vizuál jsem si hodně rychle zvyknul a alibisticky to beru jako záměrnou stylizaci. Scény jsou pořád neuvěřitelně promyšlené do detailu, pořád mají ty akční pasáže asi nejlépe promyšlenou geografii a přehlednost, pořád je to nejnápaditější věc, co letos asi uvidíme. Ve výsledku mi tohle přijde mnohem důležitější než počet polygonů na plátně. Ale jasně, pochopím, když to někomu přijde hnusné.A běžte na to do kina, ale to asi ani psát nemusím. Reálně to vzhledem k tak mizerným tržbám vypadá, že se dalšího Mad Maxe kvůli tomu nedočkáme. Ale i tak. Je zázrak, že 79letý dědek je schopný natočit něco takového a po páté doručit o dost jiný film, který má ten rukopis, styl a nápady ve velkém. Jsem rád, že jsem se dočkal pokračování. Potřetí už ani doufat nebudu.

Už strašně dlouho chci o tomhle seriálu něco napsat. Konečně se k tomu mám, tak jdeme na to:Když se dívám na jakýkoliv dobrý seriál, tak pochopitelně sleduji nějaké postavy, které dělají rozhodnutí. Ať už tam jsou draci, zombíci, teenageři, feťáci, vrazi, policajti. Vždycky se snažím situaci vnímat skrze ně. Fandím jim, nenávidim je, doufám, že se změní. Pokud jde o kvalitní seriál, tak se opravdu zajímám o to, jaké jsou. Kdo je Dexter Morgan, Walter White nebo Daenerys Targaryen? Přemýšlím nad jejich činy, myšlenkami a slovy. Některé mám radši než ostatní. O to ale nejde.U Rodiny Sopránů jsem zažil něco jiného. Neptal jsem se jen otázkami směrované k postavám, příběhu, motivům a zvratům. Ten seriál zpovídal mě.Já vim, zní to divně a tak dále že. Ale čtěte dál a já se to pokusím nějak vysvětlit.Premisa je více než jednoduchá: Mafián, který trpí psychickými problém začne navštěvovat terapii. Snaží se ve svém životě najít rovnováhu mezi svou rodinou; Snobskou manželkou, pubertální a přidrzlou dcerou, cynickou a nihilistickou matkou, hloupějším synem a svým panovačným mafianským strýcem, a tou druhou "rodinou. No, a o tom to je. To je vlastně všechno.Seriál se začal vysílat v roce 1999, takže docela středověk co se týče moderních seriálů. A jde to znát hlavně na formátu jednotlivých epizod. Jde spíše o uzavřené příběhy, které vzájemně souvisí spíše na takové té "telonevelové" úrovni. A vlastně jo, je to taková HBO telenovela.A právě díky tomu, že si příběh vlastně tak nějak plyne, neplyne, si vlastně uvědomujete že ty postavy nejsou ničím vyjímečný.Žádnej Daredevil, Matka draků nebo sériovej vrah. Prostě lidi s obyčejnými a nudnými problémy. Kup mlíko, zajdi do školy, oprav auto.V čem jsou ale Sopráni nejopravdovější jsou činy a skutky postav. Všichni to známe: Postava A dělá věc B. Všem je jasný, že maximálně ke konci série se o tom dozví postava C a věci se dají do pohybu. Tady postava A dělá věc B. Taková prostě je, a bude. Rodina Sopránů nemá žádný konec a začátek. Nesměruje to k nějakému velkému finále či okamžiku. Jen detailně prozkoumává každou část lidské duše skrze interakce mafiánských a nemafiánských postav. To mě přivádí k další věci:Herci, postavy a dialogy. Všechno je na 100%. Je to uvěřitelné, reálně a hlavně strhující. Nemůžu se nezmínit o hlavní tváři seriálu Jamesi Gandolfinimu, který zde podal svůj nejlepší výkon. Bez něj by Sopráni byli poloviční. Bohužel, James Gandolfini zemřel na náhlou srdeční příhodu v roce 2013. Tenhle člověk znamenal pro seriálový průmysl tolik, jako Marlon Brando pro ten filmový. Nejen, že hrál skvěle, ale hlavně ustanovil nový žánr a způsob jak zpracovat protagonistu. Pojem antihrdina je dneska poměrně známý, ale James Gandoflini v roli Tonyho Soprana byl první. Bez něj, by žádnej Dexter, Breaking Bad, Peaky Blinders nebyly.Tenhle seriál jsem sledoval přes 4 roky. Ne že by se se mi nelíbil, ale proto, že jsem si ho opatrně dávkoval. Silně doporočuji sledovat jednou max dvakrát týdně jednu epizodu. Není to klasickej "binge watch" seriál. Každej díl je úplně jinej. Někdy se smějete, brečíte, postavy vás serou, já vám jich líto. Záleží na epizodě.To co se tam během 86 epizod děje je tak uvěřitelný, přesný a upřímný, že jsem ty postavy nevnímal jak postavy. Skutečně věřím, že každý z nás je aspoň zčásti jako ty postavy. Dobří, jen se špatnými vlastnostmi. Proto mě to tak dostalo, není tam dobro a zlo, láska vs. nenávist, poldové vs. mafiáni. Nejsou tam akční scény, dramatické úmrtí. Jen život lidí, kteří by si přáli být jinde a někdo jiný. Je to o všem a všech. Je to o mně i o tobě. Není to Stranger Things a ani Breaking Bad. Je to složitý, nic to nevysvětluje, má to divný a nepochopitelný scény. Není tam původní soundtrack, jen skutečné songy, nemá to děj. Má to příběh.Je to moje nejsilnější seriálový doporučení co můžu asi udělat. Rozhodně to není pro každýho a chce to čas, než si zvyknete na tempo,styl a pochopíte všechny příběhový souvislosti. Ale stojí to za to.Pokud nevíte co sledovat, nebo co se životem, rozhdně doporučuji Rodinu Sopránů.

The Wire je jeden z mála argumentů, proč jsou seriály na stejné úrovni jako film. Jsem strašně rád, že jsem to viděl až v pozdějším věku a viděl to očima člověka, co to pochopí a ocení tu genialitu myšlenek, point a té problematiky. Těším se až si to dám podruhé a pochytám další vrstvy. Není to pro mě osobně nic zásadního jako Sopranos nebo Better Call Saul, ale zase je to nabitý znalostmi a ukázkami veškerých mých i ostatních naivních představách o fungovaní světa a institucí. Nic není černobílý, ani Baltimore. Kdyby to bylo v Ústí, tak se tam moc věcí nezmění. Jeden z nejelegantněji, nejkreativněji navázaných a navrstvených příběhů co jsem viděl. To, jak to pracuje s těmi postavami a tématy, které procházejí skrze různý obory a problémy města je fakt next level scenáristika a storyteling. "All in the game but the game is rigged" 10/10