robbez

Kdo čeká opravdu životopisný film, bude hodně zklamaný. Spíše jde o zobrazení Klimtových halucinací během umírání. Mám pocit, že mnoho scén (podivné intriky, imaginární osoby a rozhovory, paranoidní situace s dvojníky) lze uchopit jedině tímto způsobem, protože jinak žádný smysl nedávají. O Klimtovi se toho mnoho nedovíme, jen získáme nějaké střípky dojmů a nálad. Navíc Malkovich se na tuto roli typově zrovna moc nehodí. Se svým jemným hláskem a uhlazenými pohyby působí příliš subtilně a intelektuálsky, a to i když říká slova jako „shit“. Rozhodně z něj nevyzařuje fluidum živočišného bouřliváka, jakým Klimt ve skutečnosti byl. Film má místy zajímavou atmosféru a poetiku, ale celkově je dost těžko stravitelný.

Na počátku sledování se mi film zdál celkem zvláštní a zajímavý. Asi po hodině jsem se ale začal poměrně dost nudit a stále usilovněji jsem si přál, aby to už skončilo. Asi nejsilnější stránkou filmu jsou opravdu působivé kosmické a přírodní vizualizace, které připomínají záběry z filmu Baraka nebo z trilogie G. Reggia. Veškeré to hledání smyslu života a světa ale působí dost povrchně, úmorně a neoriginálně. Otázky typu proč bůh dopouští zlé věci a proč umírají děti a mladí lidé byly položeny už asi milionkrát. Velmi banálně navíc působí i samotný příběh. Tvrdý a pragmatický otec si své komplexy z neuskutečněné hudební kariéry léčí přísností vůči svým synům. Jeho protikladem je naivní, citlivá a milující matka. V tomto prostředí prožívají své dětství tři bratři a snaží se pochopit život a najít své místo v něm. Mnoho se toho nenamluví, takže vnitřní pochody hlavních postav je třeba spíše vytušit z jejich chování a různých náznaků. Tlumený hlas vypravěče či spíše jeho šeptání má asi zdůraznit křehkost pronášených úvah, ale ve výsledku spíše uspává. Naprosto zbytečná mi připadala postava, kterou ztvárnil Sean Penn. Stále jen někde v myšlenkách na dětství bezcílně bloumá a vrhá utrápené melancholické pohledy. V závěrečné scéně se někde na magickém pomezí vodní plochy a souše, což má zřejmě symbolizovat hranici našeho a „onoho“ světa, setká se všemi členy své rodiny i dalšími lidmi, jak je znal ze svého dětství. Dočkáme se tak happyendu v podobě mnoha vzájemných objetí, kterých si ostatně užijeme dostatek v průběhu celého filmu. Strom života nám poměrně kýčovitou formou přináší opravdu originální a nečekané poselství: láska je jediná hodnota, která dává životu smysl. Třeba jsem ale jen prostě nebyl v té správné "spirituální" náladě a kondici, takže mi ty "hlubší" momenty filmu nějak unikly.