franzkfk

Scénář je naprosto otřesný a má šílené logické díry (nikdo nehledá Furiosu po útěku z harému, život v Citadele, Immortan ignorující zdravou ženu atd.). Dále absentuje vztah mezi Jackem a Furiosou, který by mohl vysvětlit, proč Furiosa zůstává v Citadele, ačkoliv by mohla kdykoliv odejít. Zároveň tak nedává smysl dlouhá expozice ve formě prvních kapitol, která by měla tlačit Furiosu k návratu ke svým lidem. Všude se mluví o rozšiřování světa, ačkoliv jsme se nic nového nedozvěděli. Navíc samy charaktery ve filmu mluví o tom, že v jejich svět nic není - ani naděje. Proč nám třeba Miller neukázal sociální a ekonomické rozdíly mezi frakcemi/světy? Proč nám neukázal svět hojnosti? A je toho mnohem víc, ale to je pro mě už ztráta času. Jako film samotný.

Celých 5 let trvalo, než mi někdo vnuknul myšlenku, že to není jen další Curtisova kýčovitá, romantická komedie bez hlubšího přesahu. Celých 5 let! Už od premiéry jsem si říkal, jak je možné, že by Boyle šel do něčeho tak povrchního. Film jsem si občas zopákl a stejně jsem na to nepřišel. A pak jednoho dne díky komentáři na YT .... pouze pro ty, jenž film viděli: Charakter Ellie je analogií k písni Eleanor Rigby, což je osamělá žena, která celý život čeká na společnost / na svou lásku. Jack totiž ve skutečnosti umírá po srážce s autobusem viz "really glad, you're not dead, man" a Ellie si v zármutku vysní svět, ve kterém se stane Jack rockovou hvězdou. Ellie - jako každý daydreamer - vychází z již poznaného, tzn. že si představuje, jak Jack zpívá písně Beatles a tím získá slávu, po které tak vždycky toužil. A jako každý člověk, který k někomu chová hluboké city, je nejšťastnější, když se tomu druhému plní jeho sny. Zároveň se jedná o Jackovo vyrvonání se se smrtí a přechod do nebe. Eleanor Rigby je zrovna i píseň, kterou Jack v průběhu příběhu nedokáže zhmotnit, jelikož je píseň reflexí smutné reality. A tak když si Jack začne rozpomínat, zhmotní se mu na hotelové recepci Ellie, jelikož se ještě nedokázala smířit s jeho odchodem. Tím pádem se Ellie vrací zpět ke společným zážitkům, kterak se opíjeli a v noci se toulali po ulicích a zpívali písně, ke kterým neznali slova. Zároveň se vrací i do Pier Hotel, kde se Ellie s Jackem v tichu rozloučí - a tak dojde klidu. A klid najde i Jack, když se setká s Lennonem, který prožívá svůj život po životě naplněný a šťastný a vlastně opakem toho, co zažil někde jinde. Jack tak může prožívat svůj sen ... svůj život po životě ... kde je s Ellie, ale zároveň sdílí svou lásku pro hudbu (Ob-La-Di, Ob-La-Da ... life goes on). A kde se Jack konečně vysloví a Ellie řekne "ano" a už nebude tou osamělou ženou.

Je to neuvěřitelné, ale ono to funguje a ten námět není vůbec mimo. Ovšem tady bude pravděpodobně zakopaný pes, protože Unbound má asi silnou předlohu. Stačí se jen přenést přes tu béčkovou fazónu. Dokážu si i představit, že by to někdo trochu přepsal, zvýšil by se rozpočet a vzal by si to do rukou někdo zdatnější (Branagh, R.Scott). A pokud vás tenhle text zaujme, tak si se mnou můžete shánět předlohu: ”The monster at my feet said, ‘This I will tell you, and through you, all men, if you are deemed fit to rejoin your kind: that my death will weigh more heavily upon you than my life. No fury I might possess could be a match for yours. Moreover, though you seek to bury me, yet will you continuously resurrect me! Once I am unbound. I am unbounded!’”