liborek_

Je to taková docela sympatická brněnská miniatura, která má sice blíže do televize než do biografu, ale na plátně se úplně neztratila a celkem příjemně překvapila. Příběh není nijak originální a ani onen jakýsi morální podtext diváka neprofackuje svou silou, přesto Posel dokáže zaujmout svou přirozeností a velmi dobrými hereckými výkony (především Hádek a reduťáčtí Vyorálek s Mikulkovou) - což jsou poměrně výjimky v současném českém filmu, který se vyznačuje hlavně křečovitostí. Třicetiletý Petr je veskrze záporná postava, prototyp inteligentního idiota až gaunera, který neustále prchá před důsledky vlastního jednání a který není schopen myslet na nic jiného než na sebe, sex a své kolo. Od toho se rozvíjí klasické vztahové peripetie a také (ve světovém měřítku již trochu ohraný) vozíčkářský minipříběh s předvídatelným rozuzlením. Znovu ale musím vyzdvihnout přirozenost, s jakou Michálek režíruje ne úplně dokonalý a sytý Epsteinův scénář *. Výsledek není ani trochu blbý, nevkusný a prázdný - přestože jde asi o nejslabší Michálkův film. Jako oddechovka je to ale opravdu sympatický film (o nesympatických mužských postavách). __*) Marek Epstein je snad nejpřeceňovanější scénárista současnosti.

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*)

Docela kýčovitý film o literatuře, morálních dilematech, plagiátorství, touze po úspěchu & uznání a o důsledcích pošetilých rozhodnutí. Tedy lépe řečeno "rádoby o"... Vyprávění se vrství do několika rovin, které se tváří jako dílčí důmyslné nositelky hlubokých myšlenek, ale ve výsledku film tragicky líže povrch a nakonec zůstává opravdu jen u toho vyprávění tří samostatných příběhů, spojených celkem nezajímavými styčníky... Literatura nejsou pouhé "vyprávěnky" (byť tragických) příběhů, literatura není historka natažená na dvěstěpadesát stran... Z úryvků autorského čtení Claye Hammonda, vyprávění Starého muže i letmých náhledů do "geniálního románu", který Rory Jansen ukradne, snad každý knihomol vycítí, že "literatura" v tomto filmu má blíž k rodokapsu (banální styl, klišé) než např. k odkazovanému Hemingwayi. Ono by to tak nevadilo, kdyby se toto sahání po "vysoké kultuře" neopíralo o ten nejprůměrnější styl hollywoodského filmkunstu se všemi těmi známými nešvary (pomalou jízdou kamery při každém druhém záběru počínaje a patetickou hudbou konče; o banálních dialozích nemluvě). Čert vem krásnou výpravu, perfektní vypucované interiéry (a zuby) a dokonalou kameru - to je snad u takového filmu samozřejmost... Pro mě je podstatné, že film položí otázku (morální dilema), ale dál se vykašle na jakékoli rozvíjení daného tématu. Pouze naznačí, že jsou tu možná jakési souvislosti s autorem na nejvyšším stupni vyprávění, tj. s Clayem Hammondem (nazvěme to "syndrom točící se káči z Počátku"). Žádná skutečná myšlenka, pouze příběhový výlet do ztracena...Velmi se mi líbil Jeremy Irons a i jeho postava byla asi to nejzajímavější z celého filmu. Vše ostatní ale bohužel líbivý průměr.

Naprostá dokonalost a ideál opera-filmu! Silný tragický příběh divy Florie Toscy a jejího milého, malíře Cavaradossiho, odehrávající se v Římě roku 1800 v mezidobí Napoleonova ústupu z obsazeného Papežského státu a jeho opětovného získání (a vlastně na samém prapočátku Risorgimenta), je vyprávěn ne z prken operního domu, ale v reálných lokacích, kam ho Pucciniho libretisti zasadili: V kostele Sant'Andrea della Valle, v nedalekém Pallazzo Farnese a na Andělském hradě. Tyto působivé interiéry a exteriéry umocňují (či dokonce maximalizují) zážitek z excelentních pěveckých i hereckých výkonů trojice Raina Kabaivanska - Plácido Domingo - Sherrill Milnes, z nichž posledně jmenovaný v roli policejního šéfa Scarpii má u mě od teď schovaný červený diplom a rámeček s nejvyšším čestným uznáním... Scarpia se dá zahrát různými způsoby, dá se mu vdechnout různý charakter a povaha, ale Milnesova aristokratická vznešenost a elegance zakrývající faktickou Scarpiovu brutalitu je nepřekonatelná - viz např. jeho arie během Te Deum v závěru prvního dějství. Ale u tohoto opera-filmu se lze pochvalně zastavit u každé árie (E lucevan le stelle je samozřejmost :-) ) Někdy bych to chtěl vidět na velkém plátně. Zatím dávám 6*.

Bryn Terfel v roli Scarpia je padouch k pohledání (i když to s těma grimasama někdy až přeháněl a občas osciloval mezi karikaturou všemocného šéfa policie a skutečným úchylem). Kaufmann jako Cavaradossi je taky fajn a u Toscy Angely Gheorghiu člověk neví nejen kam dřív s ušima ale i očima... :-) Každopádně skvělé představení s výbornou scénou (zejm. v druhém dějství), perfektní režií a hlavně úžasnou hudbou. Nejsem znalec přes "hudebně-technické" hledisko, ale jako fanda této formy si snad mohu dovolit trochu té laciné dojmologie a konstatovat, že se mi to líbilo a že to bylo představení přesně dle mého gusta... :-) Jo a Antonio Pappano je sympaťák, který rozhodně ví, jak z taktovky vytřepat dobrou operu.

(Možný spoiler!) La petite sirène je příběh o zvláštním milostném vztahu 14leté Isabelle k 40letému automechanikovi Georgesovi. Zvláštnost toho vztahu není ve věkovém rozdílu; nejde o parafrázi Lolity - Isabelle není atraktivní nymfička a Georges není manipulátor chorobně přitahovaný mladými dívkami. Vše je vlastně naopak. Georges je normální chlap, který laškovně hvízdá na kolemjdoucí dívky, ale jinak udržuje konvenční vztah s ženou svého věku; a Isabelle nenápadná puťka, která žije svůj zprvu nevinný dětský život. Isabelle se při náhodném setkání do Georgese zamiluje a svoje dětství začíná pomalu a s nepříjemnou obsesí transformovat do své nejoblíbenější pohádky - Malé mořské víly. Georgese pronásleduje, vnucuje se mu a narušuje jeho současný vztah, až její vyvolený princ podlehne. Z nevinného dítěte se stává posedlá bytost, která zapřísahá svého prince, že si nesmí vzít jinou, jinak by ji tím zahubil. Doma si memoruje repliky z oblíbené pohádky, inspiruje se Příběhem Adély H., na který chodí do kina a u něhož cítí(me) mohutné paralely, a jako hrdinky obou příběhů se hystericky snaží být se svým vyvoleným. Přesto je vztah vášnivý, a ačkoliv neuvidíme žádnou milostnou scénu, sexualita ze snímku přímo vyzařuje. Jejich vztah je romantický i trapný (viz scéna v restauraci), ale ze všeho nejvíc divný a bezvýchodný; a tragický v tom, jak osamělá dívka ničí život nejen sobě, ale i zralému muži, který podlehne jejímu vábení.

Tento Pialatův první celovečerní film se často přirovnává k Truffautovu celovečernímu debutu Nikdo mne nemá rád, ale myslím, že je to zcestné přirovnání. Tyto dva vynikající filmy mají jen velmi málo styčných bodů, z nichž nejvýraznějším je téma ukradeného dětství. Charaktery a osudy hlavních hrdinů se však dále rozcházejí. K Antoinovi divák cítí sympatie; je zranitelný a utíká z domova, kde má být pro rodiče nesnesitelně neviditelný. Francois je ale zlý a krutý, a přestože se jej rodiče zřekli, adoptivní rodiče se jej snaží zahrnout láskou, o kterou on nestojí; sympatií si tedy moc nezaslouží. Jiné jsou oba filmy i zpracováním, atmosférou, záměrem a pointou. Téma náhradních rodin a dětských domovů zde stojí v protikladu k sice nefunkční, ale přesto existující rodině a jejího vlivu na malého chlapce. V tomto směru se mi Truffaut jeví jako lepší psycholog než Pialat, ale to nijak neumenšuje kvality Nahého dětství (které mimochodem Truffaut produkoval).

Poměrně slušný filmařský crossover, který má ale až příliš chyb na to, aby z něho mohla být veřejnost oprávněně tak odvázaná, jak je prezentováno v médiích. V čem film selhává nejvíc, je detektivní zápletka. Těžko může detektivka fungovat, když každému je od začátku jasné, kdo "je vrahem". Se zoufalou předvídatelností souvisí i antikomunistická čepička, kterou je film přikryt: Opět nechybí klasické zdůrazňování identifikačních symbolů a doslovné vysvětlování pro mladší a neznalé (zde např. u měnové reformy). Tento film tím spíš nechtěně přispívá k zprofanování antikomunismu a vytváření historického mýtu, kterého se lidé přestanou bát, protože přestanou věřit skutečné historii. Nejde o to, že by se antikomunistické filmy neměly točit, ale neměly by být tak tupě edukativní; u tohoto filmu to naštěstí není tak přehnané jako např. u jiného letošního filmu - u Konfidenta. Politizace detektivky je o to kurioznější, když si všimneme, že hlavní postava je přísně apolitická - nijak se nevymezuje k systému, není ve Straně a jakoby byla z úplně jiné doby. Přitom ve skutečnosti by takový člověk z příběhu vypadl v okamžiku nástupu StB na scénu (nedůvěryhodný nekomunista, který maří inscenování politického procesu). V kontextu závažnosti vyšetřovaných trestných činů se dokonce divím, že kpt. Hakl nezemřel někde ve druhé třetině příběhu... Takhle by se dalo pokračovat dál: indicie zjišťované skrz nezakryté okno, neschopnost StB najít klíčový důkaz proti ní, vůbec smysl celého jednání StB, která nemá zapotřebí takto komplikovaně vyrábět důkazy proti židovské obci atd. atd. Co nelze filmu upřít a nepřičíst k dobru, jsou detaily; takové ty drobnosti, které si divák třeba ani neuvědomuje, ale které zvěrohodňují scénu a přibližují atmosféru doby více, než všechno to vyřvávání úspěšných procent a antiimperialistické propagandy z tlampače na ulici nebo recitování Kulaka - viz výprava, kostýmy, kulisy, rekvizity, sluneční brýle na očích členů soudu apod. Povedené jsou i náznaky milostných scén, technické provedení vražd, Muchowova hudba... Jako celek je to ale trochu kostrbaté.

Passe ton bac d'abord (česky něco jako "Nejdřív odmaturuj"), je Pialatovou kinematografickou ilustrací deterministického chaosu v sociální sféře. Jak známo, deterministický chaos je jev, který je deterministický ve smyslu existence příčinné souvislosti mezi příčinami a následky a chaotický v důsledku nepředvídatelnosti důsledků na příčinách (prof. Janíček promine, že jsem mu tuhle definici sprostě šlohnul :-) ) A přesně tohle sedí na bandu devatenáctiletých výrostků pocházejících z dělnických rodin průmyslového města Lens. Tato banda prochází životní fází, která je zlomová pro jejich budoucnost - čeká je složení baccalauréatu (obdoby naší maturity); ale místo učení a přemýšlení o dalším fungování v životě si plnými doušky, ale s neskrývanou frustrací, užívají nevázaného sexu, kouření trávy a vysedávání u sklenky v kavárně Caron. Kluci to zkoušejí se všemi holkami v dosahu a ty ochotně přijímají role "les petites putains". Všichni touží z toho Zapadákova zmizet; "odjet do Paříže a tam si sehnat práci" je jakýmsi imaginárním rájem, únikem do lepšího života. Všichni členové bandy se chovají naprosto chaoticky a nepředvídatelně, jenže jejich jednání je pevně vymezeno zakořeněním v místě jejich rodiště a třídy s pevnými vazbami. Scéna se svatbou zřetelně dokumentuje faktickou nezpřetrhatelnost těchto vazeb. Mladí nechtějí být jako jejich rodiče, myslí si, že jsou už dál a chtějí žít skutečný život. Divák ale vidí, že ti mladí nejsou nic zvláštního, že jsou stejní, jako jejich rodiče, že žijí život, který je předem nalinkovaný a točí se v kruhu, že budou žít naprosto stejně. Mladí se nechtějí v devatenácti ženit a mít hned dítě, přesto nakonec vstupují do manželství bez lásky a k maturitě docházejí s pětiměsíčním břichem... __Velice syrový a takřka dokumentární styl Pialat zesiluje angažováním neherců z místní dělnické komunity. Zvláštní je, jak se popis života těchto lidí v 70. letech dá bez větších úprav přenést do současného Česka. Tyto určité šablony jsou prostě univerzální. V určitých momentech Passe ton bac d'abord připomíná Clarkovo drama Kids nebo Dolanovy Imaginární lásky, ale lze se na film dívat též jako na myšlenkové pokračování Pialatova debutu Nahé dětství. Velice zajímavý film.

Ned Med Vaabnene! (česky Odzbrojte!) je první a dosud jedinou adaptací významného (ale v našich končinách již pozapomenutého) románu mírové nobelistky Berthy Sofie Felicitas hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, provdané baronky Suttnerové. Film, v němž se autorka předlohy sama v úvodu na okamžik objeví, je také pozoruhodnou ukázkou dánské kinematografie rané fáze němé éry; Holger-Madsenova režie je velice inovativní a snese srovnání s filmy, jež dnes řadíme do kánonu němé kinematografie. __Příběh mladé šlechtičny Marthy Althaus je poměrně jednoduchý, ale je psán velice silným a naléhavým protiválečným perem. Žena pocházející z vyšších kruhů rakouské společnosti vyrůstá od dětství v prostředí definovaném bezmeznou podřízeností císaři, státu a církvi, důstojnickou ctí a militantní filosofií, jež staví dějiny proti jednotlivci, muže proti ženě, církevní rigor proti zdravému vývoji dítěte. __Film začíná v okamžiku, kdy Martha je již vdána za rakouského důstojníka Arna Dotzkého a jejich syn Rudolf slaví narozeniny. Dostáváme se tak rychle k samotnému počátku tragického desetiletí naplněného dvěma válkami: italsko-rakouskou (1859) a prusko-rakouskou (1866). Z filmu se toto historické, geografické a časové zařazení stejně jako další detaily nedozvíme, ale to už je dáno limity němého filmu, který v tomto případě klade důraz spíše na morální apel a vizualizaci syžetu. Ostatně tato adaptace, k níž scénář napsal pozdější velikán světového filmu Carl Theodor Dreyer, je předloze tak věrná, jak jen může 50ti minutový film z roku 1914 být pětisetstránkové knize. __Román psaný z pozice emancipované pacifistky, kterou by dnes mnoho lidí označilo visačkou "levicová feministická pseudohumanistka", je přímo natřískaný argumentací ve prospěch pacifismu. Živé polemiky Marthy s jejím otcem, vášnivým monarchistou a militaristou, jsou přesnou ukázkou vyhraněnosti dvou rozdílných životních přístupů: Na jedné straně obhajoba války jako základního prvku přirozeného stavu a obrana konzervativních hodnot, na straně druhé obhajoba mírových konceptů, s nimiž v průběhu historie přicházeli Jiří z Poděbrad, Jindřich IV Francouzský nebo Immanuel Kant. Marthino zoufalé volání po odzbrojení, kantovském republikánství a federalismu a nastolení věčného míru však je ve filmu zobrazeno jen ve velmi letmých náznacích. Naopak můžeme vidět propracované a zřejmě nákladné bojové scény (zobrazující pravděpodobně bitvu u Hradce Králové), silné záběry z lazaretů, ale také společenská setkání v bohatých interiérech, v nichž se možná odehrávají právě ony zmíněné polemiky. To vše natočeno překvapivě dynamickou kamerou, která místy působí velmi moderně. __Jaký osud mohl mít takovýto film v předvečer války, kterou jsme si navykli označovat 1. světovou? Mírová propaganda se opět minula účinkem. Autorka předlohy zemřela ještě téhož roku a pacifistické hnutí na čtyři roky přesunulo svou činnost do podzemí. V poválečném Československu se snažili tyto myšlenky šířit např. Pavla Moudrá, Přemysl Pitter nebo dnes už zapomenutá brněnská mírová a protialkoholní aktivistka Jindřiška Wurmová. A dnes? Film bude leckomu připadat směšný, stejně jako Schumannova vize moderní evropské federalizace a pacifismus jako takový. Ale to už je osud koloběhu dějin...