Jara.Cimrman.jr

Elvis závodí, olizuje místní missky, pěje, dělá charitu a za svou dobrotu musí být náležitě potrestán. Tomu rozumím. Rozumím i tomu, že Elvis i Nancy přitom hodně zpívají, romantika je tradičně naivní a automobilové závody snad nudněji ani nemohly být natočeny. Přesto je Elvisův styl dostatečně sympatický na to, aby utáhl celý film, ale přiznám se, že kdyby mi kazišukoval tak, jako svému příteli Kennymu, tak jeho peníze roztočím ještě daleko svižněji.

Tak nám záletný manžel a rakovina uvolnili dva jedince rozdílného pohlaví a pokusili se přinést zase nějakou tu komediální romantiku. Za mě se to tedy moc nepovedlo, protože jsem se příliš dlouho nudil mezi traumaty budoucích zamilovaných a byl jsem vděčný za každý francouzák od žirafy. Nakonec jsem to nějak přežil a dokonce jsem se i celkem pobavil, ale za to vděčím takřka výhradně Terry Crewsovi a jeho moderátorským šílenostem, při kterých bránice dostala docela zabrat.

Český plán je skvělý plán a nikdy neselže. Snad jen, když dělostřelecká palba nezasáhne cíl nebo otrávený knedlík zbaští někdo jiný, ale víc než milion výjimek potvrzující toto pravidlo patrně neexistuje. Já si přitom několikrát zařval smíchy opravdu stylově a rozhodně mi nikdy nevymizí z hlavy vzpomínka na rozzářeného Rupperta vstupujícího do přestřelky s kondomem v ruce, ale také jsem zaznamenal nemálo hluchých míst lehce zavánějících trapností. Je to trochu škoda, ale co čekat od snímku, jehož hlavní hrdina je povoláním řezník, číšník, řidič a ruční hovnocucář.

Až při sexu zase jednou pocítím potřebu přeměnit partnerku v mrtvolu, tak poté z místa činu neuteču jako vyplašenej zajíc, ale všude v poklidu zanechám svou DNA, otisky prstů, videozáznam vraždy, pět důvěryhodnejch svědků a svý přiznání s motivem činu. Jen tak se mi nemůže nic stát, protože mám za sebou školu inspektora Omicidiho, při který jsem nevěřícně zíral, pobaveně se usmíval a užíval si skvělý Morriconeho hudby. A že se tohle může stát jen v Itálii? Kdepak, my mocní máme svý dlouhý prsty v každým režimu, ale v český verzi demokracie se nám za nitky tahá určitě nejlíp.

Nemohu se zbavit pocitu, že tento seriál si nenápadně říká svým názvem o čtvrtou hvězdu i při mém hodnocení a já mu ji dám. Jednak proto, že rád plním něčí přání, upřímně se popadám za břicho při poslouchání životních mouder fotbalových ultras, miluju rozhovory s agresivními němými spoluobčany a hlavně zbožňuju hromadně nadskakování, když se chci rozjet výtahem. A nyní mne omluvte, odcházím trénovat Mahjong, abych porazil zástupy namistrovaných Číňanů a když tomu dám fakt všechno, tak snad jednou porazím i toho dvanáctiletého šampióna z Temesvaru.

Mezi provinčními gaunery se obvykle necítím nijak zvlášť dobře, ale tentokrát mi s nimi bylo fajn. Patrně proto, že se hláškami ani bizarními situacemi nešetřilo a to mám rád. Kromě toho se mi dostalo poučení z chyb účinkujících, takže dealera přepadnu s lépe nabitým lukem, manželku sesadím z pozice úchylákova sexuálního lídra mnohem opatrněji, při trapné imitaci Elvise si dobře rozmyslím, kde si nechám zarovnat kotlety a nebudu prodávat trpaslíkům baseballové pálky. Navíc by mě určitě bavilo balit nahé krásky do amerických vlajek, ale každou neděli kvůli tomu v kostele zpívat Halulujá určitě nebudu.

V hongkongských školkách patrně neznají Krtečka, Mrňousky ani Bořka stavitele, protože nunčaky nečekají, až dítě vyroste. Patrně proto jim v dospělosti nečiní žádný zdravotní obtíže, když je někdo kopne do hlavy, mlátí tyčí do krku, porcuje je katanou nebo střílí do libovolný části těla. A jako přidanou hodnotu překypují dementním smíchem a pitomými hláškami. Jenže já jsem na véháeskách s těmito hongkongskými hovadinami vyrůstal a tak si troufám napsat, že tohle spojení akrobacie Michelle Yeoh s kopy Cynthie Rothrock patří k tomu nejlepšímu, co se dá v tomto intelektuálně značně nenáročným žánru najít.

Kdybych filmu z nějaké série udělil odpad, tak již další pokračování nikdy neuvidím, protože by to byla ztráta času. Zdejší vážení kritici však do Kameňákova vyrazí i se stým odpadem nebo ho alespoň udělí od zeleného stolu. Sláva jim. Já jsem však pro každou návštěvu Kameňákova nějakou tu hvězdičku našel a tak jsem se tam vydal znovu. Bylo tam stejně trapně jako vždy, ale poctivě jsem si dělal čárky pokaždé, když jsem se zasmál - pětkrát a to nepočítám ještě nějaké to pousmání. To je na filmově odepsané městečko celkem slušné.

Nerad navštěvuji nemocnice, neboť u některých svých ošetřujících lékařů jsem dosud předpokládal, že mají spíše doktorát z filozofie než z medicíny. A ejhle, oni možná ještě nedostudovali, protože, když se za doktory mohou vydávat američtí medici, tak se to patrně děje i u nás. Ale až mi zase jednou upadne hlava, tak bych snad i do té nemocnice zaskočil, když tam bude dost morbidní srandy. U svatého Alberta se však pacientovi místo pořádného humoru dostane jen řady otřepaných lékařských vtipů, což znamená, že si tu hlavu ke krku raději přišiju zase sám.

Málokdy se cítím býti intelektuálně povýšen nad nějakým filmem, ale tentokrát si dovolím udělit výjimku. Pancéřová holka je totiž tak pitomá, že v reálném světě by nepřežila ani do úvodních titulků a to by bylo jenom dobře. Takhle mne, spolu se zmutovanými klokany, holografickým záporákem a debilními hláškami, otravovala dobrou hoďku a půl. Abych však nebyl jen kritický, tak některé pasáže byly natolik praštěné, že mne možná i bavily. Pokud to však na mě někdo prozradí, tak ho nechám přejet tankem s vřeštící řidičkou.