Hellierer

Konverzačka, která je sice pořád reklamou na Nike, ale díky famózním výkonům a vypulírovaným dialogům zároveň nesmírně strhující i vtahující jízdou chlápků, kteří chtějí ve světě zanechat odkaz a nebojí se vsadit všechno. Basket i boty jdou zcela mimo mě, ale stejně jsem si to výsostně užil. Affleck a Damon si připisují další trefu.

Zhruba takhle se má pracovat s LGBTQ+ tematikou. Tvůrci jasně rozumí svým postavám, kdy každá, i ta vyloženě úplně vedlejší, má svou jasnou osobnost, za kterou ji budete milovat. Seriál, který vám zlepší i ten nejzk**venější den. A zároveň neskutečná droga, již se nelze nabažit.

Deprese a dospělost v Marvelu?! Ano, prosím! Je až trochu paradoxní, že musí přijít zrovna dítě a hračička James Gunn, aby tomuto komiksovému molochu opět ukázal, jak se dělá blockbuster, který má srdíčko, dokáže strhnout a především dojmout. Je pravda, že zkloubení odlehčeného tónu s vážnými scénami se vždy nedaří trefit vyloženě stoprocentně (hlavně v trochu roztříštěné první hodině), ikonický soundtrack až na pár výjimek (Creep a Bestie Boys) je spíše rušivý, a Gunn se nemusel bát změnit vyznění a tón kompletně (leč chápu, fanoušci trilogie by brblali). Jinak se ale jedná o neuvěřitelnou rozlučku, na Marvel až překvapivě dusivou.

Vřískot je jedinou sérií, která nemá vyloženě slabého článku a i u šestého dílu dokáže být čerstvá. Lehké vyčerpání zde sice je, přičemž tvůrci občas popírají sami sebe, ale skvěle to vynahrazuje skutečnost, že Ghostface je tady naprosto utržený ze řetězu a nebojí se tentokrát jít vyloženě na dřeň. Film sice po geniálním úvodu trochu zpomalí a finální odhalení už nefunguje tak spolehlivě, ale přesun do New Yorku se vydařil náramně, stejně jako využití jeho míst a propriet. Nová parta navíc začíná být čím dál více sympatická a ve skutečnosti bych si klidně s ní dal i sedmičku, která by mohla skvělé fungovat jako vyvrcholení, jež sérii zase na chvíli uloží ke spánku. Za mě opět velká spokojenost a vlastně o chlup lepší než pětka.

Pouhá jedna noc v Amsterdamu může být setsakra zábavná. Tím spíše v rukou scenáristů Teda Lassa (v tomto případě herce a scenáristy Brendana Hunta). Dojímavé, se srdíčkem a svým typickým hřejivý způsobem humorné. Nejlepší aktuální dramedy a naprosto skvělý díl, který se řadí k těm nejlepším. A že jich už je.

S přehledem zatím nejhorší série. Stále se najdou příjemné momenty a dokonce i epizody (celkově 2), ale zbytek je ukázkou toho, že scenáristé nemají jasný směr vyprávění a spíše jen na sebe vrší jednotlivé momenty, které by si přáli fanoušci. Příběh je odvyprávěn unyle, vývoj postav a prohlubování vztahu je ledabylé a místo toho, aby seriál stál na vlastních pevných nohách, neustále odkazuje k případným dalším odbočkám a chystaným projektům. Takové uchopení mi příliš nevyhovuje a moderní seriálové vyprávění si představuji trochu jinak (delší formát by se měl využívat, nikoliv zneužívat). Jestli bude čtvrtá série, ještě se budu muset pořádně rozmyslet, zda u ní budu. Každopádně má láska ke značce zase trochu klesla.

Velice rozpačité finále. Na jednu stranu se opět šlape na plyn, dějí se důležité věci a objevují se i cool opulentní scény. Jenomže hned jak si člověk řekne, že je to fajn, o slovo se přihlásí momenty hloupé, nad jejichž logikou se člověk raději nesmí ani na chvíli zamyslet, jinak by se bezradnosti scenáristů musel akorát smát. K tomu stále přetrvávají problémy stránky vizuální, která je chvíli opravdu fajn, ale poté zase zcela odpudivá. Nevím no. Asi jsem příliš náročný a zaujatý. Ale čtvrtou sérii si už opravdu rozmyslím.

Kdyby takhle vypadala každá epizoda, neřeknu ani popel. Konečně se zase něco děje, hlavní linka se posouvá a je tu hned několik efektních scén. A kdyby se postavy nechovali úplně jako šulini, bylo by to ještě lepší. Ovšem skutečnost, že celá třetí série by se dala shrnout do dvou, maximálně tři hodinových epizod, je pořád smutná. O to víc, že prostor není vůbec zužitkován a místo toho, aby se prohlubovaly postavy a vztah diváka k nim, se většinou jedná o nezáživné odbočky zhruba s pěti minutami důležitého děje (a to možná přeháním). Pro delší formát budiž. Ale na poli osmi epizod si tohle tvůrci prostě nemohou dovolit.

Nějak málo se tu cení, čím ten film je. Protože najít v mainstreamu takovouhle jednohubku, která je svižná, s ničím se moc nesere, má 90 minut a chce prostě jenom bavit, není úplně lehký úkol. Ale Renfield tohle obvykle prázdnější místo skvěle zaplňuje. A rovnou se nebojí dělat ze sebe prdel, přihazuje zábavné odkazování na upíří klasiky a dodává sympatickou koňskou dávku parodického násilí (upřímně jsem nečekal, že se toho film nebude bát až takhle). Cage si jinak svým správně excentrickým Drákulou krade každou scénu pro sebe, ale Hoult mu svou emařskou chlapeckostí zdatně sekunduje. A vlastně i na tu Awkwafinu jsem si zvyknul. Hlášky létají, akce střídá akci a úsměv z tváře většinu času nesleze. A pak to bez zbytečného prodlužování skončí s pocitem příjemně stráveného času. Cením.

Už se budu muset smířit s tím, že Mandalorian přepnul do naprosté infantility, která jde naprost mimo mě. Hlavní zápletka se posouvá jak ve stylu seriálů z přelomu tisíciletí a nějaká zainteresovanost do osudů místních postav už dávno zmizela. A nevykoupí se to ani známými herci. Ani zápletka jak z Já, robot.