SamVimes

Superman se jakožto jeden z nejstarších superhrdinů již dočkal mnoha hraných i animovaných adaptací, viděli jsme jeho klasická dobrodružství, jeho působení v čele Justice League, vyrůstání ve Smallville nebo seriál s Lois (ještě v Metropolis a bez dětí). Starší Superman žijící na venkově s rodinou je něco, co jsme ještě neviděli. Ale možná pro to byl důvod… Protože Clark Kent vychovávající dva více a méně spratkovité syny je přesně tak zábavný, jak byste si asi mysleli. Moc ne. Jonathan Kent je z bratrů ten stabilnější, což se pozná podle toho, že hraje americký fotbal. Jordan je ten problémovější, což se pozná podle toho, že hraje počítačové hry a poslouchá nahlas rockovou hudbu. To psal scénář někdo, komu je sedmdesát? Právě na pubertálním drámu obou potomků s rodiči a s místními dospívajícími seriál převážně stojí, podstatně zábavnější dějové linky Clarka a Lois jsou pak pouhým doplňkem, ustupujícím hlavní rodinné zápletce. Je to škoda, protože Tyler Hoechlin a Elizabeth Tulloch, kteří si Supermana a Lois zahráli už v seriálu jeho kryptonské sestřenice Supergirl, se do svých rolí výborně hodí. Prve jmenovaný dobře zvládá mocného superhrdinu i mírného a nekonfliktního Clarka Kenta. Na otce cca šestnáctiletých dětí sice vypadá třiatřicetiletý Hoechlin příliš mladý, ale to se dá svést na jeho schopnosti (což hned pilotní díl i výslovně dělá). Tvůrci se dle vlastních slov snaží, aby seriál se Supermanem vypadal filmově, a nutno podotknout, že se jim to do určité míry daří. V porovnání s ostatními komiksovkami z Arrowverse tedy rozhodně. Barevné tóny připomínají Snydera, formát obrazu je širších 2,2:1 oproti v televizi obvyklému 1,78:1. A soundtrack zase snaživě vykrádá Zimmerovy motivy z Muže z oceli. Akčních scén se Supermanem sice není mnoho a se současným komiksovým blockbusterem byste si je nespletli, ale s pár let starým už klidně ano. Navíc za kamerou stojí někdo, kdo ví, jak rámovat ikonického superhrdinu. Kdyby se seriál sestříhal do 10-15minutových miniepizod pouze se Superman a Lois, tak bych se rád díval. Ale tím se zároveň dostáváme zase na začátek a k faktu, že něco takového jsme už mnohokrát viděli…

Marvel se svou novou érou komiksových seriálů začal hodně odvážně, ovšem nakonec tahle sázka na ambiciózní nejistotu vyšla výborně. První díly jsou prakticky čistokrevnými sitcomy, kde se jen pomaličku naznačuje cosi nekalého v pozadí. A přesně ve chvíli, kdy si divák začne říkat, jak dlouho tahle formulka může vydržet, seriál přehodí výhybku a ukáže dění za hranicemi kulis. WandaVision funguje i v rovině té vnitřní sitcomové reality. Americký divák, který na odkazovaných seriálech a jejich reprízách vyrůstal, to asi docení víc, ale v zásadě jsou sitcomová schémata s komiksovými hrdiny jako hlavními postavami srozumitelná univerzálně. Celý tento koncept pak dává tvůrcům prostor se neuvěřitelně vyřádit na formální stránce seriálu, a tak se neustále mění poměr stran obrazu i jeho barvy a svícení scén, mění se i pohyby kamery, střih nebo hudba. Ani nemluvě o hravých znělkách a reklamách. Komiksoví znalci si pak můžou užít spoustu odkazů, nejvýraznější z nichž je účast některých nejmenovaných vedlejších postav a brilantní práce s komiksovými kostýmy. Elizabeth Olsen odvádí famózní výkon, když přechází mezi přesně vystiženými sitcomovými styly a pak i svou skutečnou osobností pod nimi. Paul Bettany jí spíše sekunduje, jelikož nemá tolik prostoru a tak vděčnou roli jako ona, ale rozhodně nezaostává. Poslední třetina minisérie uspokojivě vysvětluje (nejen) celý koncept se sitcomy a spolehlivě jej tak drží nad hranicí pouhého formálního cvičení. Nemilou doslovnost několika dialogů pak zase vyvažují jiné, zejména jedna konkrétní Visionova dojemná replika, o jejíž vnímané banalitě by se možná dalo polemizovat u jiné postavy, ale za daných okolností a z úst androida je brilantní. To, že je finále už "klasickou marvelovkou", je jen logickým vyústěním a na srdceryvnosti závěru to nic neubírá.

Výborný Cumberbatch v opulentních kulisách.

Sutter sliboval, že Mayans nebudou pouhou kopií Sons s hispánským obsazením, a do značné míry se mu to podařilo. Jsou tu samozřejmě styčné plochy kulis motorkářského gangu, násilí a nezákonné činnosti nebo hlavní hrdina, který by tohle všechno nejradši nechal za sebou, kdyby ho nějaké vnější vlivy nenutily zůstávat. Celkově jsou ale Mayans dostatečně svým vlastním seriálem, latino stylizace je patřičně důkladná, dobře využité je i prostředí těsné blízkosti mexické hranice. Zatímco Jax v SoA byl už na začátku prakticky „korunní princ“ – jako viceprezident klubu a syn jednoho ze zakladatelů měl určité postavení a jeho slovo mělo váhu, EZ začíná úplně odspoda jako prospect. Od toho se odvíjí i to, že i po deseti epizodách se my, diváci, trochu víc dostaneme pod kůži jen EZmu, jeho otci, bráchovi nebo jejich kámošovi z klubu jménem Coco (tak trochu náhrada za Tiga ze SoA, prostě zdejší úchyl). Oproti tomu starší a výše postavení členové klubu byli zatím spíš jen za křoví a i jejich jména bych si musel dohledat. Což není v žádném případě kritika, jen tím chci ilustrovat onen trochu jiný vyprávěcí přístup ke klubu. Sutterovou silnou stránkou jsou opět dobře propracované postavy. Tak, jak je v jiných seriálech často bolestně očividné, že charakteristiky postav nesahají moc daleko nad rámec stylu oblékání, tak je u Mayans zase pěkně vidět, že si scenáristé už dopředu poctivě rozepsali pozadí každé důležitější postavy, i kdyby se ty informace měly zúročit či doslovně odhalit až mnohem později. Tvůrci si dali záležet i na spoustě dalších více či méně výrazných drobností, třeba zvířata z mayského kalendáře v názvech epizod jsou vždy nenápadnou či zjevnou metaforou pro něco z aktuálního dění nebo i v ději přímo figurují. Plus má seriál i za to, že ve scénách, kde by nedávalo smysl, aby postavy mluvily anglicky, se zkrátka přechází do titulkované španělštiny, což u americké produkce vždy potěší. Fanoušky Sons of Anarchy bude určitě zajímat napojení obou seriálů. Za sebe mohu říct, že jsem se zvoleným přístupem spokojený, v Mayans se sice objeví několik vedlejších postav ze SoA a významnou roli hraje již známý Galindo kartel, přímo o Sons a Jaxovi ale padne všehovšudy jedna zmínka a celkově seriál na sdílený svět a odkazy nijak netlačí. Divák jinak může počítat s výbornými hereckými výkony, v čele samozřejmě s Edwardem Jamesem Olmosem v roli EZho otce, jenž má také zajímavější minulost, než se na první pohled zdá. JD Pardo (EZ) sice alespoň zatím není takový charismatický tahoun jako Charlie Hunnam (Jax), ale sympatický je. Seriál nabídne i vynikající rockový soundtrack (tentokrát s lehkou latino příchutí) a dojde i na Sutterovy prakticky trademarkové koláže, rozumně si je ale šetří až do druhé poloviny řady, dříve – dokud neznáme postavy – by totiž stejně neměly velký (emocionální) efekt. Příznivce SoA zkrátka Mayans M.C. nezklamou a spokojeni by měli být i noví diváci hledající kvalitní thriller.

Sutter sliboval, že Mayans nebudou pouhou kopií Sons s hispánským obsazením, a do značné míry se mu to podařilo. Jsou tu samozřejmě styčné plochy kulis motorkářského gangu, násilí a nezákonné činnosti nebo hlavní hrdina, který by tohle všechno nejradši nechal za sebou, kdyby ho nějaké vnější vlivy nenutily zůstávat. Celkově jsou ale Mayans dostatečně svým vlastním seriálem, latino stylizace je patřičně důkladná, dobře využité je i prostředí těsné blízkosti mexické hranice. Sutterovou silnou stránkou jsou opět dobře propracované postavy. Tak, jak je v jiných seriálech často bolestně očividné, že charakteristiky postav nesahají moc daleko nad rámec stylu oblékání, tak je u Mayans zase pěkně vidět, že si scenáristé už dopředu poctivě rozepsali pozadí každé důležitější postavy, i kdyby se ty informace měly zúročit či doslovně odhalit až mnohem později. Plus má seriál i za to, že ve scénách, kde by nedávalo smysl, aby postavy mluvily anglicky, se zkrátka přechází do titulkované španělštiny, což u americké produkce vždy potěší.

Oscarová Susanne Bier má režii pevně v rukou, ačkoliv s takovým obsazením by se to režírovalo snad i samo. Tom Hiddleston tady hraje tajného agenta tak věrně, až byste mu chtěli uvázat motýlka a objednat mu martini, protřepat, nemíchat. Britský elegán tak opět dokazuje, že i když ho svět zná hlavně jako komiksového záporáka/antihrdinu Lokiho, se svým hereckým rejstříkem si bez problémů poradí třeba i se shakespearovskou hrou (V kruhu koruny) nebo špionážním thrillerem. A ve scénách, jež to vyžadují, se zvládá tvářit i přesvědčivě drsně. Hugh Laurie si po Doktoru Houseovi dal menší hereckou pauzu, během níž natočil dvě (výborné) bluesové desky, teď se ale zase častěji objevuje před kamerou. Zatímco ve zklamání jménem Země zítřka měl spíš jen štěk, tady už bývalý geniální diagnostik září naplno. Jeho Richard Roper je natolik charismatickým padouchem, až si divák pomalu není jistý komu vlastně fandit… Roper mu to ovšem během pár přesvědčivých výbuchů hněvu nebo naopak aktů chladně krutosti spolehlivě připomene. V ženské části obsazení pak Olivia Colman spolehlivě obstarává londýnské zázemí tajných služeb, boj s byrokracií a korupcí. A konečně půvabná Elizabeth Debicki z Krycí jméno UNCLE tady jako Roperova mladá partnerka dokazuje, jak neuvěřitelně se dokáže proměnit v každé další roli a přesvědčivě podává postoj chladné, nedotknutelné krásy i bezbranné zranitelnosti. The Night Manager na televizní poměry i velice hezky vypadá, počínaje vynikající znělkou, jež příznačně kombinuje pozlátko a luxus vyšších tříd s ničivou mocí moderních zbraní, a konče nádhernými „bondovskými“ lokacemi jako Mallorca, Káhira či Švýcarské Alpy. O všech těch luxusních oblecích, autech a letních sídlech ani nemluvě. Bondovské podtóny se pak u Night Managera dají vysledovat i v hudbě, která je ovšem nenápadnější než ve skutečných bondovkách. Minisérie není koncipována nijak výrazně seriálově, i když na nějaké malé cliffhangery tvůrci také nezapomněli. Night Manager dokáže být místy pomalý, strávit poměrně hodně času káhirským prologem nebo v prvních dvou dílech na dlouhé časové úseky vůbec neukázat Hugh Laurieho, byť by to bylo divácky vděčné, protože by to jednoduše z hlediska příběhu bylo zbytečné. Počítá se s tím, že jsme tady všichni dospělí a chceme vidět co bude dál, nepotřebujeme všechno ukázat a polopatě vysvětlit hned teď. A to může pro mnohé být kamenem úrazu, Night Managerovi je v těchto chvílích potřeba jít naproti, počítat s tím, že tvůrci vědí co dělají a nechat je odvyprávět příběh, který chtějí, tempem, které chtějí. The Night Manager dokáže být stejně tak napínavý v hutných dialogových scénách, jako i drsný a krvavý, když je to potřeba a dokonce nešetří i na nějakých těch explozích (riziko povolání obchodníka se zbraněmi). Je zkrátka povedeným špionážním thrillerem, jenž je možná trošku staromódní kvůli práci s tempem či (ne)předvídatelností, ale i pokud jsou to ve vašich očích zápory, bohatě je vyvažuje luxusními hereckými výkony, dospělou režií a bondovským nádechem.

Hezký pohled na Nový Hollywood, jen škoda toho přezíravého tónu na konci u Star Wars.

Temná, atmosférická a výtvarně vypiplaná podívaná se silným závěrem.

Žánrově má Mozart in the Jungle asi nejblíže k dramedy, ačkoliv tu nejsou vyloženě sitcomové gagy, ani žádné velké drama, ale hlavně všudypřítomná pozitivní energie (ačkoliv nějaké ty problémy nebo podrazy mezi muzikanty se samozřejmě taky najdou). Byť se seriál propaguje mottem "sex, drogy a vážná hudba", ve skutečnosti to zas taková divočina není a i když na všechna tři slibovaná potěšení pravidelně dochází, není to nic explicitního (tedy, vážná hudba tam samozřejmě explicitní je, sex a drogy už moc ne). V tomto ohledu další Entourage či Californication nečekejte. Z řad herců samozřejmě exceluje zkušený veterán Malcolm McDowell, ale mnohem víc pozornosti na sebe strhává mírně exotický Gael García Bernal, jenž přesně ztvárňuje temperamentního umělce, který je přitom živoucí a dýchající lidskou bytostí, není redukován na schematickou figurku „podivínského umělce“. Však si za to taky zaslouženě odnesl Zlatý glóbus. A konečně je třeba zmínit i Lolu Kirke v roli Hailey, divákovy průvodkyně zákulisním světem vážné hudby a všech jejích nevážných aspektů. Na filmová a televizní ocenění to sice není, ale za tak okouzlující ztvárnění mladé talentované ženy, jíž by mohl svět ležet u nohou, si zaslouží přinejmenším naši pochvalu. Pro vychutnání si nabízené podívané ani není potřeba mít rád vážnou hudbu, stačí mít vztah k hudbě obecně. Láska k ní totiž prostupuje celým seriálem a to se daří přenášet na diváka bez ohledu na to, jestli tíhne víc k rozmáchlým symfoniím nebo k tvrdým kytarovkám. Zmínku si zaslouží i povedená znělka, v každém díle trochu jiná a vždy si hrající se zvuky klasických nástrojů a abstraktními vizualizacemi. Povedených hudebních seriálů v televizi moc není, Mozart in the Jungle mezi ně však bezesporu patří. Není to seriál, který byste za každou cenu museli vidět, není to brilantně vystavěné drama ani perfektně vypointovaná komedie, ale prostě velice příjemná, feel-good záležitost, která vám nevyvolá zvýšený tep strachem o postavy ani křeče od smíchu, ale spokojený úsměv. Nic víc, nic míň. Ale ono to vůbec není málo.

Nováček seriálu Bushmaster má sice trochu béčkové jméno (stejně jako řada Lukových záporáků je pojmenován podle hada, viz Cottonmouth, Diamondback), ale jeho tajemný a drsný Jamajčan představuje důstojného protivníka, i díky živelnému a až démonickému zjevu Mustafy Shakira. Naopak postava Mariah funguje jen někdy a v (častých) momentech, kdy se její projev omezuje na ječení a poulení očí, jí tu šéfku harlemského podsvětí neuvěříte. A dostává snad až zbytečně příliš prostoru, relativně k ostatním hráčům. Z vedlejších postav se Claire Temple (Rosario Dawson) po pár epizodách odebere mimo scénu, stejně tak i Bobby Fish, postarší „štamgast“ Lukova domovského holičství. Místo nich nastoupí v menší roli neselhávající a dnes již bohužel zesnulý Reg E. Cathey jako Lukův otec a téma odcizených dětí a rodičů dotahuje v trochu větší roli Tilda, dcera Mariah. Až překvapivě dobrou příběhovou linku dostala sympatická Místy Knight a nakonec docela slušný dějový oblouk má i Shades, byť zejména diváci, jež Thea Rossiho znají jako Juice ze Sons of Anarchy, budou hlavně v prvních epizodách trochu trpět, na jak krátkém řetězu tady je. Luke Cage docela pěkně pracuje se svými zdroji, takže opět servíruje umírněnou a aktualizovanou komiksovou podívanou, kde jsou původní kostýmy redukované spíš jen na barevné ladění civilního oblečení, Lukova hláška „sweet christmas“ na running gag a třeba Power man (Lukovo alter ego) zazní jen ironicky od Claire. Zato ale dostaneme hned několik milých cameí a jeden team-up. Stejně jako u ostatních netflixovek z poslední doby, i tady bohužel platí, že 13 epizod je příliš a sneslo by se stříhat, ne ovšem tak radikálně jako v první řadě nebo u druhé Jessicy. Další slabinou je i choreografie soubojů, byť z podstaty Lukových schopností a stylu boje dost jednoduchá, Mike Colter ji přesto nezvládá tak, jak by měl. Je otázkou, jestli třeba opět bylo málo času scény cvičit nebo na to Colter prostě nemá, to ale ve výsledku může být divákovi jedno. Misty Knight i Bushmaster jsou na tom o něco lépe. Naopak se velice povedla celková atmosféra Harlemu, podtržená i soundtrackem a pravidelnými hudebními vystoupeními v klubu Harlem’s Paradise, kde se stejně jako v první řadě objeví hvězdy hip-hopu i blues, v této řadě například Gary Clark jr. nebo Christone „Kingfish“ Ingram. A nijak to neodbývají, zazní dvě nebo tři skladby, něco přímo jako součást scény, něco třeba jako podklad pro koláž. Ve výsledku je druhá řada Luka Cage i přes své mouchy fajn seriálová komiksovka, jíž se povedlo kvalitativně předčít svou rozpačitou první štaci.