Lupes

Temné, bezútěšné. Kdyby to tak zůstalo a závěrečná touha po happyendu nevelela k trapnému "přiznání" hlavního viníka na tiskové konferenci, bylo by o hvězdičku více. Dalším nešvarem je příliš mnoho náhod pohromadě. A v neposlední řadě zamrzí Kuneš klišé, neboť k přehnaně drsňáckýmu Maštalírovi se sympatie budují o poznání hůře. Škoda, jinak by to bylo za čtyři, protože se jedná o věrné zobrazení ostravských cikánů i bílejch chacharů, to vše bez úzkostlivé korektnosti.

Nevadí, že jde o tzv. nudnou podívanou bez akce, atmosféra, minimum dialogů, absence vysvětlujících komentářů, každodenní rituály a práce zobrazující život v komunitě... to vše k filmu bytostně patří a zklamané recenze k filmu vyjadřují prostou neschopnost orientace recenzentů ("Koupil jsem si skleničku vína a ono to nechutná jako můj oblíbený Božkov! Hrůza!"). Problém díla je úplně jinde. Ačkoli je dílko staršího data narození, sráží jej ryze současný strach z islamofobie a obsesivní posedlost korektností. Výsledkem je, že pojetí samotné ústřední události vyprávěného příběhu působí značně nevěrohodně. Gentlemanští islamisté pak křesťanské mnichy unesou takřka něžně a nejspíš je zabijí s láskou. Takže zase jeden ideologický odpad, který drží nad vodou právě a zase ta atmosféra běžné každodenní rutiny klášterního života. Díky Bohu za ni!

Prušinovský patří k "Pražské kavárně", tzn. tematizuje rád buranství, xenofobii, rasismus těch "na venkově" či "na hranicích". Umí (či uměl) to ale dělat s láskou a jistým pochopením, ba dokonce s jistou poezií jako v Okresním přeboru nebo ve výborném Posledním zápase. Pravda, ideologicky se plní kvóty (prapor morálnosti nese v Mostu trans žena a v Grand Prixu zase autistický homosexuál), nechybí nicméně lidskost a situační humor (byť populární jsou samozřejmě stupidní pejorativní hlášky, které citují od Prahy až do Cvikova). Jenže Grand Prix je z jiného ranku. Nese se na vině nenávisti, není v něm pochopení ani legrace. Je to jedna velká obžaloba venkovských buranů všech generací či smutná sociální sonda. Není zde kladných postav a (malo)měšťáčtí moralisté mohou být spokojeni. Jenže si to zároveň hraje na komedii. Proč? Jen největší ubožáci se pasou a baví na zobrazené lidské ubohosti, vztahového zraňování či negramotnosti. Pražská kavárna v sobě vždy měla velkou příchuť bulváru a milovala reality show a Prušinovský i jeho favorizované divadlo se právě do tohoto bulvárního "třídního boje" stále víc propadají.