deepspace101

Kapitán Kirk versus obstarožní Tarzan, ve vypjatých situacích zápasící s počínající stařeckou demencí, nezvládne přesilu úchvatného setkání s V'Gerem. Hudba pozbyla ikonických témat a James Horner předvedl solidní rutinu, která se bála nabrat plné obrátky nebo je ani odkud brát neměla. Jakmile se však Spock v poslední dvacetiminutovce odebere do strojovny, nastává ta pravá startrekovská megaextáze na n-tou. Bez patosu, bez trapnosti, s dokonalým Kirkem. Kéž by se takhle choval pořád. Jako by konečně dospěl. Mít Motion Picture takovýhle závěr (místo Kirkova bezstarostného "uf, další mise z krku, hej děcka, kopnem do vrtule a jdem se proletět"), byla by to dohromady větší pecka než výbuch Genesis.

Ach, Makoto, Makoto! Proč jsi, Makoto? Ani jsem ti nechtěla psát, ale... Ach, Makoto, proč jsi vysedával v zahradě prázdných slov a nás, své věrné, odměnil vizuálně vyňuňanou, žel plytkou, hysterickou zbytečností na úrovni anime seriálu? Ty, jemuž stačila minuta a půl, abys přesně zachytil to třepotání v lidském nitru, kterému říkáme láska? Ty, jenž jsi osudově rozdělil blížence pod rozkvetlými sakurami? Ty, jenž jsi přišel s romantikou, která nedává, aniž by od diváka něco vyžadovala? Zpátky k Macu, Makoto, a ještě jednou a s citem!

Od Ryua Murakamiho jsem četla "V polévce miso" a u filmového zpracování jiné jeho knihy mě lehce znervózňovala představa, že dojde na další krvavá jatka. Nedošlo. U Love & Pop se vtírá myšlenka, že v Japonsku snad nežije nikdo normální (toho chlapíka, co tvrdil, že pořádá večírky, a vyvařoval jak pro armádu, bych chtěla mít doma – pokud pod polštářem neschovával wakizaši). Následně si je člověk nucen poctivě připustit, že skladba západní společnosti se neliší – Japonci úchylky jen vnímají a prezentují jako běžnou součást života. Snímek od roku 1998 v nejmenším nezastaral a v roce 2013 je stejně platný jako tehdy. Hideaki Anno vidí do myslí náctiletých a rozumí jejich duším, což už dříve prokázal v NGE, avšak na rozdíl od zmíněného seriálu není Love & Pop primárně určen pouze těm, kteří si ještě neuvědomují, že existují věci, jejichž cena je až příliš vysoká, ale penězi se za ně neplatí.

Průměrná skupina odehrála průměrný koncert, není proč se vzrušovat. Nebo ano? Budiž mi polehčující okolností, že patřím k snadným terčům, neb světová hudba (byť zprostředkovaně) do našeho nekulturního města často nezavítá, a užít si ji mezi lidmi a nemuset cestovat přes půl republiky, toť událost raritní. Módní vlna koncertních záznamů do kin se mi zamlouvá, jen houšť a větší kapky. Setlist je pochopitelně koncipován tak, aby se sváteční posluchač neztrácel a dostal přiměřenou dávku poselství, žádné překvapení se nekoná, ale dohromady to dobře drží a U2 na svůj věk a postavení na hudební scéně podali slušný výkon. 3D je zbytečnost, která slouží akorát k tomu, aby se rozjívení puberťáci o tři řady před vámi měli čemu smát, když se dobrák Bono uvolí utírat divákům v sále slzy. Kamera se hodně soustředí na zabírání muzikantů, aby trčeli z plátna, a pódia přes zvednuté ruce diváků. To je nešvar, který se rozmohl i u normálních záznamů; na efektnost se klade větší důraz než na to, jak tam ti lidé hrají. Zvuk je popově slitý, vzniká melodická zvuková stěna, kde žádný nástroj nevyniká ani se samostatně neprosazuje (ty skvostné bicí v SBS je hanba schovávat). Bono zvládá pěvecké party dobře. V úvodním Vertigu nestačí s dechem, jako intro neenergické, ale později to vynahrazují jiné skladby. Vypíchla bych Love And Peace Or Else – ve studiové verzi mdlá a směřující odnikud nikam, live jí dodali potřebnou šťávu. New Year's Day též moc povedená. Pomyslným vrcholem koncertu je pro mě Sunday Bloody Sunday. Má fantastický náboj a pohled na nadšeně hopsající masu lidí na ploše natolik strhne, že bych se k nim nejradši přidala. Sebelepší domácí aparatura nenahradí zážitek z prostoru kinosálu a velkého plátna. Netroufám si ani představovat, jak by se mnou v takových podmínkách zamával depešácký Devotional nebo queenovský Montreal (s původním obrazem a tím novým, vyčištěných zvukem). Viděno dvakrát, a dala bych si ještě! Bez nadsázky "music for the masses".

Juhn Jai-hong ušel za tři roky kus cesty. Režisérská nezkušenost čišící z jeho debutu je pryč. Možná to bude znít divně, ale v Beautiful mi připravil daleko příjemnější zážitek a představil pro mě přitažlivější téma než tady. Poongsangae vyžaduje velkou emocionální výdrž. Je filmem křehkým a smutným, strašlivě krutým a nemilosrdným, kde se čisté srdce a úmysly odplácejí surovostí a jsou protaženy tím nejhorším bahnem (s bitkou a la Rough Cut ovšem nepočítejte ;-)). Scénář je Kim Ki-duk v "nejlepších letech". Záměrně používám uvozovky, protože si nemyslím, že by Drsňákova tvorba kvalitativně upadala. Jenom dost vyměkl, počínaje Jarem, létem... Konstatuji, nestěžuji si. Pár scén z Poongsangae mě bude pronásledovat ještě dlouho. Logika s realističností šly na vandr (kdyby se agenti jihokorejské tajné služby opravdu chovali jako úplní idioti, dávno by se obyvatelé Soulu klaněli sochám Kim Ir-sena), ale to u Kima patří k ochranné známce. Jeho filmy nezobrazují realitu přímo, společenskou a vztahovou reflexi vytvářejí prostřednictvím jejího pokrouceného odrazu. Žádné straně se nenadržuje a poselství snímku je jasné: mocní si hrají své hry, zatímco obyčejní lidé tam dole trpí... Beautiful, Rough Cut i Poongsangae jsou dobré filmy (Beautiful tedy trochu slabší), ale je škoda, že Kim Ki-duk prožíval krizi a nenatočil si své náměty/scénáře sám. K dokonalosti jim chybí jen on na režisérské stoličce – talent, který vyčnívá.

Columbo na japonský způsob. Během filmu mi tohle vytanulo na mysli. Prosáklo sem víc, než by se dalo přisoudit běžné detektivní šabloně; významné detaily vykreslující půdorys kriminálního dramatu – ňoumovský policista (jeho jízda na kole po pláži nepatrně odlehčí dusivou atmosféru), alibi s obrazem, od začátku víme, kdo je vrah, a sledujeme vývoj z jeho perspektivy. Nepostřehla jsem nic specificky japonského, mohlo by se to odehrávat kdekoliv. Ovšem Columbo nikdy nevyšetřoval v režii Yukia Ninagawy a najde se tolik rozdílů, kolik je podobností. Filmu se výtečně daří přenášet emoce na diváka, cítila jsem totéž co Shuichi, a i když bych situaci řešila jinak, rozuměla jsem mu, chápala jsem ho a držela mu palce až do závěrečných titulků. Lví podíl na tom má herecký výkon talentovaného Kazunariho Ninomiyi (ostatní herci též bezchybní). Atmosféra je "blue" nejen ve významu barvy. Není to normální melancholie, tohle je jakoby melancholie z podstaty – bez ohledu na to, co se ve filmu stane. Všeobjímající, pohlcující melancholie, ze které se těžko dostává; smutek, jako když na vás padne nesmírná tíha (naposledy mě ovládl tak intenzivní pocit bezútěšnosti v Corbijnově Američanovi). Obyčejný příběh obohacuje o další významovou rovinu a posouvá jej na vyšší úroveň. Oba snímky by mohly sloužit jako recept, jak takovému příběhu dát podmanivou tvář.

Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů se dva nejhrdinštější hrdinové odvážili nenahlížet na starověk se stoickým výrazem ve tváři, ale využít jej kreativnějším způsobem. Nenapadá mě jiný seriál vyjma kolegy Herkula, který by si s takovou oblibou utahoval sám ze sebe. Bez ostychu si přátelsky šťouchne do historické "věrnosti", postupné miniaturizace Gabriellina oděvu či rodinné spřízněnosti Teda Raimiho s producentem seriálu. Pravidelného diváka nevyvede z míry bulvární novinář, rockový koncert ani bůh války na motorce. Xena je silná ženská hrdinka z rodu Lary Croft. Můžete se jim vysmívat, můžete je nesnášet, ale jejich kultovní status nezměníte. Obě najdete tam, kde kráčí o bohy, artefakty a mytologický guláš. Disponují nadlidskou silou, předvádějí absurdní akrobatické kousky, procestovaly celý svět a nadělaly si všude spousty přátel i nepřátel. Xena je však děvče šikovné a zvládne toho daleko víc. V průměru jednou za řadu umře a znovu obživne. Její chakram předvádí takové kousky, že i dálkově naváděné rakety nevěří svým očím. Dosáhla všech myslitelných i nemyslitelných met lidského snažení, zbývalo jen objevit Ameriku a letět do vesmíru. Aby to Xena neměla snadné, musí bojovat se svou temnou stránkou a nechybí jí po boku moralistka, vtělená do blonďatého barda, která neustále potřebuje zachránit. Žádný strach, přes všechny řeči o míru a lásce pokaždé dojde na velkou bitku. Připočtěme pohledné exteriéry (krásná příroda Nového Zélandu funguje jako dokonalé lákadlo pro turisty, hned bych se tam rozjela), "fanservisové" kostýmy a vyjde nám ideální odpočinkový seriál na všední odpoledne.

Pamatuji dobu, kdy se blahá devadesátá léta přelila do nového milénia. Americké a kanadské seriály, které tehdy uváděla televize Nova. Mnohé z nich jsem si oblíbila a silně ovlivnily můj budoucí vkus. Byla mezi nimi i Brutální Nikita s Petou Wilson. Proč to sem ovšem píšu – na ten seriál určitě koukali i tvůrci Witch Hunter Robin! Základní charaktery z Robin si najdou svůj protějšek v Nikitě: záhadný starší agent (Michael/Amon), lehce asociální (existuje i nějaký jiný druh?) počítačový expert (Birkoff/Michael), šéf s neprůhlednými záměry (Šéf/Zaizen) a pochopitelně do týmu nově příchozí světlovlasá hrdinka, zprvu mírně tápající, ale zásadní pro další vývoj událostí (Nikita/Robin). Velkou chybou je, že Amon postrádá charisma. Dalším pojítkem s Nikitou je důraz na styl. V Nikitě to byl čistý, chladný design interiérů a luxusní oblečení, ve WHR stylový vzhled Robin a architektonické a designové nápady a detaily (schválně se v galerii mrkněte na kavárnu). Opening vypadá jako klip zpěvačky zaměřené na cílovou skupinu náctiletých děvčat (Avril Lavigne, Ana Johnsson, Kelly Clarkson... vyberte si). Hybatelkou děje je patnáctiletá Robin (bože, proč zase, vždyť na patnáct nevypadá ani se tak nechová), která ve svém věku nemá nic lepšího na práci než jezdit po Japonsku na vespě a chytat nekalé čarodějnické živly pro organizaci, o jejíž činnosti nemá veřejnost ani tušení. Příběh patří k anime standardu. Vyvíjel se jinak, než jsem očekávala a chtěla, ale nakonec je to asi dobře. Nedostat, po čem jsem toužila, bylo ku prospěchu věci.

"Ale no tak! Přišli jsme, viděli jsme, umístili bombu, trochu se pobavili v dešti meteoritů. Není to skvělá historka?" Spojené státy americké se neobejdou bez úhlavního nepřítele. Hodnoty, způsob myšlení a styl života Američanů představují standard pro celý vesmír a nejlepším řešením problémů je použití vojenské síly. Nepřítel se musí zabít, jinak to nejde, protože USA vždycky stojí proti krystalicky čistému zlu, jehož existence ohrožuje samotné lidstvo. Je nutné vyvíjet stále silnější a účinnější zbraně a vyhledávat stále mocnější a technologicky vyspělejší spojence... To byla malá ukázka stereotypů, jimž se divák při sledování Stargate SG-1 nevyhne. Fanda science fiction, jenž důvěrně zná a vyhledává ono vzrušující mrazení tváří v tvář poznávání neznámého, však případné nedostatky ochotně přehlédne. Seriál je až na půdu nacpaný výživnými zápletkami, svižnou akcí a geniálním humorem, ukáže propracovaný koncept goa'uldské společnosti a seznámí nás i s dalšími pozoruhodnými mimozemskými rasami. A samozřejmě neopomenu největší trumf: tým ultra megasprávňáckých správňáků, kteří sice patří k vojenské mašinérii, ale... už jsem zmínila jejich ultra megasprávňáctví, ne? Jack O'Neill mi svou omezeností dokáže pěkně pít krev, ale zdatně si to žehlí smyslem pro ironii. Jeho slovní konfrontace s byrokraty či "pány vesmíru" si vyloženě užívám. Daniela jsem dlouho neměla v oblibě tolik jako ostatní. Přišlo mi, že zbytečně narušuje soulad jednotky. Ale s přibývajícími zkušenostmi jsem pochopila, že věci nejsou až tak jednoduché a nakolik je tento filozofický a morální kontrapunkt důležitý. Daniel v SG-1 zastává nezastupitelnou úlohu stavět se na odpor přímočarému vojenskému uvažování, a pokud ustoupí od svých zásad, jedná se o to významnější okamžik. Sam si mě získala nadlidskou inteligencí a neúnavností, s jakou opakuje větu "To nedává smysl". Jakožto vědec těžko odolává pokušení do všeho šťourat a kazit legraci. Teal'c si povětšinou vystačí se svým oblíbeným "vskutku", ale když přijde na jaffskou věc, bez váhání pozvedne svůj hlas. Jaffové zůstávají jeho slabinou, kvůli níž ztrácí obvyklou rozvahu a soudnost. Kdybyste ho náhodou potkali, určitě po něm chtějte, ať vám poví jaffský vtip. Sečteno a podtrženo, mezi týmy "zachraňujícími svět" nemá SG-1 konkurenci.

Včera v noci se mi zdál sen. Zmrzlý vězeň, visící na konstrukci mostu, v něm recitoval Baudelaira. Bastet a Anubis si v pyramidě, vznášející se nad městem, krátili čas hraním Monopolů. V Central Parku existovala Vetřelecká zóna, která byla branou do paralelních nebo mimozemských světů. Duch Nikopola promlouval z neviditelných displejů. A chystaly se volby. Běžný den v New Yorku, plný všedních starostí... Z takových snů se probouzí těžce. Nemám představu, do jak rozsáhlé skládačky všechny dílky patří, ale kdyby se například HBO rozhodla vytvořit z Immortel (ad vitam) desetidílný seriál, ochotně bych se do téhle dimenze X na pár týdnů přestěhovala.