Akana

Po Hrdinovi už jsem věděl do čeho jdu a to možná malinko oslabilo můj dojem. Tedy ne že bych nedostal vrchovatou porci famózně aranžovaného bojového baletu v nádherných přírodních scenériích v dokonalém souladu s hudební složkou. Jenom už to prostě nebylo poprvé. Tentokrát se zdá, že kulturně historická symbolika ustoupila prostému příběhu osudového milostného trojúhelníku. Ale záměrně píšu "zdá se", protože přinejmenším vypjaté finále můj dojem docela nahlodalo a nutilo mě ptát se, jestli se tu nějaké šifry přeci jen neskrývají. Moje znalosti čínského kulturního zázemí jsou na to ale příliš chatrné. Nicméně mi to nebrání znovu si užívat té vizuální nádhery a v klidu se přenést přes možná trochu násilné míchání karet uprostřed děje. 90%

Samoúčelné nechutnosti, spousta klišé. Vím, že skupina určená k vyvraždění v tomhle žánru nemůže zůstat pohromadě, ale důvody, které od ní jednotlivé odsouzence oddělují by mohly být aspoň originální když už ne logické. Proti jedničce výrazný propad, ale dovedu si představit i horší věci.

Problém Grimmů byl v tom, že se blázen pokusil natočit film pro lidi. Lidi nenadchnul a kolegy blázny zklamal. V případě Krajiny přílivu zůstal blázen bláznem, lidi mu to většinou zase moc nežerou, ale blázni jsou spokojení. Jsem spokojený, takže nechci domyslet co z toho podle mojí teorie plyne. V Gilliamových filmech je nějaký ten "spodní výr" vždycky přítomný, ale Tideland mi připadá zatím snad nejzlověstnější. Kdeže je Terryho tradiční oslava snílkovství. Haluconogenní dobrodružství Jelizy-Rose (nebo spíš Alenky?) mají hodně morbidní, šílenou pachuť, skoro nepříjemné erotické pnutí a nekonkrétní nebezpečí číhá na každém kroku. Zdá se mi, že Gilliam v Alence vyhmátnul podobné fazety jako svého času Švankmajer, ale dal jim samozřejmě svůj originální kabát. Chápat tuhle temnou taškařici si zatím netroufám, důležité ale je, že jsem jí určitě neviděl naposled. A to znamená, že mě Gilliam zase dostal. 90%

Název filmu nemohl být výstižnější. Tohle je intelektuálova noční můra. Humor tak kanální až je místy nutně vtipný. Z Carreyho čistě komediálního období ale dávám přednost Masce.

Měl jsem tenhle film v paměti jako nemilosrdný, sarkastický pohled na svět televizní zábavy. Když jsem se na něj po letech zase podíval, už se mi to tak jednoznačné nezdá. Televize tu sice ztělesňuje povrchní necitelný stroj na krátkodechou zábavu, ale má i druhou tvář továrny na splněné sny, novodobé cirkusové manéže, kde je možné všechno a čerta sejde na tom, že to nemá valnou hodnotu. Stejně i film jako takový je nejen kritický, ale i plný melancholie, hořkosladkého ohlížení po starých romantických časech. Nechybí felliniovský karnevalový kaleidoskop neuvěřitelných figur, ale převládá pocit nostalgického loučení.

Když se na tenhle film vydá někdo nepostrádající národní hrdost, může se lehce stát, že po odchodu z kina už jí postrádat bude. Uznávám, že se Herzův pohled na poválečné účtování s Němci může zdát jednostranný, ale po mnoha a mnoha české dušičce podkuřujících filmech ho považuju za legitimní a potřebný. Koneckonců ono to samozřejmě není o národech ale o stádu, jeho zbabělosti a hamižnosti. Juraj Herz natočil Habermannův mlýn tradičně, bez výrazného experimentování, takže vše stojí hlavně na příběhu a na hercích. Těm dominuje podle očekávání Karel Roden, neztrácí se ani Hannah Herzsprung, trochu méně výrazný mi přišel Mark Waschke. Pochválit musím (a nečekal bych, že to kdy udělám) Jana Hrušínského, kterému tahle slizká figura sedla jako ulitá. Zásah na komoru to nebyl, ale v záplavě množících se domácích filmových průserů je tahle poctivá práce osvěžující. Gratuluji panu Herzovi k návratu na výsluní.

Trochu moc nažehlené. Velmi efektně natočené přestřelky, ale nenapadá mě nic dalšího, čím by se nová verze Miami Vice povyšovala nad průměr. Tedy dobrý průměr, dodávám.

Asi nejtemnější Tarantino s ještě zřetelným nádechem amerického nezávislého filmu i když ani tady není nouze o absurdně komické situace a hlášky. K nim připočtěme vypiplaný scénář, dlouhé, zdánlivě jalové dialogy, prolínání časových rovin, muziku, která stojí na kontrastně využitých retro šlágrech (Madsenova kreace je nezapomenutelná), brakovou romantiku, kýble krve a mračna fuckismů a máme tu takřka celý tarantinovský arzenál a vůbec ne v nějakém zárodečném stadiu. Ten člověk už od začátku dobře věděl o co mu jde a jak toho dosáhnout. Abych si přece jen maličko rýpnul, přišlo mi ne příliš důvěryhodné jak snadno se pan Bílý postavil proti svému chlebodárci. Ale už mlčím a bavím se. Tak jak to pan režisér chtěl. 90%

Na rovinu: první filmový Star Trek se mi líbil o něco víc, ale chápu, že komu moc nesedí inspirace kubrickovským vesmírným baletem a baží po větší dramatičnosti dává dvojce přednost. 70%

Na to, že byl Hnus zamýšlený jako komerční berlička pro jiné Polanského tvůrčí spády, je tedy zatraceně nekomerční. Jsou tu prvky thrilleru, snad i hororu, ale všechno se to tváří stejně zarputile a nepřístupně jako Catherine Deneuve skoro po celý film. Natočené je to ovšem mistrovsky. Zachycení postupného duševního rozkladu hlavní hrdinky je velmi působivé a její strach z okolního světa a fyzického kontaktu předznamenává další režisérovy paranoidní studie Rosemary má děťátko a Nájemník. Při pohledu na vadnoucí králičí mršinku a pár jiných záběrů mě taky napadlo, jestli odtud mimo jiné nesál své inspirační mléko David Lynch.