DaViD´82

Když už zbytné a nechtěné prequely/remaky žánrových klasik vznikat musí, protože si to producenti a doba žádá (škoda že ne i diváci), tak prosím aspoň s péčí a v podobě jako zde. Dýchá z toho počátek sedmdesátek, umí to navodit hutnou znepokojivou atmosféru i konkrétní výjevy, byť se to laciným lekačkám nevyhne, tak to na nich nestaví, autorka se nebojí vážnějších témat čili to není "jen spotřební hororový popcorn", obsazení výtečné, práce s ruchy a (prostorovým) zvukem příkladná a originálu to v žádném ohledu ostudu nedělá. Být to o půl hodiny kratší, tak to dokonce v posledních letech tolik oblíbeném subžánru "jeptišky v/z horroru" sahá po nižších příčkách piedestalu.

Kvůli nápaditosti celého konceptu (japonský folk horror meets Dexter meets Black Mirror) se to opakovaně cyklí v (potřebných) pasážích, kde jedna postavě druhé (čti divákovi) sáhodlouze vysvětluje "kdo, co, proč, jak". Nemá to tedy závratné tempo a je to pocitově o chlup delší než avizované dvě hodiny. Infodumping mohl (a měl; i s ohledem na schopnosti autora) být podán více filmovou řečí než skrze statické konverzačky, kdy to speciálně ve finále působí jak zfilmovaná epizoda ze Scooby-Doo. Zase až tak moc to ovšem nevadí, protože ambivalentní charakterizace postav to spolu s konceptem utáhnou. Těžko popsatelná studie (a)morálnosti, kde začíná/končí odpovědnost za sebe sama, kdo je/není pod povrchem monstrum, odpovědnost psychopatické osobnosti za kterou (ne)mluví činy, avšak podané žánrovkám poplatným miikovsky brakovým stylem. Je tu běsnící monstrum, ovšem žádné horrorové scény tu nejsou. Je na to nahlíženo z pozice policie, která se dostává až na místa činů, a především pohledem jedné z potencionálních obětí, která se však obětí necítí. A naopak sama je mnohdy na lovu... Je to originální, nápadité, nosné a prostě dobré. Byl zde však prostor i talent zúčastněných povýšit to na další z nadčasových kultovek žánrového chameleona Miikeho. Zaujme to, vymyká se to běžné produkci, ale pro mnohé to bude spíše z ranku "mnohem zábavnější probrat to v hospodě nad pivem než na to dvě hodiny koukat".

Neskrývaně hitchcockovské. Scénářem echt hloupoučce debilní. Co však De Palma kazí jako scenárista, to mohutně dohání jako režisér. Navíc se nebojí využít schopností Bodeho a Donaggia. Nejedna scéna by se tak mohla z fleku dostat do učebnic jako příklad "kterak beze slov pomalu záběr po záběru budovat scénu navozující intenzivní podprahové napětí" či "kterak se několik minut procházet po galerii a nedýchat u toho".

Po devíti letech spin-offový prequel čtvrtého dílu zavedené série od takřka osmdesátiletého důchodce... Nebýt tou sérií Mad Max a tím důchodcem Miller, tak by jeden čekal průser a nastavovanou kaši. Jenže tou sérií je Mad Max a tím důchodcem je vizionář Miller čili opět svébytné, našlapané, audio-vizuálně vypiplané, nápady překypující doslova v každém výjevu. Jedině stopáž je přepálená (speciálně v jedné konkrétní kapitole), což je výtka. Balancuje se na hraně "více téhož" (stylizace, akce) vs. "více prostoru charakterům a výstavbě světa čili nejde o více téhož" (není to zběsilá jízda tam a zase zpátky, ale na nějakých patnáct let roztažená historie jedné pomsty o několika dějstvích). Což není nutně výtka, ale výraznější příklon na jednu ze stran by nemusel být od věci. Každopádně jsou to larvy mušek a nikoli masařky snímku, který sice nebude (nad)žánrovou instant classic jako Fury Road, ale rozhodně neskončí ani v zapomnění.

Strhující letem světem dvou dekád na výslunní lásky, nenávisti, vzletů, pádů a zvratů kolem bostonských Patriots. Je pravda, že takto pohromadě je kontroverzí, afér, podivných zákulisních čachrů i zvratů tolik, že to popírá veškerou pravděpodobnost. Být to skriptované, nevyhnutelně to skončí v koši, protože tohle (a "tohle" může být sériový vrah v týmu, Putin zlodějem, aféra podhuštěných míčů i pád příkladného Američana na dno a mnohé mnohé další) je prostě už příliš, na to žádný soudný divák neskočí... Jenže vše se to stalo. Před kamerou jsou všichni, jde se do kontroverzí (za mě měli jít v některých oblastech zpovídající i více na dřeň a nenechat aktéry vyklouznout naučenou formulkou), zápasy jsou sestříhané skvostně, má to drama, šťávu, neuhýbá to před kostlivci ve skříni (a že jich Patriots mají). A to se u mě znalost a atraktivnost amerického fotbalu zcela míjí účinkem. Má to jedinou vadu na kráse. Majitel a magnát Kraft z toho vychází takřka jako hodný pohádkový dědeček, naopak trenér Belichick div ne jako "Palpatine hadr". Přitom je snad každému jasné, že majitel a tvůrce jedné z nejsilnějších organizací světového sportu nebude lošťomilý dědula, který o ničem neví, u ničeho nebyl a všichni ho oklamali skrze rošťácký úsměv. Každopádně doufám, že v tomto konceptu "po stopách dynastií" bude Apple pokračovat i nadále a podobné péče se dostane i dynastiím v NBA či NHL. | New England Patriots: 5/5 |

Jako líbivé náborové video "kterak je Davidson skvělá univerzita" ucházející, jako nekonfliktní "dodělávám si na stará kolena školu a překonal jsem rekord v počtu úspěšných trojek" medailonek o Currym rovněž ucházející. O Currym jako takovém se však nic nedozvíte, o jeho "navzdory všem fyzickým a statistickým předpokladům" více než úspěšné kariéře (byl svého času jedním ze tří nejlepších basketbalistů na světě) rovněž ne. První roky v NBA, série zranění, tři tituly v době nadvlády Warriors, ústup z výslunní i šokující zisk čtvrtého mistrovství. Vůbec se tomu nevěnuje prostor. Místo toho stokrát vidíme Curryho jak zevluje s rodinou či bývalými spolužáky. Přitom by si sám Curry, éra dynastie Warriors a i ten tři dekády se mládeži věnující trenér na univerzitě zasloužili pořádný dokument.

Všechno, co jste chtěli vědět o tří hvězdičkovém tak trochu mramor seroucím francouzském rodinném michelinském resortu, ale báli jste se zeptat. Precizní, bez sebemenší nadsázky strhující (ano, sledovat rutinu vykonávající profesionály na slovo vzaté po čtyři hodiny stopáže v tomto podání skutečně může být, a je, strhující), vše odhalující vhled "jako byste tam stáli a pracovali s nimi" (do té míry, že po absolvování čtyř hodin stopáže máte nárok dostat gáži za odmakanou půl směnu). Wiseman sleduje pozorným okem vše od přípravy jídla, debat nad investičním vinným lístkem, práci nádeníků stejně jako vedoucích, klientelu, dodavatele, provázanost úseků a činností... Procesní analytici z toho musí být v sedmém nebi. A ostatně každý, koho zajímá "jak a proč se věci dělají". Šel jsem do toho s tím, že to nevyhnutelně budu sledovat na části. Slupnul jsem to však jak malinu. Je zde tolik zajímavých oblastí, do kterých by se dalo zavrtat v ještě větším detailu, že jakkoli se ona olbřímí stopáž zdá jako nesnesitelná překážka, tak je ve finále jedinou pihou na kráse. Sneslo by to totiž o nějakou tu hodinu delší režisérský sestřih.

"It´s not how much you do that counts, it´s what you get done." Mannova pilotní epizoda dělá seriálu medvědí službu, jelikož nabízí něco jiného a jinak než zbytek série. Neříkám, zda lépe či hůře, ale diametrálně se liší. Jednak je na první pohled přesně v jeho typickém vizuálním stylu "ruční digitální kamery" a poté se to ilustrativně zuby nehty slovo od slova drží předlohy jak přisáté klíště. Což je paradoxní, protož zbytek seriálu razí jiný vizuální styl a předlohu využívá pouze jako podpůrnou kostru, na které se nebojí stavět vlastní příběhy a osudy postav. Každopádně platí, že z předlohy zůstal investigativní pohled za oponu odvrácené tváře (nejen) Tokia na přelomu milénií, na "odžitím odpozorovaných" detailech střetu západního a východního myšlení, sociálně-politická témata, prorůstání korupce do státní moci, detailní rozbory "jak to chodí v praxi" apod. Naopak přibyla vynikající jakuzácká linie pohledem jednoho z menších klanů, která je v podstatě nejlepší možnou adaptací kultovní videoherní série "Yakuza/Like a Dragon", a některé z postav, které v knize mají minimální prostor, zde patří k tahounům a nosným kamenům série. Byť je to kriminálně-reportážní zástupce žánru, tak to není tak úplně kriminálka. Osudy, postavy, kulturní specifika a neonový genius loci alkoholem rozevlátého nočního tokijského Kabukiča tu hrají jasný prim před zločiny a vyšetřováním (v první sérii, v druhé se to obrací). Výsledkem je zprvu poněkud odtažitě chladná, postupně vynikající a postavami "zpočátku bych to neřekl, ale nejsou mi jedno". Kráčí to v nezaměnitelném "it´s not TV, it´s HBO quality slow TV" odkazu a umí splatit onen nemalý divákův vklad i s úroky. | S1: 4/5 | S2: 4/5 |

Když je koncept nejsilnější devizou, stejně jako největší přítěží. Co si budeme, "dvaadvacet soutěžících, mezi nimi tři čtyři zrádci hrající s nimi proti nim, zrádci každý večer jednou mohou vyřadit kohokoli chtějí, a ti nevinní každý večer vyhazují jednoho ze všech soutěžících, o kom jsou přesvědčeni, že je zrádce", to je nosné jak hovado. Problém je, že to není dotažené a promyšlené... Předně klasické "Survival" soutěže týmu o peníze jsou tu bez nápadu a tenze, nejsou nikterak napojeny na koncept "zrádce/věrní mezi námi" a působí jako táborové soutěže. Zajímavost celé soutěže stojí a padá na kvalitě a schopnostech zrádců, výhradně oni tvoří hru, ostatní tančí dle jejich not. Pokud nejsou tupci (což většinou nejsou), zvolí strategii "vraždy si necháme na schopné protivníky, kteří by měli schopnost/strategii našeho odhalení" a ty "méně schopné" necháme povyřazovat sebe sama směsící paranoi, kafkovských obvinění, citů, aliancí a emocí. Dochází tedy k tomu, že nejzajímavější pasáž je prostředek série, kdy je ve hře ještě i pár schopných hráčů a je radost sledovat, jaký přístup a strategii volí zrádci pro přežití. Pokud uspějí, v podstatě se to jen antiklimaticky dohrává do finále, kdy je to o tom, zda se náhodou i na blbce neusměje štěstí. Může totiž dojít k situaci že ti/ten/ta, co to oddřeli, mají houby a vítězství bez přičinění spadne do rukou cannon folderu, jehož jediným přínosem bylo, že jsou neschopní, důvěřiví, lehce ovlivnitelní a v podstatě leklé ryby bez přínosu a proto vydrželi tak dlouho. Nespornou silnou stránkou je Claudia, která se necpe do popředí; ví že to není o ní (oproti americké verzi a Cummingovi). Plně chápu, proč zrovna tato reality show vzbudila takové haló, proč vzniká jedna národní variace vedle druhé, proč je to všude hit, a že ti co na ní nezískají licenci, připravují vlastní variace téhož. A právě z nich nevyhnutelně bude nějaká lepší, protože podchytí ony nedostatky. Ostatně, už kdyby se pouze nakombinovalo toto s The Mole, tak by to byla absolutní pecka. | S1: 4/5 | S2: 4/5 |

Devadesátkový katastrofický "jsme v letadle a jsme v háji" snímek zpožděný o dvě dekády. Každopádně na vrcholu pomyslného seznamu pocovidových filmů "rozhodně nechci vidět za letu, zatímco vedle mě někdo pokašlává". Vynecháme-li aktuálnost, tak zbývá poctivá žánrová práce. Navzdory přepálené stopáži to šlape, umí to být adrenalinové (volný pád), stejně jako jímavé (nepřistaneme), občas sympaticky nekompromisní a byť se to nebojí za své přijmout nejedno klišé, tak se to v rámci mezí drží ve vodách uvěřitelnosti.