Mlle

S odstupem času (18 let po odvysílání) se na film dívám ještě trochu jinak. Vidím, že se Sophii Coppole podařilo kouzlem nechtěného natočit trefnou generační výpověď, která naznačuje i něco víc – „we are too young to reign“ je totiž problém celé stávající společnosti – osvícenci a Velkou francouzskou „revolucí“ jen odstartovaný. Začalo vládnout mládí. Je to roztomilé, nezávazné, plytké, rozverné a všechno to vypadá jako hra. Dokud je ovšem z čeho žít. A pak už zase není z čeho narychlo posbírat zkušenost a s nastalou situací se vypořádat. Zkáza je nevyhnutelná. Ovšem stále jde v první řadě o obrazově a zvukově fantastickou koláž, která přibližuje konec 18. století stylově nebývale přesně, a na plátno nostalgicky přenáší vrtkavé, ale nezapomenutelné okamžiky prožitých rozbřesků slunce za zvuků fenomenálně poskládaného hudebního doprovodu. Rameau, Lully, Siouxsie, Cure, New Order, Vivaldi, Strokes, Aphex Twin, Air, Scarlatti – v tomhle úžasném kaleidoskopu se sklíčko po sklíčku přesýpá bezútěšnost i hluboká krása momentů, které s osudem Marie Antoinetty sdílíme.

S hodnocením jsem čekala skoro dvacet let. A stále si nevím rady… Film má nepochybné kvality. Emoce, které ve vás zanechá, jsou hluboké a dlouhodobé. Na pana restauratéra Kinského, který v povaze kombinoval ušlechtilost s lidovým člověčenstvím, ráda vzpomínám (budiž mu už dlouho nebe jeho pravým domovem). Příběh je zasazený do lyrické doby, bytostně sympatické tím, že se v ní zastavil čas. Jsem ráda, že jsem tuto dobu zažila. Nebude se opakovat. Ale ani s tím vším pro mě film nepředstavuje malý zázrak, o kterém mnozí mluví. Ne že bych byla fanoušek složité, zapšklé a hodně do sebe orientované osobnosti Jakuba Demla, jsem ráda, že scénář stojí vedle několika málo demlovských motivů jako hrdé, samostatné dílo. Vadí mi tu ale linka nevyslovené lásky faráře Holého k Marjánce. Film se o ni příliš opírá. Je to linka plochá, a tak i děj zplošťuje. Zapomenuté světlo mohlo být wolkerovskou galaxií, ale zůstalo jen hrabětovskou mlhovinou, která se rozlítostní a pohladí.

Je paradoxní, že seriál o českém (!) designu uvádí Najbrt, který se svým studiem obšlehl ve světě všechny možné nápady, které jen byly k vidění (oh pardon, oni se jimi jen „inspirovali“ ;) ). Ti, kdo jsou jeho stylem čerpání inspirace ;) okouzleni a následují jej, jsou zodpovědni za to, že původní grafický design v Česku de facto přestal existovat a čeští grafici se – až na výjimky, které samozřejmě také jsou – a objevili se i v prvním díle seriálu – každou další generaci stávají především replikátory trendů. To samozřejmě původní funkcí designu není (tím je, jak díky Bohu alespoň jednou v díle padlo – kultivace esetického vjemu obecně). Ale právě tak žije design v České republice. To je jeho vezdejší podstata. Vzhledem k tomuto paradoxu nepřekvapí, že seriál i jeho kamera jsou vizuálně významně nepřívětivé a trapné logo seriálu se zaseklo v několik let starém trendu. Vulgarity dokumentují otřesnou úroveň některých přizvaných (paní Fullerová je hluboký lowend). Koncepce programu je nulová, přeskakuje se odnikum nikam, u všeho vydržíme jen pár sekund. Zničeho nic se ocitáme ve světě vizuálních identit, aniž by laikům byly vysvětleny základy vzniku práce s logem, potřeba celé identity, specifika vizuální působnosti typů fontů, vzdáleností, poměrů, barev… Namísto toho dlouhé minuty bezobsažně zaplácávají názory babiček odpočívajících v parcích a slova studentů středních škol oslovených při cestě do bufáče na ulicích, aby nám sdělili své podstatné  „červená je na mě moc červená“ a „mně se to líbí“. Přes voice over těchto hodnotných ;) výpovědí zmateně v titulcích pobíhají názvy všeho, co je právě vyslovováno. Následují explikace dvou log (Praha 3 a Člověk v tísni – v tomto případě ani nejde o explikaci, ale o proslov prošpikovaný opakovanou floskulí „jako“ o tom, jak měl původní majitel původní logo rád (!) ). Po nich na řadu přichází extrémně povrchní, komprimovaný a z dobového kontextu nepochopitelně vyseknutý výlet do historie. Překvapivě k Rathouskému, jehož práce je dnes mazaly, kteří ani neumějí nastavit čitelné proklady a rozpaly v negativu, když už písmo není podsvíceno, doslova zadupána do země! Konec je už potom jen nefalšované PR právě této odfláknuté ne-grafické práce (jednotný informační systém PID). Kdoví, patrně jen kvůli potřebě obhajoby této kritizované a nepovedené práce (PID) celý první díl vůbec vznikl. Slovy špatného průvodce – WTF!!! Zbytečný díl, hodnota nulová.

Wow. Poláci natočili jeden z nejlepších historických snímků posledního desetiletí – ty další nelepší jsou ostatně často také polské provenience. Slavná Mostowiczova předloha může být na své nové provedení hrdá, není bez zajímavosti, že i ona vznikla původně jako scénář. V novém snímku oceňuji hlavně autentické dobové ukotvení (architektonické, kostýmní, hudební, scénáristické i další), díky kterému působí příběh věrohodně. Různé moderní pokusy ukazují, že chceme-li kvalitní výsledek, jinak k historické látce přistupovat nelze. Herci jsou už tradičně v Polsku vynikající, až se divím, kde se ty skvělé a stále nové tváře berou. Významné jsou scénky z židovské hospody, ve které se schází celá ves. Původní románový příběh i z něho odvozený film je odrazem doby i čehosi všeobecně lidského, co jsme ještě nedávno považovali za nadčasové. Chraňme si to, i když už nám z toho mnoho nezbývá. Linky na původní filmy: https://www.csfd.cz/film/196791-zazracny-lekar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/136865-mastickar/recenze/, https://www.csfd.cz/film/526989-profesor-wilczur/recenze/

Je to samozřejmě odpočinková hloupost, ale zasmála jsem se! :) Jo, staré zlaté časy Mr. Beana… A také asi zatím poslední relativně slušný film Emmy Thompson.

Na dnešní poměry vynikající film. Téma, ano, romantické… ale toho děje a ten vynikající (jako vždy) Daniel Auteuil… V době vzniku by mě nenapadlo dívat se právě na takový film. Dnes, mezi vším tím brakem okolo, už nezbývá moc možností… Po jejich boku vynikne bohatství dějových linek, výborné herectví i scénář vystavěný od jednoho bodu k druhému, z nichž první je začátek, následuje zápletka, zvrat, vrchol a skutečný konec ;) Dnes netypické, že…

Vlastně mě to hodnocení mrzí, je vidět, že s filmem byla spousta práce. Ale víc to opravdu nejde. Je to první skutečná pohádka „O hloupém Honzovi“. Hloupém, nafoukaném a pořádně nepříjemném. Nepříjemné jsou i další postavy. A to přesto, že neokoukané tváře herců v rolích vesničanů jsou sympatické a někteří herci budou určitě i velmi schopní. Komicky působí skrumáž historických kulis nakupených napříč všemi posledními deseti staletími bez ladu a skladu. Zasmějeme se vícekrát. Při naivní představě prosťáčka o „pokroku“. Bača s roztrhanou košilí disponuje finančními zdroji většími než celá měšťanská Praha dohromady, ale stěžuje si na zlého pána, kvůli kterému trpí nouzí. Za hlavu se chytáme i při kýčovitě vyostřených „třídních“ sporech, které autorky svědomitě opsali z pamfletů zakladatelů komunistické strany. Zasmějeme se vsi-nevsi, která má skicy spišských pahorků, realitu naaranžovaných skanzenů a fluidum brněnského předměstí. Jejím ústředním bodem s nejlepším vybavením je salaš ;) Zasmějeme se i dějové lince krásných a bohatých dívek, které se mohou zbláznit z arogantního bači, který jinak ničím nevyniká. Sáze o negramotných poddaných, která jako by vypadla z Jiráska (nikoliv kvalitou). Při duchařině tak bídné, že pobaví asi i děti školou povinné. Celkově jde o nevýraznou spatlaninu, která je po většinu času banálně nudná, místy směšná a líně se vleče od klasické kletby až po její moderní rozuzlení. Nebýt tu fantastická příroda, ovečky a krásná a šikovná border kolie, nebylo by tu vlastně na co koukat. Píseň Húsky a její úprava se moc nepovedla, i když bohaství lidové slovenské hudební pokladnice, z níž vychází, je štědré a okouzlující. Kameru a postprodukci ovšem velmi chválím, kromě nich pak obzvláště maskéřinu, ta tady byla velice přirozená, uvěřitelná, z toho by si mohli vzít příklad i ostatní v jiných pohádkách a historických filmech.

Úplně banální film jako každý druhý rádoby velkofilm od kteréhokoliv režiséra na leckteré historické téma. Navíc se to v něm všude množí AI a přehnanou postprodukcí, mnoho záběrů je umělých a nepříjemných na pohled. Dialogy mezi Napoleonem a Josefínou patří do ústavu pro choromyslné 20. století, nejsou realistické a dostává se jim ve snímku zcela nezasloužený prostor, nemají ani filmové ani historické opodstatnění.  Bitvy jsou kvůli AI neshlédnutelné, je v nich reálný už jen základ, je to jak kdybyste si doma kvedlali vařečkou v kyblíku s barvami a přisypávali do něj přitom plastové panáčky. Nu a nic jiného v tom filmu zkrátka není. Zajímalo by mě, jestli se od Ridleyho Scotta dočkáme ještě nějaké perly, tedy příběhu, který bude mít začátek a konec, hloubku i vrchol, smysl i vyústění, přesah i trvanlivé výzvy k zamyšlení. Umí je, ale cestu mezi nimi dláždí již od počátku své kariéry takovýmito nudnými zaříkávači hadů. (Nesouhlasím s komentářem POMO, Robin Hood právě tyto nadstavby má a přestože to i tak není kdovíjaký film, patří od Ridleyho k těm lepším a je v něm aspoň občas legrace :) ).

Schematizovaným postavám chybí realističnost a plastičnost, o komedii se rozhodně nejedná. Stará paní doktorka je permanentně vystresovaný nervák, což po ní v trochu jiné podobě zdědila i dcera. Děti reagují na matku exaltovaně, jako by se ani nevztahovaly k reálnému člověku. Autistická sousedka je sice fajn kořením celého prostředí, ale Martha Issová se do profilu autisty vžít nedokáže, její hraní zůstává vstřebané jen vizuálně, a tedy povrchní. Film je cítit takovou tou typickou „českou člověčinou“ a těžko říct, zda je to vůně nebo zápach. Nelíbí se mi zneužití hudebních kusů ve filmu, zejména Dvořákovo Stabat sem nepatří – hudební producent by se měl lépe seznámit s okolnostmi jeho vzniku (a nakonec i jeho liturgickým významem). Film neurazí, nepotěší, snad je trochu ztrátou času, ale dívat se na to dá :)

Jisté schematičnosti tento typický romantický námět o ženě mezi dvěma muži neunikl. Vzhledem k tomu, co bychom však mohli očekávat od teatrálních obyčejů dvou hlavních protagonistů, dopadl ještě relativně slušně. A drbny? Ty byly a budou… :)