Traffic

Tvrzení jednoho z předchozích komentátorů, že "forma zde zvítězila nad obsahem", nemůže být dále od pravdy. Naopak, forma v Samotě plně slouží tematickým otázkám, které klade: Co přispívá k mezilidskému odloučení? Co naopak lidi spojuje dohromady? Film pak zapojuje příslušné stylistické prostředky (split-screen, mimozáběrové zvuky, typy záběrů...) vždy v přímé závislosti na tom, co se právě na plátně děje, o čem spolu postavy hovoří nebo v jakém jsou momentálně rozpoložení. Když se například na scéně objeví malé dítě, ke kterému se láskyplně přitočí rozněžnělá matka, ale i další blízké postavy, film všechny najednou snímá v jednom celkovém záběru. Ve chvílích, kdy postavy sice sdílejí společný prostor, ale každá si jde po svém, snímek typicky zapojí rozdělený obraz, v němž sleduje volně pohybující se figury. Pokud dochází k hádkám a vyostřenějším konfrontacím, vidíme buď detaily tváří postav, které sice reálně sedí naproti sobě, ale na plátně každá z nich hledí jiným směrem (jedna směrem do kamery, druhá je z profilu), nebo se kamera přesouvá zcela mimo prostor (místnost), v němž rozhovor probíhá, a dialogy jsou pak mimozáběrové. S čím má pravděpodobně většina "běžných diváků" (nemyslím to pejorativně) problém, je absence jakéhokoli soustředěnějšího dramatického příběhu, od kterého se Samota odklání i v porovnání s většinou umělecké (rozuměj artové) produkce. Dialogy tu totiž opět primárně slouží ústřednímu tématu, nikoli k posouvání děje. Je proto důležité sledovat, jak se k sobě v tu chvíli postavy chovají, v jakém prostředí se tak chovají, jaké zásadní události je k tomu mohou vést, a tak dále. Samota je podle mě fantastická svou důsledností, s jakou zkoumá roli prostoru a okolností na lidské chování. Jedna z postav například může být přátelská a pozitivně naladěná v prostředí svého bytu, kde si se spolubydlícími rozumí (hraje hry = sbližující prvek), ale jakmile navštěvuje svou rodinu, začíná být podrážděná vlivem své konfliktní sestry (řeší se peníze = odcizující prvek). Zdánlivě nepodstatné drobnosti jako krátká scéna jízdy autobusem, v níž postavy vedou pouze zdvořilostní rozhovor, protože je od sebe dělí řady sedadel a ulička, nebo výjev z obchodu, kde prodavačku od zákazníků odděluje pult a regály, pak znovu ilustrují téma filmu a posouvají jej ze soukromé sféry do té veřejné. Jak ostatně prozrazují první a poslední záběry filmu, je to právě město a jeho architektura, která samotě do značné míry přispívá. Rosales tady ale nepředvádí nazlobený pamflet proti civilizaci - na to je jeho film příliš umírněný a distancovaný - pouze tiše, ale velmi přesvědčivě ukazuje, jak nenápadně se lidé žijící ve vyspělé společnosti od sebe odcizují. Ukazuje přitom na zcela základní, univerzálně platné problémy, které dnes pravděpodobně bereme jako zautomatizované a neměnné.

Ten konec... kouzlení kamerou, filmem. Pestrobarevné a jemné, ale zároveň bolestné a poměrně kruté. Souhlasím s názorem, že scéna s vysíláním pořadu z toho maličko vypadává, ovšem na druhou stranu ono to zjevně má vyznít nepatřičně.

Asi nejsilnější čtyři hvězdy, co jsem kdy dal.

Stojí možná za to zmínit, že přes veškerou ambivalenci, o kterou se Borgen převážně úspěšně pokouší, nejde o nezaujatý seriál. Mírně levicová, liberální politika, kterou ztělesňuje Nyborgová, je upřednostňovaná, zatímco radikálové jsou stylizovaní jako narcistní hyeny (Laugesen) nebo fyzicky odpudivé kreatury (Saltum). Ne že bych byl nutně proti, jen občas ta politická korektnost (ač reflektovaná) trochu zaskřípe. Stejně tak pokud jde o některé scénáristické konstrukce, které jsou sice nutné, ale tady občas až moc viditelné. Jinak je to natočené velmi dobře a opravdu velmi klasicky. Ještě analytická poznámka nakonec: Mezi první a druhou sérií došlo ke změně ve strukturování jednotlivých epizod, které byly původně dost kompaktní a zaměřené na jeden větší problém, zatímco ve druhé řadě seriál vždy sleduje několik paralelních linií, kdy navíc každá ještě obsahuje několik dílčích zvratů (ten jednotící problém jinak zůstává).

Možná ze mě bude mluvit moje nedostatečná znalost současné britské kinematografie, ale z toho, co jsem viděl, soudím, že Joanna Hogg je v jejím rámci celkem unikát. Popsal bych to jako něco mezi Angelou Schanelec, ranou Lucrecií Martel a pozdním Joe Swanbergem, i když ve výsledku si to jde po vlastní ose. Možná bych byl radši, kdyby to zůstalo u náznaků až do konce, ale i tak je to na debut pozoruhodná ukázka režijní kázně. Skvělá práce s mimozáběrovým zvukem a hlavně s pohybem postav a jejich umístěním v předkamerovém prostoru (leccos naznačuje už plakát). Tenhle typ chytrého minimalistického realismu hodně můžu. Režisérku budu sledovat.

Obsahuje několik zatraceně silných výjevů, které jen tak nedostanu z paměti. Hudba fantastická. Velmi účinné spojení realismu a surrealismu, obojí v té temné verzi. Jeden z mála filmů, u kterých je skoro lepší dívat se bez jakýchkoli (i anglických) titulků, protože ta šílená skotština zní kolikrát dost mimozemsky a posiluje to ten zvláštní pocit, který musí mít Scarlett ze svojí návštěvy. Ta hra s dialektem je podle mě ostatně záměr, přestože na dialozích to skoro vůbec nestojí. Potřeboval bych to vidět znovu, na plátně a s pořádným soundsystémem.

Moje definice mistrovského díla vypadá jinak. Jak tak sleduju ohlasy na databázích, kde se opakují výkřiky o nejlepším akčním filmu všech dob, říkám si naopak, že je druhý Zátah hrozně přeceňovaný. Choreografie soubojů je samozřejmě povedená, jenže stylisticky je akce vlastně dost starosvětská (v zájmu přehlednosti, což je tady pochopitelné) a určitě ne přelomová. Srovnání s Bournem jsou dost přehnaná a vlastně neadekvátní, protože zatímco Greengrassovy filmy sice nezaměstnávaly profesionální bijce, svým stylem šly mnohem dál než Zátah, a posouvaly tak expresivní možnosti média. Paradoxně tak pro mě byly mnohem vzrušivější a přitažlivější než Evansovy filmy, které sice ukazují skvěle inscenovanou brutální akci, ale ta stojí v první řadě na hercích a je po chvíli spíš ubíjející. Co oceňuju, je stupňovité dávkování informací, které nám opakovaně nabízí bitky, jejichž opodstatnění se dozvídáme až zpětně. Tím film vyvolává dojem neuchopitelného zmatku, v jehož středu se ocitá sám hrdina, vydaný napospas složitým svárům mezi policií a různými mafiánskými frakcemi. Vyprávění zvládnuté, příběh celkem poutavý - v žádném případě nelze mluvit o vatě -, ale stejně jsem se ve výsledku nedokázal zbavit pocitu, že to všechno nakonec ustupuje dlouhým akčním atrakcím.

"Dva dny, jedna noc není jen dalším dardennovským triumfem na poli společensky naléhavého dramatu, ale současně dobrým důkazem, že za dokonale věrnými iluzemi skutečnosti nestojí náhoda, nýbrž poctivá, vyčerpávající dřina." Reflexe filmu na 25fps

V zásadě neškodná konverzačka o umění, herectví a prolínání fikce s realitou. Navzdory vznešeným tématům se film nechová snobsky a svým způsobem se zastává i moderních komiksových blockbusterů s podtextem (à la X-Men), respektive klade důraz na to, aby nebyly vnímané jako něco automaticky méněcenného. Bavil mě casting, který reflektuje skutečnou pozici hereček v showbyznysu: Binoche je tady za tu stárnoucí intelektuálku, která hraje umělecké role, Kristen Stewart má k tématu co říct díky svému neslavnému románku s Rupertem Sandersem a Chloë Grace Moretz reflektuje svoji roli v Kick-Ass a snahu vymanit se ze škatulky hollywoodské princezny, která se chce objevovat i v těch evropských uměleckých filmech.

Kdyby Kalvárie a Vinyan měly dítě, vypadalo by asi jako Alleluia. Fabrice Du Welz ve svém posledním filmu stvrzuje svoji pozici ojedinělého, ale stále poněkud nespravedilivě přehlíženého tvůrce, který se suverénně pohybuje mezi hororovým žánrem, černou komedií a uměleckým filmem. Těžko přesně říct, proč se jeho filmy většinou ocitají "jen" ve vedlejších sekcích velkých festivalů (Týden kritiky nebo Quinzane de realisateurs), ale svojí suverenitou a nápaditostí strkají do kapsy většinu snímků z hlavních soutěží. Alleluia brilantně přejímá poetiku Dogmatu 95 se všemi jeho kontradikcemi a servíruje strhující příběh jednoho zvráceného vztahu, ve kterém mužský princip neustále soupeří s tím ženským. Tím film navazuje na předchozí Vinyan, který tematizoval nezvladatelnou sílu mateřského pudu, zatímco Alleluia se zabývá destruktivním potenciálem ženského milostného vzplanutí. Du Welz své postavy (mimochodem skvěle zahrané Lolou Dueňas a Laurentem Lucasem) stylizuje do fanatických veličin, které svojí přítomností a výrazem zcela ovládají plátno. Tomu tady ještě dopomáhají právě dogmatické stylistické prvky jako ruční kamera, zrnitý (snad dokonce 16mm) film a převaha vypjatých detailů. Alleluia zároveň není suchou artovkou s genderovým podtextem, ale nesmírně zábavným snímkem, který do jisté míry čerpá ze splatterových konvencí a trierovských sebeuvědomělých hříček, jež navíc zručnou manipulací vzbuzují u diváků velmi silné emoce. Výhledově jeden z filmů roku.