Crawler-D

Klid v duši u katastrofických filmů většinou zajišťuje parta hrdinů, kteří svět spasí, i kdyby se pro to měli obětovat. Trier tuto koncepci převrací už tím, že netočí skutečný katastrofický film, ale rodinné psychologické konverzační drama, zkáza kolem hrdinů krouží ve spirále a postupně vybičuje jejich psychiku. Vydává se cestou, v níž postavy nechává prožít nejkrušnější chvilky v životě s vědomím nevyhnutelného konce své existence. Volí pro to i přísnou izolaci – žádná televize ani jiná média a dům se nachází daleko od čehokoli nápadně připomínajícího civilizaci. Osud postav je nám o to bližší, že jejich případný skon není zkalen a umírněn smrtí miliard ostatních. Trier cílí na jedince, zavrhuje masovost a soustředí se na pocity zakopané hluboko pod povrchem, které pohltí duši člověka. Výsledek kalí koncepční rozdrobenost, která je silně cítit hlavně vedle Antikrista a podtržená rozdělením na dvě kapitoly. Debatovat se dá i o úvodu, který je obrazově fascinující (každý snapshot vydá na vynikající fotografii), ale návaznost k celku je slabá.

Jak moc pro mě kamera Antonia Riestry fungovala v Normalu, tak byla úplně mimo zde. A fakt, že i technická stránka měla takové nedostatky, to už je příliš na tak slabý scénář. Vizuálnímu pojetí schází koncept, a tak se snažil být jen cool, ale byl skutečně (narozdíl od Normalu) vyprázdněný, a když je takový i obsah, tak výsledek si dokážete domyslet.

Krasinski stojí chudák jako pátý v řadě a přitom je jeho nadhled tím, co si z filmu odnesete, přestože ze všech postav vyplyne jako největší hlupák, který je oddaný "té na prvním místě", aniž by s tím dokázal něco udělat nebo něco změnit. Ostatní je tuctová romantika v tom nejpozitivnějším i nejnegativnějším smyslu. Dobrá je v tom, že jako dívka či žena si u toho máte možnost skvěle pobrečet, neboť ani já jsem neměl přehnanou chuť mlátit postavy za jejich debilitu do hlavy. Ovšem přehnaná psychologizace postav, díky které jsou všechny pohnutky nějakým způsobem podloženy a zdůvodněny (vezmeme-li v potaz víru v existenci a smysluplnost lásky), způsobuje přehnané slovní rozpitvávání a rozplývání filmové výjimečnosti v šedém průměru, a tudíž je to film naprosto odsouzený k zapomnění.

Romantika velká jak světadíl, ale ani v nejmenším se mě nedotkla, a to tam překrásně hraje Rachel McAdams. Největší problém bylo, že rámec filmu jsem prokoukl dřív, než starec začal předčítat, a to rozhodně není dobře.

Začátek nemastný neslaný, ale postupně se Lawrencovi daří dojem vylepšovat, až má člověk pocit, že je ten film vlastně dobrý, jenomže on je velmi špatný (pardon, tady jsem se spletl, druhá projekce mi potvrdila, že bezprostřední dojem po projekci byl správný a následující řádky jsem si vsugeroval, romantika tedy není špatná, jen je tak dobrá, jak dobří jsou herci, a ti hrají polovičatě - občas zapadají do svého konceptu, občas z něj vypadávají a dávají tak tušit, že jsou i nejsou dobrou volbou pro své party), protože v něm nefunguje základní věc - romantika. Všude se zdůrazňuje, jak je to film o lásce, jenomže Lawrence si vybral špatné herce a zvláště Pattinson mi dokázal, že pro mě zvládne zabít každý film, a to jsem mu věřil, že jeho reputaci a talent ubíjí pouze stupidnost Stmívání. Nebudou mi stačit ruce na to, abych vyjmenoval lepší romantiky, než je Voda pro slony, na níž jsou zajímavá hlavně zvířata. Cirkus jako takový ale neohromí.

Pokračování pohádkové stagnace. Ve výsledku mám z filmu lepší dojem proto, že po Doktorovi od Jezera hrochů jsem opravdu nečekal vůbec nic a chystal jsem se na nejhorší. Troška se vyhnul televizní kameře, zajistil si poměrně kvalitní trikovou stránku, která nevyčuhuje, a doplňuje to nápaditý hudební doprovod, ale když se člověk dozví, co se dělo v původním příběhu Boženy Němcové a jaké kastrace se námět dočkal, aby naplnil vizi o hezké české poetické pohádce, v níž jsou zase čerti, strašidelný mlýn a tři úkoly pro hloupého Honzu, zamrzí, že nová legenda a nová stálice mezi českými pohádkami se rozhodně neurodila. To nejhorší, co může divák po skončení dělat, je rozebírat jednotlivé úkoly, jejich provedení, jejich naplnění a jaká dohoda byla jak výhodná pro koho. Pak zapomene i na úvodní půl hodinu, která nastavuje řídký děj o "ptákoviny" s početím dítěte.

Komediální rovina, která je příznačná pro planetu Zemi, je o dost zábavnější (přesto mlhavý potenciál, vůbec se neřeší civilizační a kulturní střet) než scény z Asgardu plné akčnosti a vážnosti, které se utápí v digitálním moři a nepříliš povedených akčních scénách (ano, 3D si s Thorem nerozumí). Spousta patetických atributů a šílených hlášek, které bych zrovna u Branagha nečekal. Užívá si shakespearovskou situaci krále a dvou synů, ale zbytek včetně uvědomění mladého náslendíka trůnu a nalezení lásky dost pokulhávají. A nejvíc mě baví, jak ta vyspělá civilizace, co cestuje napříč galaxiemi, musí k cestě po své duhové dráze používat koně.

Možná se všichni zbláznili, každopádně budu radši za hlupáka, než bych se nechal strhnout pětihvězdičkovými hodnoceními, protože jsem po dvou dílech nepochopil, jak k něčemu takovému došli. A už vůbec nechápu, jak někteří mohou seriál povyšovat nad Ritchie film. Asi nejsem Sherlock, každopádně řešené případy zaváněly nudou a on sám jako Sherlock byl pouze nesnesitelný, nikoli zábavný nebo chytrý. Uživateli Hellboyovi dávám ve většině věcí za pravdu

Jak je možné, že jeden tvůrce dokáže vyplodit v krátké době jeden z nejstupidnějších (Vem si mou duši) a jeden z nejpozoruhodnějších hororů? Vítězství Vřískotu 4 je asi v tom, že tentokrát psal scénář někdo jiný než on. Výborný začátek, hororvý analyzátor a překvapivý konec, nad jehož logickými zákruty by se dalo polemizovat (jaký musí člověk být, aby dokázal vraždit určité lidi), ale pokud je přijmete, Vřískot vás příjemně oblaží ječivým výkřikem.

Film neskutečně špatný ve všech ohledech. Snad aspoň catering stál za to.