NinadeL

Film na způsob Tajného života včel nebo Skrytých čísel. A takové jsou potřeba. On ten rasismus není jen problémem amerického jihu v minulém století.

V dnešním pohledu na Kariéru matky Lízalky chybí především fakt, že i tento film vychází z populárního románu, který nejprve vyšel časopisecky. Samozřejmě na stránkách Hvězdy československých paní a dívek v roce 1935 (ve stejném roce vyšlo i knižní vydání), tedy v době, kdy se chystal jiný velký hit, Světlo jeho očí. Andersův humoristický románek z periferie si vysloužil smíšené reakce, pozitivní převažovaly, ty negativní se obávaly vlivu řeči periferie v tištěné podobě na čtenářky. To si vysloužilo samostatný článek Matka Lízalka na pravopisném soudu, ve kterém redakce časopisu musela vysvětlit podstatu a důležitost zachovaní nespisovné řeči. Pokud tedy máte i dnes chuť se zabývat lidem z periferie a jeho sny o filmovém plátně, neváhejte. Protože tolika odkazy na Garbo, Dietrich, Gabla nebo Pickfordku nehýří jiný český film. A věřte, že v Andersově textu je jich ještě více a nechybí ani hvězdy naše.

Osobně si myslím, že v tomto případě 13. komnata přišla příliš brzy. Osobní téma bylo samozřejmě už dostatečně dramatické, ale Radim Špaček jako filmař stál teprve na začátku. A vysloveně mě pobavilo souvětí, že po tom, co získal Plyšového lva pokračoval v televizi a reklamě. Jakoby se nechumelilo a plyšák nebyl anticenou, ale něčím, co otevírá dveře do jiné profese :D Tolik faktografická zkratka.

Jako samostatný film by to nebylo tak dobré a tak silné jako celé to combo film pro zletilé a nezletilé, knížka a osvěta. Díky za tu srozumitelnost, hravost a ošklivost. Přesně tohle bylo potřeba a já upřímně doufám, že se v některých rodinách podaří zázrak. Už teď je jasné, že po Českém snu je tu Klusákův druhý největší zářez.

Celovečerní filmy Radima Špačka jsou pro mne rok od roku větší záhadou. Kam směřuje tento kdysi zatracovaný absolvent FAMU, který si za svůj debut odnesl Plyšového lva (dle mého skromného názoru sice omylem, ale stejně)? Toto už je jeho druhý retro film a i když na první pohled Zlatý podraz vypadá velmi lákavě, není to ani Tmavomodrý svět, ani Fair Play. Dobré retro by mělo stavět především na srozumitelně realizované výpravě a pokud se děj odehrává v delším časovém úseku našich velmi dobře známých dějin po roce 1938, musí nám hlavní hrdinové stárnout. A tento aspekt se nepovedl ani omylem. Všechny dílčí klady jsou zde jen načrtnuty, vidím v nich velký potenciál, který ale zůstal až marnivě nevyužit. Je tu kohorta zkušených herců v čele s Hartlem a Mihulovou, nechybí Poullain, ale celé to bohužel stojí na mladé herecké generaci, které chybí jistější vedení a zralost sama o sobě. Ani příliš početný tým scenáristů výsledku příliš nepomohl.

Překrásný "rodinný" film. Syn Karla Hašlera, Gina, zrežíroval romanci v mnoha detailech inspirovanou životy, které ho obklopovaly. Svého otce písničkáře nechal příběh jen pozorovat na starých zámeckých schodech a později v lóži Lucerny. Svého strýčka z matčiny strany, Rudolfa Frimla (pod fiktivním jménem Záviš Herold, později Ben Collman), naopak učinil hlavním hrdinou, kterému tvář propůjčil Karel Höger. A rozkošatil příběh mezi lety 1912-1932. Není náhodou, že takový materiál zaštítili Havel s Nezvalem a korunku tomu všemu dodala něžná Lída Baarová. Je na tom celém projektu cosi přitažlivého, snad pro tu staropražskou romanci, jenž se mění v osudovou až díky zkušenosti jednoho z milenců z Ameriky a vrcholí ve velkém sále Lucerny, která se stala symbolem české kultury za doby rozkvětu podnikání rodiny Havlů.

5/5 Skutečně, Pražský písničkář je vyvrcholením dlouholeté práce Gustava Oplustila. A buďme rádi, že v posledních svých projektech se jeho nápadů ujal Ivo Paukert. Pryč jsou časy čistě lidové zábavy ve stylu Zdeňka Podskalského, a naštěstí se nekoná ani laciná Ostrava, tak jak Oplustilova Piskáčka natočil Zdeněk Havlíček pod názvem Věčný tulák (1990). Oplustilův Hašler volně navazuje na zdařilý projekt V Praze bejvávalo blaze (1991/5), ve kterém se vysloveně jako moderátor našel Viky Preiss. Hlavní role v dalším seriálu byla tedy jasná. Žánrově se pohybujeme na pomezí životopisné koláže, komentovaného hraného dokumentu a hudebního pásma. Nechybí prostřihy na tehdy aktuální vystoupení Šlapeta nebo Pepíčka Zímy Na Vlachovce. Průvodkyní se stala Jiřina Jirásková. Osudy Karla Hašlera sledujeme ve všech klíčových bodech, zabýváme se vztahem se ženou Zdenou Frimlovou, švagrem Rudolfem Frimlem (autorem světově úspěšné operety Rose Marie). Procházíme nelehké dny v Národním divadle pod vedením Jaroslava Kvapila, ocitáme se u zrodu kabaretů, pohybujeme se v Lucerně, ve Varieté i na Barrandově. Nechybí četné písničky, osobnosti (kouzelná je například Yvetta Blanarovičová jako Marica Zlatarjeva). Znalci si všimnou faktografických omylů, které nelze schovat za uměleckou licenci (Princeznu Pampelišku po druhé zkoušel Hašler až po svatbě v roce 1908, premiéra byla v černu 1910, nikoli před ní), leč pokud bych měla srovnat například s divadelní hrou Hašler..., kterou se pyšní Pavel Kohout, Oplustilova verze je v mnohém zralejší a samozřejmě srovnávat Hašlera v podání Preisse nebo Petra Rychlého, to je jako nebe a dudy. Jsem velmi ráda, že se tento seriál dostal do Edice ČT.

Samozřejmě je velmi složité hodnotit samostatnou povídku z povídkového filmu jako samostatný film. Původní koprodukce Hříchy v manželství (Moderne Ehen, 1924) počítala pouze s německým vkladem a rámcový příběh o moderních manželství měl obsahovat jen trojici povídek, nicméně po připojení českého týmu byla natočena ještě česká povídka Pozdě. Trojice německých povídek se opírala o literární díla Bély Balázse, Felixe Saltena a Paula Bussona. Česká povídka byla napsána pouze jako filmové dílo. Je samozřejmě otázkou, nakolik se liší původní verze Pozdě a pozdější Dámy z baru, protože aby celý příběh dával smysl, musela by být zobrazena nebo alespoň zmíněna podvodná činnost, která nakonec Mariovi zlomila vaz. Čili těch 25 minut současné podoby Dámy z baru lze při nejlepším hodnotit jako fragment původního filmu. A jako takový je dalším skvělým příkladem herectví Marwille a Lamače, přičemž zdejší vykreslení barového prostředí doplňuje naši představu o fungování nočních podniků tohoto typu v prvních letech po vzniku republiky. Způsob usazení hostů, kombinace programu a provozu kavárny a mnohé další detaily.

Kdo je Pavla Břínková? Pro neznalé snad alespoň dvojnásobná nositelka Thálie v oboru opereta / muzikál. Její osobní příběh je něco neuvěřitelně silného a díky autentické zpovědi je to samozřejmě mnohem plastičtější, než vyprávění z její devadesátkové knížky Taková jsem já. Břínková je skvělá představitelka, která zraje se svým repertoárem. Za mlada bývala Helenou Zarembovou, dnes zpívá Jadwigu. A jako taková stojí za nejširší pozornost.

Čistý žánrový film, ve kterém vše šlape jako hodinky. Odehrává se prakticky v reálném čase mezi dvěma klíčovými událostmi v životě šerifa Kanea (skvělý zralý Coop). Zatímco krátce před polednem se žení (s porcelánovou panenkou Grace Kelly) a odkládá svou plechovou hvězdu, v poledne má přijet vlakem jeho archnemesis a vyzvat ho k souboji. Celé město odmítá riskovat a Kane stojí v pravé poledne svému arci nepříteli tváří v tvář... Předlohou je časopisecká povídka z roku 1947 The Tin Star.