Genero

Židi neměli jak známo v nacistickém Německu na růžích ustláno. Tedy především ti, kteří nepotkali Bebela. Krasojízda z Berlína až k do bavorských Alp s židovskou rodinou na krku je dost o hubu, ale v této komedii vše probíhá hladce až do chvíle, kdy skupinka omylem dorazí k Orlímu hnízdu. V tu chvíli teprve nesnáze začínají. Nikdy bych neřekl, že je možné si na toto téma dělat takovou psinu a nikoho při tom neurazit, ale Oury prostě umí. Kdo by mohl zapomenout na Vůdcovu sestru a stylové kukačky. Když pak Adolf uznale pokyvuje při poslechu kvalitní a zaručeně rasově nezávadné židovské lidové písně, pláču smíchy.

Bebel se s největší pravděpodobností kdysi také něco namasturboval při obskurní fantasy pro sexuální loudily Milion let před Kristem s obikinovanou pětadvacetiletou Raquel Welch, protože v její přítomnosti ze sebe v tomto svém komediálním partu vydává maximum téměř nadlidských proporcí. Naprosto ho chápu, i já bych byl schopný pro její pobavení čtyřicetkrát za sebou spadnout ze schodů a zapálit si svou poslední cigaretu. Zvlášť, když je i ve svých letech pořád k nakousnutí. Proto je zcela pochopitelné, že jejich vzájemná interakce funguje naprosto bezchybně. Bebel exceluje jak v roli zvířete Mikea, bahnícího po sociálních dávkách, tak i krásně vybuzněné filmové hvězdy Bruna Ferrariho.

Bebel shledal, že přepadení banky je dost nudná rutina a rozhodl se v převleku klauna ukázat policajtům i rukojmím, co je ta pravá taškařice. A je to pravá taškařice i pro diváka. Ty hnidopišské řeči o slabší druhé půlce jsou mimo mísu. Vám by snad nešlo pod vousy ujíždět před biřici s větrem o závod v taxíku Jacquese Villereta, po boku s (tehdy ještě) mladinkou Kim, ustrašeným debilem a s Laskym v patách?

Clint si svůj herecký ortel podepsal už před mnoha lety, kdy se převtělil do role mlčenlivého, leč spravedlivého střelce na mexicko-italském pomezí. Svou životní roli tímhle filmem posunul do vyššího levelu a postavu dosadil do nového, modernějšího prostředí. Jinak je vlastně vše při starém – spravedlnost nelze sjednat slovy, a proto se musí k problému vyjádřit zbraně, protože šmejd zůstane šmejdem, ať už nosí pončo a sombrero, nebo hodinky značky Scorpio. Velkoměstský western, který se po právu stal klasikou a spadl do škatule s nápisem „Nezapomenutelný“.

Přežít tenhle film se mi podařilo jen díky utkvělé myšlence, že tím adekvátně uctím památku všech lidí, kteří tehdy v Andách zahynuli. Je to neuvěřitelně táhlé, nudné a přestože se jedná o velice silný námět, je zpracován až trestuhodně povrchně. Za světlé body v něm považuji jen prvních a posledních deset minut. Vše mezi tím mi splynulo v jednu jednotvárnou a lehce zašedlou kouli sněhu. Když i motiv s morálním dilematem zda jíst či nejíst hýždě svého kamaráda zvládnete na jedno zívnutí, je asi něco špatně.

Budu opakovat již řečené, ale kdyby byl Ben Afekt jen z poloviny takový herec jako je režisér, trůnili by mu doma v kredenci Plešouni za Lásku s rizikem a Tátu na plný úvazek a Nicholson by mu chodil do Jednoty pro Chodovar a Vysočinu. Jenže opak je pravdou a tak Ben udělal největší chybu už při castingu a toho hňupa, nad kterým týrá hada každé ráno před oroseným zrcadlem v koupelně, obsadil do hlavní role. Tímto neuváženým krokem by každý soudný člověk přivodil sám sobě bezpočet vrásek na čele, avšak ne tak nesoudný Ben Afekt, kterému jeho podobně postižený přítel, kolega a milenec Mat Démon za důvěrných nocí zdůrazňuje, že je stejně krásný a nadaný jako sir Olivier. Jinak vlastně nemám k jeho Městu větších výhrad. Ostatní na place zachraňují, co se dá a jak bylo výše naznačeno, Ben je režisérem nadaným a neochvějně vede svoje drama o klasickém dilematu žena vs. kámoši k cíli. Na závěr své diletantské eseje bych rád veřejně vyhlásil, že jestli tady ještě někdo bude Rebeku častovat takovými výrazy jako ohyzdná kikina, schytá to ode mě nekompromisně ejakulátem mezi oči.

I když ty skály trochu připomínají Tulovo Grede a ten rudokožec úplně napravo mě předloni na dovolené příšerně ožral rakijí, dýchá na mě z Vinnetoua to kouzlo dětství, kdy jsem stál nekonečnou frontu před kinem a byl jsem moc malý na to, abych viděl její začátek, takže to byla vždycky sázka do loterie, jestli svého hrdinu uvidím dneska nebo až v sobotu. Ve škole jsem pak toužil po tom stát se Old Shatterhandem, ale jako neprůbojný a zakřiknutý chlapec jsem většinou schytal Sama Hawkinse a to jsem ještě mohl mluvit o štěstí. Vzhledem k těmto okolnostem je naprosto pochopitelné, že čtyřlístku Vinnetou, Rudý gentleman, Poslední výstřel a Poklad ve Stříbrném jezeře nemůžu nikdy, ale nikdy dát podprůměrné hodnocení. Zároveň už jsem velký chlapec a ty filmy nejsou nic extra a je třeba si připustit, že tehdejší nadšení pramenilo zejména z nedostatku jiných příležitostí. Prostě něco podobného, jako když vás rodiče drží zkrátka, k vánocům dostáváte knihy a potom na maturitním večírku ojedete ošklivou poďobanou spolužačku ze 3. B a pak na to po letech s úsměvem vzpomínáte a sami na sebe se nehněváte, protože byla vaše první.

Nácky mám rád jak v prdeli drát a tenhle film mé antipatie rozhodně nerozmělnil. Skvělý výkon Eda Nortona, který se do role položil, je z něj řádný xindl a nepřál jsem mu nic jiného, než aby mu v báni za ty jeho dementní kecy šukalo dvakrát denně pět negrů řiť. Nicméně jeho sebereflexe a napravení mi přišly poněkud přitažené za pejzy a jestli na mě měl mít závěr nějaký duševní dopad, tak se autoři bohužel přepočítali.

Další z klasik mých dětských let. Viděno ve dvanácti letech na VHS se simultánním překladem rodinného přítele Svala. Jeho mužný bas byl ještě hlubší toho Moravcova, a i když na půl plynu, s přehledem přehlušil všechny herce ve filmu od Cassavetese po Hauera včetně. Jinak dějově originál každým coulem, kdo by nechtěl vidět nevidomého Roye Bettyho, kterak se hbitě ohání mečem a kosí vůkol všechny padouchy ať už s kulatýma nebo šikmýma očima? Skvělá akční komedie, kterou rozhodně stojí za to vidět, byť jako kuriozitu osmdesátkové žánrové tvorby. Tak, a jestli to teď někdy znova uvidím a zjistím, že je to kokotina, budu mít z ostudy kabát.

Vedení TV Nova dopustilo, aby mi byl tento seriál během dvou let předložen k posouzení díky bohatému počtu repríz v dostačující frekvenci. Díky tomu jsem se usilovným hloubáním konečně dobral závěru, z jakého důvodu mě Comeback nebaví – je debilní.