Kali4

Tuctová seriálová selanka jako z 90. let. Sem tam zazní slušný vtípek, toť vše.

Přestřelený muzikál bez emocí. Baz Luhrmann by možná podobnou látku zvládl lépe. Ale na obranu tvůrců - je pravda, že po třech hodinách strávených v kině s novým Temným rytířem jsem byl poněkud nesoustředěný a neobjektivní (sem tam jsem pokukoval, jestli se někde v rohu stadionu neobjeví chlápek v podivné dýchací masce...). Á propos, angažování Toma Hardyho na slavnostním ceremoniálu by byl skutečný Joke.

V množství je síla. Nový Temný rytíř odhaluje staré křivdy, vyrovnává nesplacené dluhy a rozpoutává boj o holé bytí a nebytí. Není tak detailní a minimalistický jako předchozí film, neobsahuje ani tolik zapamatování hodných scén, nemá ani noir, ani gothic nádech jako Batman Begins, ale on zkrátka takový NEMÁ být. Jeho síla spočívá v mohutnosti a neuvěřitelné epické šíři, a to jak dějové, tak filmově řemeslné. Nolan byl nucen přesunout těžiště filmu někam trochu jinam, odpoutat pozornost od (promyšlené?) anarchie, a všechno vsadil na velkolepý, systematický a ďábelský plán jednoho muže, mistrovského manipulátora, který pevně svírá otěže. Film je tak epický, jak jen mu to Nolanova precizní režie a Zimmerův naprosto monumentální hudební doprovod dovolí, jde tudíž až na samou hranu, kde se na poslední chvíli zastaví, aby nechal všechny kousky skládačky zapadnout na svá místa. Zároveň scénář opět dovoluje návrat Batmana v roli hlavního hráče (a tak to má být, neboť série je primárně o Temném rytíři, nikoli o jeho protivnících) – minule byl značně upozaděn na úkor Jokera, který shrábnul ty nejvděčnější filmové momenty; tentokrát se vracíme zpět ke kořenům a sledujeme, kterak se Batman rodí silnější a odolnější než kdy dřív. Dáváme si tak trochu repete, opakujeme stará moudra, abychom si připomněli, jací jsme a za co bojujeme, a abychom se poučili z chyb. A i když je těch mouder chvílemi možná až příliš, všechno stále dává smysl a Nolan může jet dál na plný plyn. V Temném rytíři se musel Batman obrnit důvtipem a především značnou trpělivostí, aby uspěl, tentokrát si musí sáhnout až na dno svých psychických i fyzických sil, aby vůbec přežil. Co se týče padouchů, Bane byl vždycky mým nejoblíbenějším Batmanovým soupeřem. Právě on dokázal v knize Knightfall Batmana téměř zabít a právě on mu dával ze všech protivníků největší „kotel“. Kromě nesmírné fyzické síly a bojové zdatnosti byly jeho přednostmi i nepředvídatelnost a nevyzpytatelnost, které byly i Jokerovými hlavními zbraněmi. Zatímco u Jokera byla zdrojem těchto dvou vlastností jeho bezesporu chorá mysl, v Baneově případě pramení z vysoké inteligence a dlouhých let bojového výcviku. V novém Temném rytíři Tom Hardy potvrzuje Baneovu komiksovou pozici a minimálně se vyrovnává Heathu Ledgerovi (a to má po celou dobu zakrytou tvář!). Bane nevládne novému filmu, jako Joker vládnul předchozímu, jelikož scénář mu to jednoduše nedovoluje (a díky Nolanovi za to!). Všechny jeho výstupy jsou však naprosto démonické a vrcholně atmosférické. Po zhlédnutí Rachel Getting Married mě vůbec nepřekvapilo, jak je Anne Hathaway dobrá, a Joseph Gordon-Levitt je jednoduše talent (také nic nového pod sluncem). Osobně mám velmi rád epická (a trochu přepálená) zakončení filmových sérií, a ze všech těchto epických (a trochu přepálených :-)) zakončení je nový Temný rytíř suverénně nejlepší. Nová „batmanovská“ trilogie se tyčí nad komiksovou konkurencí jako mrakodrap a válcuje ji jak z hlediska režisérského, tak scénáristického. Appendix: Druhá projekce doplnila kontext, potvrdila výše uvedená superlativa a k těmto již uvedeným připojila další. Už se těším na projekci třetí :-).

Tento pořad pouze příkladně dokumentuje fakt, že se televize od dob socialismu vůbec, ale vůbec nezměnila. Lidé potřebují něco, na co mohou po příšerném či nudném pracovním dni nadávat, a někoho, nad kým mohou ohrnovat nos a nad koho se mohou povyšovat. Jedná se vlastně svým způsobem o geniální formát pořadu, který za experiment a realitu vydává předem jasně nalinkovaný a do poslední věty promyšlený patvar, kterým se zavděčí většině národa a který ji pranic nestojí. „Tak, co nám o sobě povíte?“ „Inu, jsem ortodoxní vegan, jím pouze jídlo o teplotě 0 až 5 stupňů Celsia, mám panický strach ze špíny a nesnáším lidi.“ „Výborně, Vás berem.“ Za tento typ pořadu si můžeme jedině a pouze sami a jedná se o největší výsměch divákovi, na který jsem v poslední době narazil. Ještě mnohem horší než reality show.

Zápletky jednotlivých dílů jsou poněkud ubohé a vyšetřovatelé doslova totálně tupí. Jediné, co stojí za zmínku, je příběh hlavního hrdiny vinoucí se seriálem jako nit.

Ježíši, ty Carusovy gymnasticko-atletické pózy před kamerou - když se pokaždé zkroutí do prapodivné, zcela nepřirozené pozice za permanentní hrozby vykloubení pánve a extra pomalého nasazování slunečních brýlí s nulovou propustností světla - no za to bych ho fakt zabil.

Možná vůbec nejlepší kriminální seriál, jaký znám a ze kterého je kvalita a věrohodnost doslova cítit na sto honů. Docela dobře chápu, že někomu mohou připadat seriály z řady L&O studené jako psí čumák; já jen říkám, ať se jdou bodnout všechny „originální“ kriminálky v čele (především) s CSI a Monkem (ach, jak já nesnáším Monka!). Před spoustou „udělátek“ a geniální myslí dávám přednost sehranému týmu, kde každý má své místo, poctivé práci vyšetřovatelů, studené až nepříjemné atmosféře (IMHO to tak má být, jde totiž o sexuálně motivované vraždy a další zločiny) a napětí ve vzduchu. Elliot a Olivia jsou fakt v pohodě, přičemž se jedná pouze o jeden z několika mála případů, kde mi nevadí žena v roli hlavní vyšetřovatelky. Do moderních kriminálek jsou často obsazovány ženy pouze proto, že jsou nějakým způsobem sexy a současně mají představovat doslova objekt touhy nějaké mužské postavy, diváka nebo obou najednou. Jasně, Olivia je kus pěkné ženské a má poutat pozornost mužské části publika, současně zde však má nezastupitelné místo – ženský pohled a přístup je v mnoha případech přímo vyžadován, což se rozhodně nedá říci o kvantu jiných kriminálek. A jen tak mimochodem, CSI mám sem tam docela rád ;-).

Ta zápletka byla... Počkat, ona tu byla zápletka? Ony i komiksy s Kapitánem Amerikou vynikají značnou dějovou jednoduchostí až tupostí. Ale jinak herci, stylizace, akce, zkrátka všechno, celkem fajn.

[POZOR – komentář obsahuje SPOILERY] Překvapivě lepší než jednička. Z neduhů zůstal jen „metalový“ kůň (nevadí mi proto, že by měl být Pegas bílý, ale proto, že je jediný, na kom není vidět, že je špinavý), jinak akce je lepší, hudba vhodnější, ubylo zbytečných postav z kategorie „jen tak na porážku“, je tu dost ironie i sebereflexe – zkrátka není moc proč se hněvat. Žádný dlouhý úvod, sotva zaútočí první chiméra (jako kdyby jich mělo být víc), Perseus ihned spěchá k obligátní tajné skrýši s výbavou ze starých dobrých dob, kdy ještě proháněl na koni Medúzu, Krakena i podivného týpka s tváří Jasona Flemynga, a hrr do boje. Andromeda je konečně kus (dobře hrající) ženské (pro Rosamund mám dlouhodobou slabost), některé scény si možná i zapamatujete (pěkná úvodní bitka, zábavný labyrint z pěkným nedigitálním Minotaurem (opravdu, bez legrace, i v dnešní virtuální době stačí přerostlý chlapík s papundeklovými rohy a rozpláclým nosem), atd.), příšery i další nepřátelé jsou skutečně hezky navržení (zmizeli džinové, zaplaťpánbůh), stopáž je střízlivá, a nakonec ani nevadí, že schéma je vlastně na chlup stejné jako minule. Všechno je dost podobné až stejné, pouze lepší.

Včera jsem potřetí zhlédnul Americkou krásu. Inu, je to hezky natočený film, který je plný nezajímavých a nudných postav.