Dan9K

Pro mě naprosto jednoznačně nejlepší (či nejsympatičtější a nejpřitažlivější) Bergman (z celkem 17-ti filmů). Geniální taškařice ( i když to jsem asi neměl prozrazovat) plná humoru, strachu, napětí, filosofie a nudy. Od všeho hodně. Dát pět hvězd mi brání jen nejistota, co bylo vlastně přesně záměrem, ale nebudu popírat, že sklony k plnému hodnocení mám a to velké.

Nebude náhoda, že všichni (vyjma golfisty), kdo (alespoň předemnou) hodnotili za 3 a míň a napsali komentář, viděli seriál na ČT2. Zkuste se nad tím zamyslet a než se odhodláte takto hodnotit, sežeňte si to v originále. Je to to nejlepší, co jsem zatím letos udělal a myslím, že to těžko někdy překonám :-). Mimochodem i já jsem viděl první díl nejdříve na ČT2 a po něm bych hodnotil tak maximálně za 2, možná to o něčem vypovídá, možná ne.

Podařená komedie s velkým množstvím skvělých gagů a (ne)zapomenutelných situací a hlášek (u mě vede všechno, co souvisí s rezidencí). Celou záležitost mi ale strašně shazuje závěr. Skutečnost, že se postava ve filmu rozhodne úplně jinak, než bych se rozhodl já a to rozhodnutí ovlivní celý následující život, u mě zaručeně způsobí dlouhotrvající depku, na kterou nemají ani avantgardní režiséři :-). Subjektivním pohledem to vidím objektivně na čtyři, ale jsou tu i nějaké další nepříliš snadno vysvětlitelné antipatie.

Chachá, tak mně se to líbilo moc. V rámci stupidních zábavných filmů naprostá špica. Kotek s Mádlem hrají dobře a není těžké si k nim nalézti sympatie. Situační gagy a trapnosti mě pobavily ( celý film jimi byl prošpikován). Nemá smysl hledět na technické škatulky či snad uměleckou hodnotu. Holt každý film je jiný a některý nás má za úkol povznést a některý jen a pouze zabavit. Je otázkou vkusu každého člověka, zda se dokáže přenést přes vykonstruovaně extrémní charaktery postav a nereálně reálné dialogy (asi nechápete, nechám vás v tom). Rafťáci jsou v kategorii teenagerských komedií světovou "kvalitou" a mně se líbí i proto, že jsem do značné míry cílovou skupinou :-).

Totální depka, která na mě působila děsivě pozitivním dojmem. Geniální je všechno (vypíchnul bych způsob umírání Agnes, žádná důstojnost - pomalá a klidná smrt s úsměvem na tváři (jak jsme ve filmu běžně zvyklí), ale odporná, nechutná a zrůdná), snad kromě některých malých detailů v hereckém projevu. Poprvé se mi po dosledování Bergmanova snímku stalo, že jsem toužil od něj vidět hned naráz spoustu dalších. Škoda, že se vícekrát ve svých filmech nerozhodl pro poněkud nabitější program, zde se to sice hodilo, ale je to jedna z věcí, co mi na filmech tohohle předčasně zemřelého švédského metuzaléma vadí.

Možná to může vzhledem k negativnímu hodnocení vypadat, že jsem zklamán, ale není tomu tak. Atmosféra je stylová, je okouzlující, ale já jsem si ji vůbec neužil. Musel jsem stále myslet na to, jak je to takové vyumělkované, nepříjemné, předvídatelné, uff, možná i trapné. Na horror jsem byl snad až příliš netečný. Jako pohádka pro dospělé to fungovat může, ale v té mám rád zase roztomilost a tu jsem zde nenašel. Když se k tomu připočte fakt, že nesdílím současnou mánii okolo Johnnyho Deppa a Christině Ricci role takové echt dobračky nesluší, musím jít dolů, i když mě to trochu mrzí. Hudba je velmi dobrá a Elfman stoupá v mém zájmu hodně vysoko a je spolu s atmosférou ( i když počítačovou) to nejznamenitější na celém filmu. Byl bych býval dal tři, ale jsem dneska nějaký zlý, sorry :-)

Ajaj, Shyamalanovy předchozí filmy (s výjimkou Znamení), téměř zbožňuji, takže by se dalo mluvit o velikém zklamání. Nenašel jsem svou oblíbenou atmosféru, kterou jsem si zamiloval ve všech jeho dřívějších počinech. Byla skutečně jen místy, bohužel na mě působila příliš chtěným dojmem a nebylo to tak přirozené jako dřív. Poprvé se mi také u Shye stalo, že mě zápletka ale absolutně minula, což souvisí s poměrně značnou nudou, která mě provázela. Stále jsem si říkal, jaký to má smysl? Vždyť je to jen snůška hovadin! A závěr filmu mi tento pocit ještě zvýraznil. Asi jsem nedával moc pozor, do příběhu jsem se vůbec nevžil. Rovněž se mi nelíbí zaměření filmu pro dětského diváka. Neobjeví se sprostá slova, krev, nahota (což mi vadí v souvislosti s puritánstvím v USA, tak i s tím, že je to prostě nepřirozené) ani moc mrtvol a k tomu všemu, patrně jako omluva, přijde sebeparodizující vložka, která do celého kompletu nezapadá. Přechody mezi atmosférickými scénámi a teenagerskou komedií (či čím) působí jako pěst na oko. Hudba Jamese Newtona Howarda je slušná, ale jak to tak u filmových skladatelů bývá, velmi podobná Vesnici. Při závěru filmu a sletu fantaskních potvor se mi dokonce přihodila nešťastná věc, kterou se skoro bojím prezentovat. Poměrně kontrolovaně (ale přesto) jsem vyprskl smíchy. Mrzí mě to, ale to se stává i těm nejlepším :-), a ještě něco k hercům. Paul Giamatti a Bryce Dallas Howard mi nesedli svým zevnějškem, na Shyamalana jsem se až moc soustředil, takže jsem mu nevěřil (ale to by se stalo každému, u koho bych zkoumal každou čmouhu), a tak jedinou personou, která mě dostala, byl Freddy Rodríguez, který dostal ale pramálo prostoru a jeho scéna v závěru byla prostě nedotáhnutá, skoro by se mi chtělo říct, jako celý film.

Mission Impossible jednička mě příjemně překvapila. Jak svými dvěma mistrovskými scénami v CIA a v tunelu, tak svým krásně překombinovaným dějem, ve kterém se sám divák cítil jako špión, i celkovou atmosférou seriálu. To všechno ve dvojce chybí a navrch přidává hudbu Hanse Zimmera (ehm), patos, trapnou akci, nudu a motorky.

Po dosledování jsem byl absolutně nadšen, ale vyprchává to rychleji, než bych si byl býval přál. To, čeho si na filmu Tristram Shandy cením, kromě plejády gagů, nejvíc, je jeho nepředvídatelnost. Nejenže jsem, i po přečtení brožurky, čekal tak trochu něco jiného, ale i v samotném snímku jsem si v duchu představoval, jak by se mohl tento vpravdě bláznivý příběh vyvíjet. V momentě, kdy jsem si byl jistý, že to by bylo přesně to pravé a co by se mi velmi líbilo, přišli tvůrci s něčím úplně jiným - skoro stejně dobrým :-), aby podobné překvapení zopakovali ještě několikrát, moji první ideální představu dočasně vymazali z paměti, jako již neuskutečnitelnou a na konci ji zcela neočekávaně prskli na plátno. No, trochu zmateně popsáno, stejně jako to dělá tenhle film :-), jo a hudba byla naprosto boží, jen nevím, komu by za to měli dát oskara, jestli Bachovi, Händelovi anebo Rotovi :-)

Mám být k tomuto bezpochyby kvalitnímu snímku přehnaně shovívavý anebo zbytečně kritický? Ani jedna možnost metamorfovaná do podoby hvězdiček ale zdaleka přesně nevyjádří můj zážitek z filmu. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Možná to bude tím, že poslední dobou sleduji filmy s více procenty a jsem tak zmlsán, ale ačkoliv mě film bavil, zaujal a k La Mottovi jsem si vytvořil upřímnou sympatii, nakonec mi vychází počin, po jehož skončení jsem měl prázdno v ústech. Ne ale proto, že bych měl nadšením otevřenou pusu a všechno mi postupně vykapalo do klína. Čekal jsem nějakou pointu, vrchol, něco. Jasně, že je to podle skutečnosti a tvůrci si nemohou jen tak cokoliv vycucat z prstu. O důvod víc, proč být k filmům s nálepkou: "Podle skutečné události" rezervovaný. K samotným zápasům a tréninku mám také svůj názor. Místy mi přišly parádně reálné a bezvadně nahrané a zahrané, často z toho však byl podfuk hodně cítit (klasické uhýbání těsně před ránou). Jinak to byl ale opravdu dobrý film, přesně na 70 procent s několika velmi dobrými záběry (především v ringu) a hereckými výkony (mimo Roberta byla hodně dobrá i Moriarty), ale jak jsme se s rodinnou shodli, podobně kvalitních životopisných filmů je hodně.