honajz

A to jako bylo všechno? Hodina a půl plků o ničem, jedna návštěva knihovny a rychlý konec bez nějakých větších scén, triků a skutečného zla? Bez jakéhokoliv většího zvratu? Hvězdička navíc jen za původní partu, jinak jde o rodinnou selanku s rodinnými hodnotami jako že máme držet při sobě a věřit si navzájem. Což nic proti, ale ve Spy Kids to aspoň znělo uvěřitelně.

Paradoxně mi pomohl tento film docenit jiný režisérův film, Smyk. U Smyku jsem si říkal, že kdyby dostal Brynych do ruky pořádný materiál, natočí skvělou věc. Musím přiznat, že jsem tenhle film doukoukal až napotřetí. Ta podivnost stavby obrazu mne vždy vykolejila. Ale díky Smyku jsem pochopil Brynychův trademark, dokonce i perfektní práci se zlatým řezem, takže jsem se napotřetí do Jezdce konečně dostal. Chápu však, že ne každému film od začátku sedne. Líbila se mi práce s detaily, kdy obraz nikdo nekomentuje a je na divákovi, aby mu došlo, kolik židů muselo do koncentračních táborů, když je všude tolik houslí - a že židé asi měli rádi umění. Nebo úvodní a závěrečné záběry naznačující, že udavači jsou stále mezi námi, i dnes. (Ostatně ke konci filmu padne skvělá otázka toho gestapáka - teď už v tom domě nikdo nebude věřit nikomu.) Kamera kouzlí naprosto neuvěřitelně a využívá dostupné lokace do mrti, především uličky staré Prahy, ale i ten žižkovský činžák u stadionu Viktorky Žižkov. Naprosto surrealistická návštěva baru, kde bláznivá žena chodí kolem lidí jako Smrtka, podivná špeditérská firma v ulicích působí také jako ze zlého snu (ale všichni víme, že to sen nebyl, zlo však ano), některé scény (příchod do cizího domu z deště) mi přišly jako od Juráčka (což je pochvala). Líbil se mi způsob, který tvůrci zvolili péro nahlédnutí do jednotlivých domácností, vyznívá to sice mírně přehnaně, ale realisticky. Spousta dokonalých hlášek („Tati, kdo je vlastně hrdina?“ - „Proč zrovna já?“ - „Historicky jsem optimista.“ - "Ta tvoje Evropa už není.“). A velmi zajímavá práce se zvukem, kakofoniemi, zneužitou klasickou hudbou, řevem dítěte, jež zvedá už tak napjatou nervozitu. Ale i práce se světlem a tmou, nejlépe vyjádřená tím nečekaným, neustálým zhasínáním světla na chodbě. A nakonec myšlenka, která není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá, není prvoplánová, a není to o hrdinství za každou cenu.

Námět skvělý (téma toho, kam patříme, kde je vlastně náš domov, jestli všude a nikde, nebo na určitém místě), zpracování velmi avantgardní a promyšlené (spousta můstků a práce se symboly - panenky, duše, kulička, vlaky, klauni...), psychologie už trochu pokulhává, ačkoliv alespoň zjistíme, co Frantu Krále vedlo k tomu, že chtěl pryč (posmívali se mu v mládí kluci, takže chtěl nejspíše od toho utéct a sám sobě dokázat, že na něco má), inu a poselství je velmi povrchní. Tomuto poselství jsou žel podřízeny i výkony ostatních herců, kteří deklamují jako na divadle a nepůsobí životně (bývalá žena, bratr, maminka...). Takové to, kdy forma přebije těžce obsah, který je vlastně jen tím správným komunistickým budovatelským poselstvím („Za osm let jsme postavili čtyřicet ulic, co jsi dokázal ty?“). Ale ta forma je skutečně excelentní - práce s obrazem, různé prolínačky (ta nad Hlavním nádražím ze současnosti do minulosti je prostě dokonalá), výše řečená symbolika, výprava a především masky: Vala je změněn k nepoznání. Ale Brynychův těžký styl se mi líbí, ačkoliv se do něj těžko dostává (film A pátý jezdec je strach rozkoukaný už napodruhé, přiznávám), jen kdyby zpracoval nějaké zajímavější téma, a ne tak povrchní agitku. V závěru absurdně a směšně povýšenou poslední větou kriminalisty v podání Moučky („případ František Král je zavřen“).