Marthos

Poslední bohém. Jak se z Emila Artura Pittermanna, nadějného českého malíře, stal komik a kabaretiér Longen. Film shrnuje život tohoto nespoutaného muže spíše v kusých útržcích, ale protože se jedná o práci absolventa písecké akademie, je na místě jistá shovívavost.

Ošatka jarmarečnosti a pivního humoru, z níž kolem sebe rozhazují plnými hrstmi Vladimír Menšík a Jiří Císler v rolích dvou přihlouplých venkovských hasičů.

Bezešvá prostoduchá slátanina, která (patrně) neúmyslně obnažuje otřesnou deskripci dobových mezilidských vztahů i dysfunkčnost rodičovské dyády. Tato bezútěšná bilance je mimo to ještě zdůrazněna afektovaností hereckých výstupů.

Nervydrásající pátrání po ukradených spoďárech Dáši Veškrnový.

Mezinárodní den žen. Symbol socialismu. Oslava vyprázdněného svátku, původně připomínajícího stávku newyorských švadlen (1908). Populární umělci se v tomto zinscenovaném televizním soirée předhánějí nejen ve formálních gratulacích, ale především v uvědomělých projevech, maje při tom na paměti, že žena v socialistické společnosti zvládne, tak jako zde přítomná soudružka Vaňková, svářet ve fabrice, vést odborářskou komisi pro práci s dětmi, v závodním výboru dohlížet na stravování a navíc být ještě soudkyní z lidu. Je prostě jednou z nich. 

Když se sejde mizerný scénář a lhostejný režisér, nevzejde z toho nic dobrého. Svým způsobem je to ale bezděčný dokument o době a lidech.

(Sebe)uvědomělá variace na pokleslost a oslava socialistického komediantství a šmíráctví. Mezi účinkujícími vyniká zvláště Jiřina Švorcová, která Florianovy zhovadilé rýmy recituje s nefalšovaným citem a zaujetím: https://www.youtube.com/watch?v=nsUmPLd1uv8

Slaboduché dílko poplatné tehdejší hojně rozšířené zálibě v primitivním humoru. Defilé herecké trapnosti, od devótního Císlera až po národem zbožňovaného Menšíka, jehož figurka indolentního řeznického mistra je svrchovaně odpudivá.

Je mu už pětasedmdesát, ale uvnitř zůstal malým chlapcem. O jeho hereckém umění, v němž se snoubí obrovské charisma i nepopiratelný talent zděděný po slavných předcích, netřeba jakkoli pochybovat, o jeho soukromém životě leccos prozradí Zlata Adamovská i někteří další kolegové. Jediné, co lze tomuto televiznímu portrétu vytknout je scénář a režie: zdálo se mnohem vhodnější, aby se této pocty ujal Štěpánkův přítel Viktor Polesný.

Hana Prošková psávala nepochybně kvalitní detektivní příběhy, žel, jejich televizní adaptace jsou většinou skomírajícím stínem téhož. Klein v případě Přízraku navíc rezignoval na příslušné ukotvení v dobovém milieu (1947) i na kvalitní herecké obsazení (s výjimkou výtečného Bořivoje Navrátila), tím pádem není příliš o co stát.