Kinison

Nelíbilo, Jessica Chastain pro mě není prototyp nelítostné zabíječky (? jak je feminimum od zabijáka?) a příběh taky ničím nezaujal, Pokud máte absťák na ženské vražedkyně a už jste viděli Anna, Atomic Blonde a Red Sparrow, tak možná, ale jinak nechoďte.

Based on true story písničkáře Jeremyho Campa. Neznal jsem písně ani příběh. Jistá romantika a sympatičnost až přirozenost postav se nedala upřít, i pár myšlenek a scén rozhodně utkví, ale nevýrazné písně, neustály křesťanský podtext a až dlouhá stopáž nakonec unudily můj palec směrem dolů. Jedno pivo bylo na povznesení se na vyšší duchovní úroveň zřejmě málo.

Maldá holka dělá asistentku velké hudební hvězdě (hraje ji dcera Diany Ross) a spíš než o plnění vrtochů nepředvídatelné primabaleríny, kterou od mládí zbožňuje, sní o hudební produkci. Přestože je mi téma produkování hudby velmi blízké, tady jsem se spíš nudil. Hudba mě moc nebrala, příběh byl rozvláčný a postavy nějak moc načinčané. Emoce to ve mě nevzbudilo. Nedoporučuji, palec dolů.

Nic moc, ale druhá půlka to trochu vytáhla, takže jsem setrval v kině do konc. Na mnoha místech mi prišla až moc zbytečná snaha o úžasný záběr/kamerový nájezd/střih, na který to prostě nemělo. Jen jsem byl teda upřímně zděšen z výzoru Helen Hunt. Jsem nějak nemohl uvěřit, že je to ona. Možná to byl záměr režiséra ji udělat tak hrůzostrašnou, aby to diváka svedlo z cesty.

Postupně rostoucí láska jako řemen, sympatické postavy, jisté napětí, zajímavé záběry (rozhovor v autě snímaný neklasicky zezadu; dialogy mimo záběry), sedící hudba, příběh krapet otřelý, ale jeho vývoj mě velmi bavil. Tento film mě dostal a za to dostane plný počet bodů. Ale asi budu jediný. Myslím, že zbytek bude kritizovat, že se to veze na aktuální vlně situace v USA. I když byl natočen už minulý rok. Na tančící babičku v baru budu vzpomínat dlouho :)

Bod navíc za to, že by bylo dobré, aby to shlédlo hodně lidí. Je to poučné.

Historii tohoto fenoménu jsem neznal a rád jsem si rozšířil obzory. Na konci až zbytečně moralizující s příchutí konspiračních dokumentů spojujících běžné, ne tak důležité věci, do šokujících souvislostí.

Based on true story from the war in Afghanistan a snaha o co nejvěrnější vtažení diváka do atmosféry oné naprosto nesmyslně umístněné a opevněné "pevnosti". Do atmosféry neustálého nikdy nečekaného ostřelování to možná vtáhlo, ale do situace a děje ne. Spousta postav, mezi kterými jsem se ztrácel/nevytvořil si vztah, naprostá neznalost rozložení tábora, takže mi bylo tak nějak jedno, jestli běží s municí ke káře č.1 nebo káře č.2, protože jsem stejně netušil, kde to vlastně je, přestřelky typu "oni pálí odevšad na nás, my pálíme neznámo kam nazpět", anonymní útočníci padající jako v Rambovi, to, co jsem považoval za nějaké velitelství v jiném táboře, bylo vlastně "uvnitř" a až na konci filmu jsem se dozvěděl, kolik vojáků bylo v táboře. Takže spíš nebavilo, nějak nemělo čím. O "heroic battle" mám jiné představy.

Sociální drama ze zajímavé části New Yorku (v podstatě centrum a přitom to tam vypadá jak na nějaké vesnici) o mladém mileniálovi, který se jen tak poflakuje životem, hulí a sní o tom mít restauraci s tatérským studiem. Zatímco část jeho okolí řeší, že by si měl najít práci a postavit se na vlastní nohy. Milé, přirozené, hlavní hrdina neměl v hlavě tolik nasráno, místy ftipné, pomalejší tempo, zbytečně nemoralizující, líbilo a pohladilo jistým způsobem po duši. Párkrát jsem si při sledování v kině vzpomněl na film Můj nejmilejší bar. Zřejmě kvůli Steve Buscemimu, který tady má menší roli, ale možná i kvůli atmosféře.

Bez zbytečných komentářů, "nepublikované" záběry z příprav, které Elvise přiblíží jinak než jen jako uhlazenou ikonu rock'n'rollového krále. I když na pódiu i v sále to šlapalo a byl King. Spíše jen pro fanoušky nebo hudební nadšence. Nic víc tam není. Prostě studio chtělo natočit koncert jedné z jejích hvězd.