JB2203

Snaha o ART za každou cenu. Ve výsledku však prázdná až odpudivá manýra. Ale možná, že jsem jen nepochopil všeliké skryté symboly, mytologické odkazy či jemné umělecké aspekty, z nichž byla složena veskrze dokonalá filmová báseň, možná, no s klidným srdcem můžu napsal, že je mi to úplně jedno. Tak či onak jsem to po hodině vzdal. Rainer Sarnet bude zřejmě talentovaný estonský tvůrce, ale ať se na mě nikdo nezlobí, Béla Tarr ani Alexandr Sokurov to není.

Je velmi těžké, a vlastně i nevděčné, psát cokoli k tomuto filmu. V podstatě se nabízí dvě možnosti, jak k němu přistupovat. Buďto jako k něčemu magickému, co si žádá být dekódováno a odhaleno, nebo jako k něčemu v konečném vyznění nesmyslnému, co si žádá být ignorováno a zavrženo. U mě se během sledování periodicky střídaly oba dva tyto pohledy, no nakonec převládl pocit estetického uspokojení, rozpitý v cákancích zjitřené imaginace. Tanec v pentagramu. Záblesky fascinace kvasící v balastu mystického rmutu. Kdo vydrží až do konce, bude odměněn scénou, za kterou přidávám (proti svému veškerému přesvědčení) pátou hvězdu.

Film jenž se stal pro mě pastí. Nejednoznačnost vyznění příběhu totiž dává divákům až příliš široký prostor na to, aby si vytvořili na charaktery a jednání postav vlastní názor. To může být buďto důsledkem manipulativní snahy autora nechat všechny morální a etické soudy na pozorovateli a nebo to také může dokazovat fakt, že zde jediným tvůrčím záměrem a cílem byla provokativní snaha šokovat za každou cenu. Osobně nejsem nijak zvlášť spokojen ani s jednou z oněch možností, ale nakonec jsem se intuitivně přiklonil k variantě: domysli si sám. A tak jsem si to domyslel. Na tři hvězdy. Jenom škoda, že mi k tomu domýšlení chyběla dostatečná průprava, a to jak ve znalosti souvislostí historických (Benedetta a její stigmata) tak i sakrálních (Benedetta a její stigmata), neboť se bezesporu jedná o velice dobrý film, který by si možná zasloužil i vyšší hodnocení. Možná.

Prostý příběh (jehož děj by se dal odvyprávět během pěti minut) jaksi mimoděk vyčuhující z velkolepé filmové fresky. Ploché charaktery ústředních postav bez hlubšího psychologického ukotvení v premise narativního toku. Žádný mravní, morální ani etický apel, žádné hlubší společenské, filozofické či teologické téma (vrcholný středověk), toliko jediná zásadní otázka, a i ta bez uspokojivé odpovědi. Po technické stránce dokonalé (režie, kamera, zvuk, výprava...), co se týče samotného děje - bída. Sečteno a podtrženo: mistrný obraz překrývající jalový a bezvýznamný scénář.

Výtvarně opulentní dílo podmanivého vizuálu a dokonale ztvárněné vegetativní estetiky. Zásadní chybou ovšem z mého pohledu je, že byl film jaksi nadbytečně opatřen zvukovou stopou, respektive, že se nenašel někdo soudný, kdo by z oné zvukové stopy vymazat veškeré iritující, proklamativní dialogy, které pod kuratelou scénáristických klišé nutí bezbranného diváka uvažovat o tom, co se mu vlastně pokouší tvůrce skrze své postavy sdělit. Jako že je lepší se nechat obrůst mechem a šlahouny, nežli žít ve světě mobilních telefonů? A nebo, že nás matka Země už brzo pozře za to, že se přežíráme ve fastfoodech? Už si ani nepamatuju, co všechno tam ten zarostlej nešťastník vykřikoval. Takže s vypnutým zvukem za 5. S vypnutým mozkem za 4. Jinak za 3.

Možná, že kdyby něco takového vzniklo před devadesáti lety, našlo by si to svoje opodstatnění v kontextu rodícího se moderního umění, tedy v kontextu všemožných ismů vymaňujících uměleckou formu z kadlubu přežité dobové konformity (Andaluský pes). V současnosti se však pojem experiment stává nezřídka jen zástupným synonymem pojmu: tvůrčí impotence, což je v případě Godardova filmu ještě podtrženo jakousi lascivní potřebou vykroutit se z okovu imaginační vyčpělosti akcentem kladeným na nesmyslné a stále opakované zobrazování dosti odpudivé nahoty ústřední herecké dvojice. Taktéž stupidní společensko-kritické bláboly v marastu nesmyslných obrazů a vět pouze podtrhují zoufalství, či spíše jen prázdnotu, pronikající krajinou tohoto rádoby uměleckého filmového díla. Škoda, obávám se že ztráta soudnosti bývá u postarších tvůrčích osobností většinou nevratná.

Docela mě překvapuje tak vysoké hodnocení na ČSFD u ruského seriálu. U seriálu, jehož výrazová melancholie je bytostně ruská, v němž naturely postav jsou typicky ruské, a jehož narativní forma ulpívá v toku klasické ruské jímavosti, v prameni vyvěrajícím z tvorby autorů, jakými byli například Tolstoj, Pasternak či Michalkov. Je zde vše, co definuje onu pověstnou ruskou duši v nejčistší umělecké formě. Prostá výrazová naivita, bolestná i naplněná láska, pokora vůči neslitovné přírodě, víra v dobro i víra v člověka, a také všeobjímající existenciální chandra, rozčarování plynoucí z pocitu mravní či morální neukotvenosti. Nejde zde ani tak o samotný příběh, jako spíše o lidi, o protagonisty tohoto příběhu, kteří stojí tváří v tvář svému neblahému osudu. Osudu s velkým O, osudu jenž jim může být prokletím, démonem či bohem. Po filmařské stránce není co vytknout. Třem časovým liniím odpovídají tři rozličné formy obrazového ztvárnění. Vše je umně propojeno a i drobné mystické odbočky dávají v kontextu duchovního vyznění celku uspokojivý smysl. Leckteré postavy jsou interesantní, leckteré prostě jen sympatické. Dobře zrežírováno i zahráno. Postupně odhalovaný děj dokáže v intencích svých záhadných aspektů udržet divákovo napětí po všechny díly série. Přesto si myslím, že seriál není určen zdaleka pro každého. Zvláště českému divákovi bude vzhledem k neblahým dějinným zkušenostem potřeba jisté kulturní vybavenosti a empatie, jistého naladění na ruskou uměleckou strunu, aby dokázal seriál ocenit a pozitivně přijmout.

Jedna hvězda za prvních pět minut. To co následovalo, je dle divákova naturelu buďto k smíchu nebo k pláči. A nebo jen k prostému postesknutí: škoda času! Je druhý den po zhlédnutí, a už ani nevím, o čem to vlastně bylo. Nejprve tam parta otravnejch děcek visela pod mostem a pak nějakej druhořadej herec pobíhal mezi stíny s baseballovou pálkou. Jo, a tajemná sekta, ta taky nesmí v něčem takovým chybět. Prostředek jsem zaspal a závěr se ani nesnažil pochopit. Vřele doporučuji prožít 137 minut života něčím smysluplnějším, nežli sledováním týhle kraviny.

Zpočátku jsem měl dojem, že budu spokojen. Archetypy, sny, nevědomí, tedy témata, z kterých by šlo bezpochyby poskládat něco veskrze interesantního. Leč následně se do toho začaly přimíchávat další, pohříchu nekonzistentní ingredience jako horor, romance, pseudoart, trochu Kafky a science fiction, aby z toho nakonec vyšel jakýsi žánrový galimatyáš. Ten se mi s ubíhajícím časem začal usazovat v mysli, takže jsem nakonec dospěl k neochvějnému přesvědčení, že to co sleduji, není umělecké ztvárnění prostoru mezi snem a realitou, nýbrž obyčejný blábol. Všemu pak nasadil korunu až parodický upíří závěr. Ani obsazení nebylo zrovna důvodem, který by mě inspiroval k vyššímu hodnocení, takže dvě hvězdy, jedna za téma a druhá za somnambulní filmový výraz.

Sled nesouvislých hororových obrazů ledabyle rozházených v narativním vzduchoprázdnu. Spíše než filmový příběh mi to přišlo jako devadesátiminutový videoklip. Nebo školní cvičení v závěrečném ročníku britského ekvivalentu FAMU. S přimhouřením oka tomu ovšem nelze upřít jisté, především výtvarné kvality. Taktéž ponurou a sugestivní atmosféru mozaiky svébytných scén možno kvitovat s obdivem. Jenom škoda, že jsem během projekce neuvažoval ani tak nad samotným dějem, jako spíš nad tím, proč onen děj vlastně dále sledovat. Čili jako ročníková práce z mého pohledu za jedna, ovšem jako výlučný filmový počin toliko za dvě, myšleno hvězdy na ČSFD. I když za závěrečnou (ve vyznění pohříchu až parodickou) katarzi by si to tady tu jedničku vlastně taky zasloužilo.