Tosim

Hry nehraju, na téhle průměrné jednohubce se mi nejvíc líbil ten roztomilý nerdí humor. Holt, Sandlerovi řídnou vlasy a asi to potřebuje takhle dohnat. :o)

Snímek, který vás fascinuje a zároveň přemýšlíte, co je točeno na efekt a co a jak moc je vykalkulováno. Psal jsem něco podobného už před rokem, způsob, jakým se Iňárritu mění, je dost zajímavý tvůrčí obrat.

Tvůrci tlačili na pilu a různé jiné bodné i sečné nástroje víc, než je zdrávo, do půlky řady se nic neděje, nelogičnosti se kupí přes úsměvné scény (o patnáct let mladší, ale přesto stejně vrásčitá matka představená). Herce jsem si užil - Zachary Quinto přeskočil rovnou z Hrdinů, James Cromwell snad poprvé záporný a Franku Potente jsme neviděli asi sto padesát let. Jinak ovšem zklamání, zdejší vysoké hodnocení mi lehce vyráží dech.

Velké, patetické, směšné, v podstatě typicky renčovské. S vyhrocenými scénami, které neslouží vyprávění (před popravou, Křišťálová noc) a symboly, jenž protahováním konkrétní a otravují (oheň). Pokud chtěl režisér jen milostný příběh, proč nezpracoval pro TV další Monyovou? Na jedné straně by rád přesah, ale na druhé se ho nelogicky zříká? Z hereckého obsazení je nejlepší stylový Gedeon Burkhard (překvapení jak prase) a Pavel Kříž, který je Hitlerovi opravdu hodně podobný (v umírněných scénách, když neprskal). Film byl u mě dlouhou dobu v průměru, ale na konci, kdy nám syn jednoho z našich nejlepších scénáristů, sdělí banalitu, že "věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají být," mi spadla brada a jedna hvězda s ní. Už se těším na Třeštíkovou.

Špatný konec vše umrtví.

S předlohou obeznámen nejsem, ale Sovětský svaz byl zobrazen dostatečně, vyšetřovací dějové lince občas docházel dech, ale díky výborným hercům (Oldman, Hardy - konečně v roli, která mu sedla), jsem se fakt nenudil a občas i zhnusil (vražda rodičů malých holčiček). Na dvě či jednu hvězdu to, přátelé, fakt není, takže mírně nadsazuju. 70%.

Na tuhle variantu jsem (kupodivu) před několika lety vůbec nemyslel, ale můj vztah k Tarantinovi se nejspíš začíná vracet na začátek. Tvůrcův typický film, kde je všechno, co čekáme, a zároveň nic, co by mě ještě ohromilo. Pátrání po pachatelích otravy a masakru ve stylu Agathy Christie je pouze statováním, dialogy o americké občanské válce působí jako přednáška profesorů, jako vodítko k tomu, co chce Tarantino říct, stačil dlouhý záběr na Boží muka či ten zmačkaný Lincolnův dopis. Od Djanga další sešup dolů. Nezklamal pouze Maestro Morricone.

Filmařsky i morálně silný film, jenž je kritický jak k západní, tak východní straně a svým (jiné slovo nelze) lidským přístupem může nyní, v době debat o bariérách všeho druhu, sloužit i jako příklad. A neméně zajímavé je, jaké netradiční scénáristy si k sobě režisér zvolil. Angažovaný Spielberg je nejlepší.

Pár dobrých vtipů, tuna klišé (nedotažený český Pygmalión, šmrncnutý hokejovým prostředím), přeslazený a nereálný konec.

Stále jsem jen mírný optimista, ale zodpovědně prohlašuju, že tento film u mě fungoval na všech úrovních. Napětí, lekačky, humor, styl, vizuál, potřeba dalšího zhlédnutí. Co mám dál psát? Že Shyamalan natočil tak kvalitní snímek po těch všech svých nepodarcích, je šok, který vypadá trošku jako jeho klasická pointa. 100%!!!!!