POMO

Mimořádně jemný, tichý, pomalý film s čistou, melancholickou duší. Začíná jako profil přelidněné, zadeštěné Mumbaie s náhledem do života dvou kamarádek v ní, a později se přesune na klidnější místo. Hraný debut zkušené dokumentaristky připomíná, s jakým zájmem a pozorností umí o pocitech postav vyprávět kvalitní autorské indické dramata. Na prohloubení působivosti jim přidává sociálně nevlídné prostředí a nelehký život v něm. Být zde šťastný znamená žít v iluzi. [Cannes FF]

Pokud si o filmu nic předem nepřečtete a nezkouknete trailer, je dokonale nepředvídatelný nejenom dějově, ale i žánrově. Závažnost situace, ve které so ocitne protagonistka, se může lehce přehoupnout z vyhrocené komedie do krutého dramatu. A film tuto tenkou hranici balancuje mistrovsky, bavíc do hlasitého smíchu a současně držíc v napětí a obavách. Sean Baker je Stevenem Spielbergem nezávislého filmu, mimořádně nápaditý scénárista a režisér s unikátním citem pro sociologii, který umí o lidech a jejich duších vyprávět jako nikdo jiný. Anora je komedie, jaké nevznikají a drama, které obnaží srdce odkud to nečekáte. Absolutní knokaut a dojetí. Děkuji. [Cannes FF]

Nenechte se odradit prvoplánovou dějovou premisou a béčkovou stylizací. Reflektujíc pravidla televizního show businessu je to povrchní záměrně. Zašlé se musí měnit za mladé s dokonalým tělem. A celebrity jsou kvůli tomu se svým tělem ochotny udělat cokoliv. Prvních asi sto minut se mi až nechtělo věřit v přítomnost tak lacině stylizovaného braku v soutěžní sekce Cannes FF. Ovšem Coralie Fargeat má s námi vyšší plán a roztočí to do nečekaných obrátek - psychologicky vnitřním konfliktem hlavní postavy, i žánrově po vzoru ranní splatter tvorby Petera Jacksona. A to do takřka transcendentálního body horor spektáklu, ve kterém se nebojí vtipně použít ani Herrmannovu hudbu z Vertiga či Straussovu z Vesmírné odysey. Perfektně obsazená Demi Moore v roli končící, a Margaret Qualley v roli vycházející hvězdy televizní show. Ta, mimochodem, býti v letošní Cannes soutěži taky v novém Lanthimosovi, zažívá skutečnou kariérní krasojízdu. Díky Tarantinovi za její objevení! Kdyby film v prvních sto minutách nepracoval s béčkovými prvky tak průhledně a předvídatelně, dal bych pět hvězd! ___ Přijde mi, že režisérky začínají ve filmech ukazovat daleko více ženské nahoty než režiséři. Příkladem jsou jenom z letošního Cannes jak Les Femmes au balcon, tak The Substance, kde si detailně prohlédneme prsa Demi Moore i Margaret Qualley. Nemluvě o smršti jejích křivek v elasťácích. Mňam! [Cannes FF]

Zábavný portrét mladého Donalda Trumpa coby dravého developera s enormní chutí do podnikání. Nikoliv coby politika. Manželka Ivana, Trumpův otec, mafián Tony Salerno, Andy Warhol a především právník Roy Cohn, který mu pomohl proniknout do developerských špiček New Yorku - film představuje důležité postavy Trumpova života se svěží autenticitou a dokumentaristickou důvěryhodností, v televizním formátu 4:3, často dokonce s VHS šumem v obraze. Tak přesný feeling osmdesátek a devadesátek jsme neměli dlouho v žádném celovečeráku. Režisér Ali Abbasi s postavami prochází megalomanským americkým snem, na žádnou z postav neukazuje prstem, bere je jako lidi s jejich specifickými prioritami a slabostmi. Sebastian Stan jako Trump dobrý a Jeremy Strong jako Cohn vynikající. Jen nečekejte Scorseseho, kterému by to v glamour balení à la Casino slušelo více. The Apprentice má ráz televizního filmu. [Cannes FF]

Ubíjející a nelíbivý režijní debut. Zbytečně natahované scény s pokulhávající režií (nedotažené detaily v chování herců), neobsažné a odtažité psychologické momenty s monology hlavní postavy, které nic nikam neposouvají a pouze přidávají na táhlosti filmu. Snaha o mysteriózní atmosféru kde není, okoukané lynchovské snové sekvence, kopírování Mementa. A taky neoriginální zápletka, s nezajímavou hlavní postavou. [Cannes FF]

Sorrentinova obrazová poezie vzdávající hold Neapolu a ženské kráse (jak jinak). V první třetině hezká expozice postav, ze kterých vedlejším vévodí nejenom hereckým výkonem, ale i charakterem, spisovatel Gary Oldman. Později čím dál více pocitových fragmentů, kterých kontext a význam v ději mi uniká. Čímž ustupuje i nadšení z formy jejich podání. Co měla proboha znamenat ta “kráska a zvíře” postava ošklivého kněze, v kostele prstujícího Parthenope?? **1/2 [Cannes FF]

Naříkání mladé začínající herečky, že jí natáčení intenzivní scény reklamy na máslo s Bernardem Bertoluccim a Marlonem Brandem zničilo život. Beze zmínky, že z ní udělalo globálně známou hvězdu (což určitě nechtěla). V první polovině s Mattem Dillonem coby Brandem zajímavé nakouknutí do zákulisí natáčení Posledního tanga v Paříži. V druhé polovině ale nudný, z vody vařící celovečerní film, který používá známou událost kinematografie pro zviditelnění se jeho tvůrkyně na post-Me-Too vlně. Jediné, co se v oné druhé polovině filmu dozvíme je, že se Maria Schneider nechala dalším chlapem svést na heroin a že útočiště našla v (jejím ne prvním) lesbickém vztahu. [Cannes FF]

Sexem napěchované rádoby thrillerové drama s nefunkčním romantickým motivem. Když zrovna nesexují hlavní postavy, sexují osly na zahradě nebo jeden z tuctu párů či trojic v hodinovém hotelu, kde se odehrává polovina stopáže filmu. A když ani to, je slyšet sexování alespoň z televizí hotelových pokojů. Prostě vzdychání je na pozadí slyšet ve všech scénách v hotelu, i když si hlavní postavy jenom povídají. Kromě podivení nad množstvím sexuálních prvků ale nulové emoce a ani bůhvíjaký požitek z filmařiny. U Karima Aïnouze, kterého Neviditelný život Eurídice Gusmai byl pro mě největším překvapením Cannes 2019, mě to zaráží. **1/2 [Cannes FF]

Krimi z evropského prostředí, typu Refnových Pusherů, akorát s mladšími gangstery, gay vztahem hlavních mužských postav a sestrou jednoho z nich, která filmem provádí. Provázání filmu s RPG hrou, která pro ní a bráchu znamená alternativní život, je překvapivě koncepční a dodává mu osobitý rozměr a drive. Vyzbrojená hrdinka ve hře je alter egem sestry a dokresluje její reálné citové stavy. Časté prostřihávání hry s dramatickým děním filmu je taky paralelou na vnímání reality očima teenagerů, kteří si plně neuvědomují závažnost kriminálního jednání (výroba a prodej drog). Z obsahu filmu je cítit mladou tvůrčí ruku scénáristky a režisérky Caroline Poggi, vedle které o to více vyniká její tvořivost a cit pro neobvykle uchopené vyprávění. [Cannes FF]

Vlkodlačí téma nočních proměn ve vraždící zvíře, tentokrát v býka. Vážně. A ani nemusí být úplněk. Jako horor to i přes spoustu nočních scén a lehce krvavé mordy vůbec nefunguje. Jde o drama se zvláštní “zvířecí energií”, odehrávající se na venkově v prostředí býčích závodů a chovu býků, se kterými najde protagonistka mentální spojení. Vyprávění nechybí lehký umělecký dotek a příběh nabízí i překvapení s odůvodněním, proč k proměnám v býka dochází. Ale silný filmový zážitek nečekejte, je to spíše jen taková kuriozitka. **1/2 [Cannes FF]