Marina Alexandrova

"Jestli mi zavolají z Hollywoodu, že pro mě mají nabídku od Spielberga, nebudu se divit a odpovím, že o tom popřemýšlím. Nic není nemožné. Hlavní je vlastní snaha a víra, že se vše podaří. Když budete jenom sedět a čekat, můžete toho rovnou nechat."

Marina Andrejevna Pupenina (rodné jméno) je jedináčkem (pod jménem Marina Aleksandrova vystupuje také jedna ruská zpěvačka, která ovšem pochází ze čtyř dětí a z Moskvy!) Narodila se v jihomaďarském městečku Kiskunmajsa. Prvních pět let prožila s rodiči v Maďarsku, pak se rodina odstěhovala na Zabajkalí, aby nakonec zakotvila v tehdejším Leningradě (1987). Otec Andrej je podplukovníkem dělostřelectva, matka Irina vyučuje na Státní pedagogické univerzitě Gercena. Rodiče z ní chtěli mít překladatelku respektive manažerku v turismu. Dokončila střední školu s matematickým zaměřením a také hru na harfu na hudební škole, po které začala účinkovat v divadelním studiu při televizním "Pátém kanále" ve večerech poezie. V tu dobu se také "nakazila" herectvím: "Náš režisér byl absolventem Ščukinovy divadelní školy a od něho jsem se o ní dozvěděla vše..."

Když končila 11. ročník a oznámila, že chce dělat divadlo, rodiče ji vůbec nebrali vážně. Vzpomíná: "U nás v rodině vždycky vládl respekt a pochopení. Moji geniální rodiče mi nikdy nic nezakazovali. Otec proto řekl: 'Můžeš to zkusit, ale nepodaří se ti to'." Jediným člověkem, který jí věřil, byl prý její dědeček: "Dědeček mi svojí vírou moc pomohl...byl pro mne vším...". S láskou hovoří i o rodičích: "Když jsem odjížděla z Petrohradu, došlo mi, že tak moc, jak mě mají rádi rodiče, mě nikdo víc mít rád nebude... i své dítě bych jednou chtěla vychovat tak, jako oni mě."

Nebylo jí ještě ani sedmnáct, když se sama vydala do Moskvy (1999). Zkoušela různé vysoké školy, Všeruský státní filmový institut i Ruskou akademii divadelního umění. Do Ščukinovy divadelní školy přišla až úplně nakonec ("Začala jsem číst úryvek z 'Vojny a míru' a vtom jsem před sebou uviděla všechny ty, o kterých jsem toho tolik slyšela! Byl to nepopsatelný pocit!"). Byla přijata v době, kdy nábor do prvního ročníku fakulty herectví už prakticky končil a až zpětně se dozvěděla, že se tehdy o její místo ucházelo deset lidí.

S kamerou se Marina poprvé setkala už v prvním ročníku, při natáčení SEVERNÍ ZÁŘE (2001) Andreje Razenkova. Byla to pro ni výborná škola. S hereckou abecedou jí tehdy seznamovali Alexandr Zbrujev, Michail Uljanov a Jelena Koreněva. Se Zbrujevem měla tehdy mladá debutantka točit milostnou scénu a režisér ji uklidňoval, jen ať se nechá vést starším a nezmatkuje. V závěru měla hlavní hrdinka podle scénáře běžet bosa ve svatebních šatech a takto tehdy procestovala celkem osmnáct kilometrů. Někdo z petrohradských známých ji prý přitom uviděl a druhý den pospíchal za Mariinými rodiči, aby jim popřál ke svatbě dcery.

Popularitu jí přineslo už televizní krimi podle historických detektivních románů AZAZEL (2002), do kterého, jak sama říká, jí doporučovali tři různí lidé: její učitel herectví, uchazeč o roli Fandorina a asistent režie. Mladá a neznámá herečka v něm hrála Lizu, Fandorinovu nevěstu a byť to byla role nevelká, její představitelku si zapamatovali. Už jenom proto, že natáčení začalo v době vrcholícího zájmu o Akuninovu tvorbu. Ve stejném roce přijala účast v televizní show "Poslední hrdina-3". Chtěla si, jak sama přiznává, ověřit, co v ní je a show brala také jako takovou PR akci. Účast v tomto oblíbeném pořadu jí vskutku přinesla mezi diváky velkou popularitu a podnítila zájem o její osobu.

"Pařby" nemám ráda. Všechny ty kluby, diskotéky… Jen velmi zřídka mám chuť si "popustit uzdu" a celou noc se bavit. Ráda se projdu parkem, sejdu s přáteli, zajdu si zasportovat nebo si prostě jen tak někde vypiju kávu".

V roce 2002 ji režisér Vsevolod Plotkin obsadil do seriálu "Hlavní role", ve kterém představovala zoufalou vesnickou dívku Žeňu, která marně shání v Moskvě práci v autoservise, zatímco její kamarádka touží po kariéře herečky. Rok nato završila svá divadelní studia. Ve dvanáctidílném seriále zasazeného do počátku 20. století "Jsi moje štěstí" (2005) režiséra Leonida Ejdlina ztvárnila k jeho spokojenosti pěvkyni Polinu Pečorskou. V minisérii "Hvězda epochy" (2005) zase překvapila nejen svým blonďatým zevnějškem, ale také svobodomyslnou, sexuálně nevázanou povahou svojí filmové hrdinky, sovětské herečky Sedové. Ve válečném seriále Zinovije Roizmana "Poslední obrněný vlak" (2006) se pak Marina poprvé představila "nahoře bez".

V roce 2005 se provdala za herce Alexandra Domogarova. Od června 2008 do dubna 2010 byl jejím mužem herec Ivan Stěbunov. V roce 2010 žila s hlavním režisérem "Prvního kanálu" Andrejem Boltenkem. Její oblíbenou herečkou je Alisa Frejndlich. V letech 2006-2011 působila v divadle "Sovremjenik" (Současník) a podle posledních zpráv z Ruska (srpen 2011) divadla zanechala a odletěla do Ameriky. Pokud se bude dále snažit a věřit si jako doposud, máme se tedy na co těšit.

Ceny: 2003 – "nejlepší debutant" ("La Fonte des neiges" - Tání sněhů) - Festival umělecké televizní tvorby Saint-Tropez, 2007 – Laureát mládežnického ocenění "Triumf"

Marek "džanik" Janík