Stanislav Govoruchin byl režisér, scenárista, herec a politik. Narodil se donskému kozákovi (později oběť stalinských represí) a švadleně. Měl jednu sestru. Od roku 2006 byl nositelem titulu Národní umělec Ruska.
V roce 1958 ukončil studium geologie na Kazaňské univerzitě, oboru se věnoval pouhý rok. Od roku 1959 už pracuje v nově založeném kazaňském televizním studiu a záhy se hlásí na moskevský VGIK. Fakultu režie absolvoval s výtečným hodnocením v roce 1966, jeho diplomovou prací byl film Teta Káťa. První samostatnou prací byl Vertikal, zároveň i první z jeho blockbustrů (v r. 1967 s 32,8 miliony diváků 10. nejnavštěvovanější film), kterým dále uvedl do kinematografie i Vladimira Vysockého jako autora filmové hudby.
Následovala celá řada hitů: Piráti 20. století (scénář spolu s B. Durovem) byl roku 1980 nejnavštěvovanější vůbec s 87,6 mil. diváků, Tajemství madam Wong (scénář) šestý v r. 1986 s 30,1 mil. diváků, a Deset malých černoušků z následujícího roku si napsal i natočil – sedmý nejnavštěvovanější s 33,2 miliony diváků. Od r. 1978 (v Maršálovi revoluce) má za sebou i celou řadu hereckých rolí. Odmítal se zastupovat kaskadéry a všechny role odehrál kompletně sám.
Stanislav Govoruchin nebyl nikdy členem KSSS, byl loajálním tvůrcem, ale v souvislosti s přestavbou, glasností a následujícími politickými změnami natočil několik angažovaných dokumentů, kde se vůči Sovětskému svazu na sklonku jeho existence silně vymezil. Po sérii rozhovorů z konce 80. let film Alexandr Solženicin, dále pak Rusko, které jsme ztratili a Tak nelze žít.
V 90. letech se vrhl do politiky a v ní byl příští čtvrt století stejně činorodý jako do té doby v kinematografii. Kandidoval dokonce na prezidenta (0,44 % hlasů) a zakládal vlastní stranu, nicméně poslancem ve volbách r. 1995 se stal za obvod Kavkazskije miněralnyje vody jen díky preferenčním hlasům (jinak jeho blok 0,99 % hlasů). Již předtím byl zvolen do Státní dumy za Demokratickou stranu Ruska a potom ještě opakovaně za další strany.
Po nepokojích na Ukrajině se roku 2014 vyjádřil, že během svého dvacetiletého profesionálního působení v Oděse se sám setkal s ukrajinským nacionalismem a v oděských studiích je od té doby na pamětní desce se seznamem svých filmů vyobrazen jako škorpión. V roce 1999 se v průběhu letních parlamentních prázdnin vrátil k filmování a i s – proti dřívějším dobám – omezeným rozpočtem natočil další trhák Vorošilovský střelec.
Byl dvakrát ženatý, měl syna. V mládí bylo jeho koníčkem horolezectví, později maloval. Pohřben je vedle dalších národních umělců v moskevském Novoděviči.
chamonix
